Lidojedi (2011, 2012)
Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha. Komedie. Hudba Ladislav Železný. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Aleš Vrzák.
Osoby a obsazení: farář (Oldřich Kaiser), Bára (Tatiana Vilhelmová), Martin (Jan Dolanský), Ondřej (Václav Neužil), Karel (Oldřich Vlach), ministrant (Kryštof Hádek), Šmejc (Lukáš Hlavica), dědeček (Petr Adler), zákaznice (Naděžda Mečířová), zákazník (Tomáš Vacek), štamgast (Tomáš Pergl), stará paní (Jana Fišerová) a řidič (Jaroslav Plesl).
Natočeno 2011. Premiéra 27. 9. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:24 h.; 54 min.) v rámci cyklu Vinohradská 12. Repríza 17. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 12. 9. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 21. 5. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Vydal Radioservis v roce 2012 (1 CD).
Pozn. Hra vznikla v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí. – Druhá cena Prix Bohemia Radio za rok 2012.
V roce 2019 byla hra realizována na jevišti Činoherního studia Ústí nad Labem (režie Natália Deáková; farář (Jaroslav Achab Haidler), Martin (Jan Jankovský), Bára (Erika Stárková), Ondřej (Kryštof Rímský), Karel (Matúš Bukovčan), Šmejc (Jiří A. Trnka), ministrant (Václav Hanzl).
Jde o první původní rozhlasovou hru autorské dvojice (sic!), která má za sebou několik adaptací svých divadelních her. Veřejnosti je známý především prozaik Jaroslav Rudiš, autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i fi lmových scénářů. Do kin právě míří filmové zpracování komiksu Alois Nebel. Žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem. Petr Pýcha se zabývá literární publicistikou, píše fejetony a povídky. Od konce 90. let se autorsky a režijně věnuje amatérskému divadlu. Napsal divadelní hry Republiku za koně a fotbal a Nastavená hra. V současné době připravuje k vydání povídkový román. Učí na gymnáziu a žije v Podkrkonoší.
Lit.: Velíšek, Martin: Vinohradská 12 na Vltavě pokračuje hororovou komedií Lidojedi. In web ČRo, září 2011 (článek + video z natáčení hry). – Cit.: Článek se shoduje s výše uvedeným.
Lit.: payka – Velíšek, Martin: Lidojedi. In web Audioknihy.net, 5. 4. 2012 (anotace + text bookletu). – Cit.: Už samotný název nové audioknihy od Radioservisu napovídá, že nepůjde o dílo ledajaké ani obvyklé. Popis audioknihy praví: Co všechno dokážou slušní lidé udělat pro peníze? Chcete-li to zjistit (avšak nechcete dělat výzkumy na lidech), pak si pusťte audioknihu Lidojedi.
Hororová komedie L I D O J E D I
Lidojedi jsou první původní rozhlasovou hru autorské dvojce Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha, která má za sebou několik adaptací svých divadelních her (Léto v Laponsku, Strange love, Salcburský guláš).
Veřejnosti je známý především prozaik Jaroslav Rudiš, autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Pozornost získalo loňské filmové zpracování komiksu Alois Nebel. Jaroslav Rudiš žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem.
Petr Pýcha se zabývá literární publicistikou, píše fejetony a povídky. Od konce devadesátých let se autorsky a režijně věnuje amatérskému divadlu. Napsal divadelní hry Republiku za koně a fotbal a Nastavená hra. V současné době připravuje k vydání povídkový román. Učí na gymnáziu a žije v Podkrkonoší.
Své nejnovější hře dali autoři podtitul Hororová komedie. Příběh odstartuje telefonát bohatého a extravagantního podnikatele do cateringové agentury Mlsný Jack. Její provozovatelé, Martin, Bára a Ondřej neprožívají zrovna nejšťastnější chvíle svého podnikání, které zastřešuje slogan „ugrilujeme vaše sny“. Bářino zprvu mechanické přikývnutí na podnikatelův požadavek proto začne dostávat konkrétní obrysy. A to i přesto, že jeho snem je tentokrát ugrilovat člověčinu. Nakonec dostanou nápad, který vypadá zpočátku jako nadějné řešení. Druhou dějovou linku tvoří příběh venkovského kněze. Jeho farnost v Podkrkonoší skomírá, do kostela zatéká, kvůli ekonomické situaci přišel o ministranta a kvůli životosprávě přichází i o paměť. Právě k němu, jakožto bývalému lékaři, zamíří trojice z Mlsného Jacka hledat pomoc poté, co se jejich plán po nočních eskapádách v pražských Holešovicích zásadně zvrtne.
