Učitel malby (2011)

Přidal: Přemek |

Prosinec 1, 2010

Petr Kolečko. „Umělce neotrávíš chlastem, ale štěstím.“ Tragikomedie o talentu, ceně za pocit štěstí a o comebacku, který překazí ambiciózní žačka. Hudba Marko Ivanovič. Zvuky a ruchy Petr Šplíchal. Mistr zvuku Radek Veselý. Záznam a střih Jana Fišerová. Produkce Jana Knappová. Dramaturgie Martin Velíšek. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Tomáš (Jan Hartl), Eva Rysová (Libuše Šafránková), Markéta (Lucie Pernetová), kurátor (Pavel Rímský), muž (Vladimír Fišer). Dále účinkují Radek Fejt, Ondřej Batelka, Barbora Šanderová, Pavla Ucekajová a Zuzana Klainová.

Natočeno 2011. Premiéra 26. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 8. 9. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 13. 11. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Hra vznikla v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí. – Malíř Tomáš už nevystavuje. Učí na supšce za 11000 hrubýho a to má akádu, ne jako ten matlák od něj z kabinetu, co má ty netalentovaný puberťáky na sochu. Ale i když říká studentům, co si myslí a učí vožralej, ředitelka ho nikdy nevyhodí. Myslí si totiž, že je skvělej malíř. A to nikdy neviděla žádnej jeho vobraz. Ani nemůže. (anotace)

Pozn. 2: V roce 2013 byla rozhlasová hra Učitel malby nastudována na jevišti A Studio Rubín (premiéra 11. 9. 2013, režie Jaroslav Fuit, scéna: Petr Fořt, kostýmy: Kristýna Fuitová-Nováková). Hrají Ondřej Pavelka, Dana Batulková a Jana Pidrmanová.

Lit.: anonym: Petr Kolečko: Učitel malby. In web ČRo 3 Vltava, duben 2011 (článek). – Cit.: Podoby lidského štěstí bývají různé, stejně jako cesta, kterou se k němu dá dojít. Překvapivá může být i cena, kterou za to člověk platí. Tragikomedií Petra Kolečka o comebacku zkrachovalého malíře, kterého v rozhlasové inscenaci režiséra Dimitrije Dudíka hraje Jan Hartl, pokračuje na Českém rozhlase 3 – Vltava cyklus původních rozhlasových her Vinohradská 12.

Petr Kolečko je absolvent režie a dramaturgie na pražské DAMU. Jeho hra Britney Goes to Heaven, kterou uvedlo ostravské divadlo Petra Bezruče, byla přeložena do angličtiny a v prosinci 2007 byla prezentována formou scénického čtení v Immigrants Theatre v New Yorku. Hra Soumrak bodů, kterou napsal jako svůj bakalářský projekt na DAMU a která se v sezóně 2007/2008 uváděla v pražském divadle DISK v rámci inscenace Mužské záležitosti, byla nastudována Českým rozhlasem Vltava. Hra Láska, vole, která získala Cenu Evalda Schorma za rok 2007. V pražském divadle A studio Rubín, kde je i uměleckým šéfem a dramaturgem (od 2009) uvedl autorské projekty Zlatý prsten Jana Třísky, Kauza Salome, Soprán ze Slapské přehrady, Díra, Kouzelník. S Tomášem Svobodou napsal „hru se zpěvy“ Jágr, Kladeňák (SD Kladno 2009) a alternativní muzikál Pornohvězdy (Roxy 2010). Petr Kolečko působil také v týmu scénáristů seriálu Českého rozhlasu Život je pes, je podepsán i pod scénářem k televiznímu seriálu Okresní přebor.

Lit.: Sýkorová, Tereza: Kdo si mohl dát do bytu takhle nevkusný stůl? In web Radio Dock, 3. 2. 2014 (recenze). – Cit.: „Kdo si mohl dát do bytu takhle nevkusný stůl? „, ptá se v úvodu rozhlasové inscenace Učitel malby pedagog umělecko-průmyslové střední školy Tomáš, který se každý den probouzí s výpadkem paměti způsobeným přemírou vypitého alkoholu. Přespříliš ctižádostivou studentkou Markétou Němečkovou je jednoho dne požádán a posléze i vydírán, aby jí poskytoval soukromé hodiny. Starosti by mu nepůsobilo, kdyby studentka těžila pouze z jeho rozpadajícího se života, ale stalo se něco, co již nečekal. Začalo mu na někom záležet. Uvědomil si, že ještě může někoho učinit šťastným, že by snad mohl být šťastný i on sám. Studentka však nemá pro takový cit pochopení. Potřebuje učitele pro sebe. Jako svůj materiál. A v Tomášových silách není, i když si to dlouho nepřipouští, dostat situaci pod kontrolu. Či snad…?

Hru Petra Kolečka napsanou pro cyklus původních her Vinohradská 12 natočil režisér Dimitrij Dudík s Janem Hartlem, Libuší Šafránkovou a Lucií Pernetovou. V roce 2011 ji Český rozhlas 3 – Vltava vysílal v pořadu Klub rozhlasové hry. Ve stejném cyklu byla prémiově uvedena hra Koule Davida Drábka, Karla Pavla Brycze nebo hra Marka Epsteina s názvem Pro nepřekonatelný odbor.

O dva roky později, v září 2013, Učitele malby nastudoval Jaroslav Fuit v divadle A studio Rubín, v němž Petr Kolečko působí jako dramaturg a umělecký šéf. Režisér roli v alkoholu se utápějícího malíře svěřil Ondřejovi Pavelkovi. V dalších rolích účinkují Dana Batulková a Jana Pidrmanová.

Předností režie Dimitrije Dudíka v rozhlasové inscenaci je to, že spoléhá na přirozenost dialogů a projev hereckých protagonistů. Nešvarem některých rozhlasových inscenací bývá přílišné opakování jmen právě jednajících postav, slovní určení míst, na kterém se postavy nacházejí, upozorňování na to, jak se postavy v dané situaci tváří apod. Tomu se však režisér úspěšně vyhýbá. Křestní jméno hlavního hrdiny tak pro příklad zazní až po šesti minutách inscenace, jeho příjmení dokonce až v samém závěru.

Dimitrij Dudík obsadil do role učitele malby Jana Hartla. Ten hlasovými prostředky postihuje zchátralost komplikované osobnosti. V jeho podání je Tomáš Staněk unavený umělec, kterého však ani přes rezignovaný přístup k životu neopouští smysl pro humor. Mimo jiné výrazně pracuje s intenzitou hlasu, dechem a kladením důrazů. Tomášovi se velmi obtížně dýchá, na čemž se jistě podílí i to, že dychtivě polyká jeden doušek alkoholu za druhým.

Jaký je asi malíř? Z vyjádření jeho kamaráda i studentky je patrné, že malovat umí. Přesto toho momentálně není schopný. Ani ne snad proto, že by mu v tom zabraňovalo množství konzumovaného alkoholu, ale vědomé bytí v přesvědčení, že není dobrým umělcem a člověkem a již jím ani býti nemůže. Tomáš zlomil hůl sám na sebou. Proč tak kdysi učinil, není prozrazeno. Je spíše otázkou inidividuálních posluchačských potřeb, nakolik vnímatelům tyto informace chybí. Můžeme se spíše dohadovat, zda jde o autorský záměr nebo spíše o autorskou neobratnost ve výstavbě dramatické postavy.