Petříčková, Renata: Lidojedi, aneb MASO v rádiu. In web Popelky.cz, b. d. (duben 2012) („recenze“). – Cit.: Úžasnou atmosféru umí doma udělat právě tato rozhlasová hra. Něco přes 51 minut děsu z toho, kam až je člověk schopen zajít. Přečtěte si, co jsem o této hře napsala na Popelky. Uchvátil mě i výkon Oldřicha Kaisera, je neskutečně skvělý herec… I Táňa Wilhelmová excelovala v ženské roli, hlavně s jakou lehkostí a samozřejmostí vše zvládla.
Opravdu to stálo za to:
Lidojedi, aneb MASO v rádiu
Miluju rozhlasové hry! Oživuji tuto zapomenutou lásku ráda a novinkové CD s názvem LIDOJEDI je naprosto excelentní. Tu necelou hodinu v zajetí tak šíleného příběhu jsem si neskutečně užila. Ačkoliv ji nedoporučuju před obědem nebo po obědě.
Je to maso! Fakt se tady budou jíst lidi. A navíc přímo v Praze…
Již úvod se svou nadmíru působivou atmosférou vám „ogriluje mozek.“
Ve chvíli, kdy se dostáváte na telefonickou linku do cateringové agentury „Párty servis Mlsný Jack“, kde slibují ogrilovat všechny sny.
Chlupy na rukou, nohou i zádech vám začnou vstávat o pár chvil později, kdy nevěříte svému uchu, poněvadž klient děkuje za ugrilovanou psinu (tedy psí maso) a chce něco jiného, delikátnějšího, tušíte správně – člověčinu!
V pohodě…agentura zařídí…
Tedy ne hned, nejprve si oddychnete, ale pak jednoho z trojice napadne doslova třaskavý nápad. Jistou roli tady sehraje bezdomovec a sebevrahův strach o vlastní život.
… a zase vám hudba ugriluje mozek.
A více už opravdu nebudu prozrazovat, doporučuju dojít se před poslechem vyčůrat a vzít si s sebou šálek čaje na nervy.
Představte si, že až druhého dne jsem si při pohledu od ledničky na stůl uvědomila, že fúúúúúúj…. na obalu toho cédé je fakt maso! Syrově syrový!
Do té doby jsem si slepě myslela, že je to jen romanticky růžová obálka…
Nejsem zrovna fanynkou Oldřicha Kaisera jako herce, ale jeho hlas mám ráda. Tady exceluje v tak čisté kvalitě rozehrávajíc své umění, že i antifanynky stanou v přinejmenším úctě. Doslova herecký koncert pro ucho.
Hraje tu svérázného faráře, který jede „na trávě“, kteroužto má ubalenou v hrnečku u Panenky Marie. Zdá se poněkud vtipný a sympaťák, ovšem později se z něj vyvine něco mnohem horšího – další poloha, kterou Oldřich Kaiser umí bravurně zvládnout – nevypočitatelného, fanatického, nebezpečného člověka.
Je to prý hororová komedie, jak tvrdí její autoři Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha. Sranda tam je, to jo…dialogy jsou nepřekonatelné, zejména hádky trojice majitelů cateringové agentury,ale pořád je tam ten pel a stín hororu. Výraznější, než ta komediální část.
Rozuzlení je příšerné a nečekané, sehrané v jemných náznacích, kdy si musíte hodně domyslet.
A pak se vám zvedne žaludek….
Lit.: Herman, Mik: Lidojedi audio-masakr pro masožravce – rozhlasová hra. In web Citarny.cz, 6. 11. 2012 (recenze CD). – Cit.: Tato první rozhlasová hra úspěšné autorské dvojice Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše doslova „ugriluje vaše sny“. Tedy především sny o láskyplné a sluníčkové energii mezi lidmi. Kdepak. Zvrhlost vládne světem a ač se tady nedějí žádné hrůzy – alespoň ne slovně nebo fakticky, v jemných náznacích, kdy jsou ty pekelné okamžiky citlivě „přeskočeny“ – je to psychologický masakr.
A vážně tady půjde o člověčinu.
Hra totiž začíná příjemným hlasem Tatiany Vilhelmové, která přijímá poněkud zvláštní kompliment od zákazníka a přijímá ještě zvláštnější objednávku. Cateringová agentura Mlsný Jack totiž slibuje v diskrétnosti uspořádat jakoukoliv gastronomickou parádu. Jenže tady vyvstává problém a ihned poté, co se společníky firmy dohodnou, že zakázku nevezmou, napadne jehoho z nich geniální nápad.
Když ten kšeft nevezmeme, zkrachujeme… když ho vezmeme, můžeme dělat večírky leda tak někde ve Valdicích…
Jan Dolanský a Oldřich Vlach jsou mistrní rozhlasoví herci a věříte jim každé slovo.
Tím se roztáčí podivuhodný tragický kolotoč, z něhož už v určité fázi nelze vystoupit. Co všechno jsou lidé schopni udělat pro peníze, to je syrový odraz dnešní společnosti.
Můžete se bát příjemně, doma, v posteli…
Ještě lepší je však Oldřich Kaiser v roli na marihuaně ujetého faráře, který vlastně už nemá co ztratit. Ubalené cigarety má v hrnečku u Panenky Marie a jednotlivé scény ho zastihují v nejrůznějším rozpoložení. Pohled do života osamělého života faráře, kterému do nedělní školy nepřišel nikdo a do kostela chodí pár kousků… je sám o sobě fascinující. Zejména proto, jak tyto zkraje monology Oldřich Kaiser zahrál, doprovázen úžasným zvukovým doprovodem, který není vtíravý, je to jen meluzína, studeno a plíseň. Prostě konec září se vším, co k němu patří.
Dvě dějové linie, tedy podivný kšeft Mlsného Jacka a poněkud ponurý život faráře se spojují v jedné deštivé noci. A spojují se tak, jak se se na ponuré prostředí, plískanici a zimu sluší a patří.
Jaroslav Rudiš je známý především jako autor filmového zpracování komiksu Alois Nebel a je nositelem Ceny Jiřího Ortena a Magnesia Litera. Je autorem několika románů, píše i české a německé rozhlasové hry a divadelní scénáře.
Petr Pýcha učí na gymnáziu a zabývá se literární publicistikou, píše fejetony a povídky, chystá povídkovou knihu. Napsal také několik divadelních her.
Jako autorská dvojice píší divadelní adaptace a LIDOJEDi je jejich první počin. Milí pánové, jestli TOHLE je prvotina – převelice se těším na činy další…
Lit.: Salavová, Mirka: Nápad na Lidojedy se zrodil v kuchyni, říkají autoři hry Rudiš a Pýcha. In IDnes (Ústí nad Labem), 10. 3. 2017 (rozhovor). – Cit.: Hororovou komedií Lidojedi, kterou uvádí ústecké Činoherní studio, se na zdejší scénu po deseti letech vrátilo úspěšné autorské duo Jaroslav Rudiš – Petr Pýcha. „Činoherák je naše srdeční záležitost,“ říkají oba autoři.
Lidojedi, to byla původně rozhlasová hra. Jak se vám líbí nápad Činoherního studia převést ji na divadelní prkna?
Pýcha: My všechny texty píšeme hodně vizuálně. I ty rozhlasové. V případě Lidojedů jsme od začátku zasazovali postavy do konkrétních prostředí, do parku před pražský Wilsoňák, do kostela ve Vysokém v Krkonoších… Vidíme je v prostředích, které posluchač, divák ani inscenátoři nemusejí znát, ale my to tak potřebujeme.
Rudiš: Natália Deáková, režisérka Lidojedů, tu uvedla i vůbec první adaptaci Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli.
Zasahovali jste divadelníkům do práce, nebo měli volnou ruku?
Rudiš: Scénář jsme před zkoušením přečetli, upravili – něco přepsali a připsali – a pak poslali pod Střekov.
Hra má netradiční téma – pojídání člověčiny. Jak vás napadlo?
Rudiš: Říkali jsme si, kam až je možné zajít, když člověk potřebuje prachy. Pýcha: A taky kam až jsme schopni zajít my, když píšeme.
Rudiš: To téma je docela temné, ale Lidojedi jsou hlavně komedie. I když hodně černá komedie. Jinak ten nápad se zrodil u Petra v kuchyni, kdy jsme si něco vařili. Bez masa. Petr ho nejí, a když jsem u něj na návštěvě, nejím ho taky.