Co je ale možné říci s jistotou je to, že je dobrým pozorovatelem okolí. A umění pozorovat je zručností dobrých malířů. Téma vidění je ostatně s tématem odpovědnosti za životy druhých a otázkou práva na štěstí stěžejním. Markéta netrvá na soukromých hodinách s Tomášem proto, aby se zdokonalila v technice malby, ale proto, aby se od něj naučila vidět věci. Fascinuje ji, co vidí, když „se dostává pod obraz“. Není však jedinou postavou, která touží po tom vidět. Přeji si to i nevidomá ředitelka školy a milenka Tomáše Eva Rysová.
Tomáš je však nejenom dobrým pozorovatelem svého okolí, ale umí to, co kolem sebe vidí, přesně pojmenovat. A bez zábran to říci nahlas. Říci, že na rozdíl od svých kolegů má vystudovanou Akademii múzických umění, a přesto se na výtvory studentů dívá za 11 000 Kč čistého měsíčně, že jeho obrazy už nikdo nevystavuje, i to, že pije půl litru fernetu denně a po ránu má hořký bylinný pocit v krku, píchá ho vzadu v hlavě a třesou se mu ruce, což je to jediné, na co se dokáže soustředit.

Zajímavé je uvedení postavy Evy. Během schůzky v ředitelně se Tomáše zeptá, zda Markéta skutečně nosí tak krátké sukně. Posluchače otázka zarazí, nicméně třeba je možné, že ředitelka studentku často nevídá. Když ale vzápětí zazní, že Eva nikdy neviděla žádný Tomášův obraz, tušení narůstá. To potvrdí Tomášovo upřímné vyznání: „Mně se líbí barva Vašich očí. Líbí se mi, jak jsou vyhaslý. Líbí se mi i ty rýhy kolem nich, co vám vypálila ta chemikálie. A líbí se mi, jak neustále hledí úplně jinam, než tam, kde se zrovna něco děje, a díky tomu jsou strašně jako klidný. A ten klid v sobě mají proto, že nejsou ničeho lačný.“ Ředitelka v podání Libuše Šafránkové je skutečně taková, jak ji Tomáš popisuje. Klidný a přívětivý projev svědčí o tom, že je s životními okolnostmi smířená. Je křehká a zranitelná, leč silná žena. V zaměstnání se snaží vystupovat autoritativně, pro zachování dekora dokonce Tomášovi během rozhovoru v ředitelně vyká. Jemu však nečiní obtíže Evu vyvést z míry. I ji má prohlédnutou a ví, čím ji rozesmát, potěšit, uvést do rozpaků nebo rozčílit. Eva má Tomáše ráda beze snahy ho změnit. Nedomlouvá mu, nekárá ho – a pokud se snad někdy k nějaké výtce uchýlí – nehovoří z ní zloba či vztek, ale přání, aby se cítil a žil lépe.

Markéta má touhu tvořit umění – velké a okázalé – umění, které mocně zapůsobí na city diváků. Dílo s myšlenkou. Vše skutečně lidské se jí však zdá přízemní a banální, nehodné pozornosti. „To je přece banální bejt šťastnej. A hlavně, je to kreativně jalový,“ v rozčilení říká svému učiteli. Markéta se na cestě za svým snem dostat se na akademii neštítí ničit životy ostatním. Hlasových prostředků Lucie Pernetová používá k znázornění prchlivosti emocí inteligentní a nelítostně sebestředné postavy. Markéta z nadšení a upřímné radosti přechází do posměšného a pohrdavého tónu, kterým hovoří s malířem, svádivé promluvy střídá vztek či nemilosrdnost.
Podmanivou atmosféru neustávajícího napětí s předtuchou finální beznaděje vytváří hudba Marko Ivanoviče. Instrumentální hudba odděluje většinu záběrů inscenace, objevuje se však také v podkresech některých scén. Při monolozích Tomáše, většinou za zvukového doprovodu cinkání skla při nalévání alkoholu, se převážně těžce dopadající tóny klavíru podílí na vytvoření intimní a strhující chvíle. Mysteriózně působí hudba při soukromých lekcích s Markétou.

Mírně šokující je změna prostředí tam, kde jsou záběry odděleny pouhým střihem. Například, když po jednom z Tomášových monologů náhle ustane hudba a promluví Markéta: „Pane profesore, vy pijete i ve škole?“ Dimitrij Dudík vymezuje prostory jednotlivých scén pouze minimem zvukových prostředků. U některých scén postavy zmíní místo svou replikou, u jiných lze snadno odhadnout z kontextu. Při vyučování Tomáše a shromáždění pedagogického sboru je prostředí vyznačeno šumem rozhovorů. Ve scéně odehrávající se ve výstavní síni dochází ke změně akustiky. Rozléhající se hlasy mluvčích vytváří dojem velkého, věcmi nezaplněného prostoru. Zároveň je však dané prostředí lokalizováno promluvou jedné z postav. Ač to nelze říci s určitostí, celé drama se patrně odehrává pouze v několika málo dnech.
„Jsi rád?“, váhavě se ptá Eva Tomáše poté, co mu oznámí své těhotenství a možnost jít na oční operaci. Nechce v devětačtyřiceti letech vidět a být zklamaná. Tomáš poté, co se vzpamatuje z překvapení, rád je. Rozhodne se splnit její přání namalovat ji, aby se po probuzení z operace nejprve viděla jeho očima. Radost z nečekaných novinek je však narušena telefonickým rozhovorem s Markétou, která ve svém teroru hodlá pokračovat i přes tuto okolnost. V celé inscenaci se jedná o jediný telefonát, při kterém jsou slyšet oba hovořící.
Učitel nakonec studentčino zadání, aby ji ukázal, co vidí, splní. Ač jinak, než si to Markéta přála. Prozradí ji, že malířské techniky ovládá znamenitě. Ale nic víc. Sama chce jen brát – malířské postupy a inspirace – ale není schopna nic obětovat. Právě v tomto okamžiku se rozložení moci převažuje k Tomášovi. Když ji posměchem oslovuje jako jedničkářku, marně se mu pokouší ve zdrcující kritice zabránit. Aby zastavila proud jeho slov, násilně mu vlévá alkohol do úst.

Druhý den se Tomáš dozvídá, že Markéta zemřela na otravu alkoholem na oslavě narozenin, kterou navštívila po jejich lekci. Smrt studentky považuje za vzkaz od ďábla, že má ještě naději. Že ji, která své lidství střízlivě popřela, vzal ďábel do pekla místo něho. Další šance chce odpovědně využít a rozhodne se stát abstinentem. Své předsevzetí plní. Obvyklé cinkání lahví nahrazují tahy štětcem. Namaluje obraz, který je pln naděje. Loučení před operací je pro dva lidi, kteří nejsou zvyklí milovat a být milováni, kteří se těší z přívalu štěstí, jehož se zároveň obávají, nelehké. Tomáš je rozrušený, zrychleně a hlasitě dýchá. Eva je o poznání klidnější. „Těším se,“ praví potichu on. „Já taky,“ šeptem mu odpoví Eva. Ve vítězné chvíli však přichází náhlý pád. Tomáš je zatčen pro podezření z otravy Markéty anilinovými barvami. Zda čin spáchal, není zřejmé. Ostatně utajeno zůstává i to, zda se Markétina údajně pornografická malba Studentka a učitel zakládala na reálné události. Zvláštní je, jak se k situaci staví Tomáš. Nezpochybňuje, že čin spáchal. Věří, že toho mohl být schopen. Pátrá proto pro příčinách svého skutku. Zabil snad studentku z náhlého popudu v alkoholovém opojení? Myslel si, že ho Markéta připravuje o štěstí? Proto, že byl prostě moc šťastný? Nebo ožralý? Nebo oboje? V tom jsou slyšet pomalé, ale odhodlané kroky Evy dlouhou chodbou. Nekonečně dlouhou chodbou. Eva přichází, aby uviděla.

Rozhlasové hry