Pýcha: Představovali jsme si partu tří přátel z cateringové společnosti, jak zareagují na absolutně mezní nabídku. A těch prachů by bylo fakt hodně.
Chcete svou hrou poukázat na nějaké neduhy dnešní společnosti?
Rudiš: Partě z Mlsného Jacka, jak se ta agentura jmenuje, se daří docela dobře, ale přitom mají všichni pocit, že jim něco chybí, že nemají dost. Tahle pitomá nespokojenost je, myslím, v dnešní době hodně cítit. Čechům se přitom žije a daří jak nikdy.
Pýcha: Ale přitom si dokážeme naši nespokojenost celkem racionálně zdůvodnit. Lidi z Mlsného Jacka si taky docela dobře zdůvodňují, co dělají.
Činoherní studio už uvedlo jednu vaši hru – Strange Love. Jak dnes vzpomínáte na inscenaci s Markem Taclíkem?
Rudiš: Velmi bych si přál, aby se někde ještě hrála. Znám lidi, co na ní byli pětkrát, na představení se sjížděli fanoušci Depeche Mode, o kterých ta hra je, z celé republiky. A pořád dokola o ní diskutovali na svých fórech na internetu.
Pýcha: Strange Love měla kolem sebe silnou atmosféru. Mohli za to lidi, co na ní pracovali a bavilo je to. Režisér, herci, chlapi z techniky. I ti měli své výstupy, kdy recitovali překlady textů od Depeche Mode. A ta nálada byla taková, že režiséra Tomase Zielinského napadlo, že hru natočí jako malý nezávislý film. Celé divadlo včetně hostujícího Marka Taclíka odjelo na chalupu u Stvolínek a točilo se. Potom ještě jako bonus přišla nominace na Cenu Alfréda Radoka.
Při Strange Love jste se přímo podíleli i na vzniku inscenace. Tentokrát ne. Proč?
Pýcha: My jsme se na přípravách podíleli, byli jsme ve spojení s dramaturgyní Dášou Haladovou před zkouškami i během nich. Jenom nám tentokrát nevyšlo být přímo na místě.
Rudiš: Já jsem v zahraničí, a oba navíc už píšeme nové příběhy, kterým se musíme teď věnovat.
Pýcha: Snad se to podaří příště, Ústí máme rádi.
Pracujete na další společné hře?
Rudiš: Počátkem loňského roku rozhlas odvysílal naši poslední hru Podletí. Šlo o žánr drama loci. Drama, které je spojené s autentickým místem. Příběh, kde konkrétní město sehrává zásadní roli.
Pýcha: Hru jsme zasadili do Lomnice nad Popelkou, odkud oba pocházíme, a je o místním rodákovi, barokním skladateli Františku Jiránkovi, jeho prapravnukovi Fandovi, kytaristovi metalové kapely Táborika, a taky o Vivaldim a jeho pátém, ztraceném ročním období, které se právě jmenuje podletí. Mimochodem, podletí je skutečně obdobím v roce mezi létem a podzimem a znají ho všichni včelaři. A Jiránkové byli včelaři. Vivaldi taky.
Rudiš: O nových nápadech si povídáme u Petra v kuchyni. Určitě něco zase uvaříme.
Pane Rudiši, žijete střídavě v Česku a Německu, a jak jste zmínil, právě jste na literárním stipendiu ve Švýcarsku. Pracujete teď na něčem i vy samostatně?
Na filmové adaptaci mé poslední knihy Národní třída. Natočí ji Štěpán Altrichter, spolupracujeme i na scénáři. A pro divadlo v Brémách chystáme s Kafka Bandem adaptaci Kafkova fragmentu Zmizelý, který je známý také pod názvem Amerika. Premiéra bude letos v září.
Pane Pýcho, a vy?
S režisérem Vladimírem Michálkem pracujeme na filmu Benzína Dehtov a s Olmem Omerzu jsme dotočili zimní road movie o dvou čtrnáctiletých sígrech na cestě v kradeném autě napříč republikou. Film se momentálně stříhá a čeká na konečný název. Kromě toho píšu novou hru, kterou jsem už před časem slíbil Českému rozhlasu, jmenuje se Bulhar. Pro Olma jsem také napsal scénář krátkého filmu, který už byl podpořen fondem kinematografie u nás i u něj ve Slovinsku. A přemýšlíme o novém celovečerním filmu.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku