Vlčí ukolébavka (2001)

Hilary Bellová. Australská hra o příčinách dětské kriminality. Překlad a rozhlasová úprava Dasha Bláhová. Scénická hudba Petr Mandel. Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Asistentka režie Jana Knapová. Dramaturgie Jiří Hubička a Jana Weberová. Režie Vlado Rusko.

Osoby a obsazení: Líza Gaelová (Berenika Kohoutová), Angela Gaelová (Taťjana Medvecká), Warren Gael (Jan Vlasák), seržant Ray Amstrong (František Němec) a Tobby (Maria Václavková).

Natočeno v roce 2001 (59 min). Repríza 15. 9. 2011 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Lit.: Venclová, Renata: Hilary Bellová: Vlčí ukolébavka. In web ČRo 3 Vltava, září 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Hra současné australské autorky Hilary Bellové je sugestivní výpravou do dětského světa. Do dětského světa, který dovede být nesmírně a pro dospělé překvapivě krutý. Na příběhu malého děvčete zkoumá autorka příčiny dětské kriminality. Ukazuje jak složitý je to problém pro rodiče i pro policii.

Hilary Bellová je úspěšná autorka divadelních a rozhlasových her, ale píše také pro film a televizi. Její hry byly uvedeny v Austrálii ve Velké Británii, v Evropě i v USA. Oba její rodiče byli divadelníci, v 60. letech působili v Anglii v Royal Shakespeare Company, ale po roce 1970 se vrátili do Austrálie, aby si založili vlastní komorní divadlo s důrazem na původní australskou dramatickou tvorbu. Divácké zážitky z divadla rodičů Hilary nasměrovaly na dráhu autorky divadelních her. Psaní studovala (jak sama v jednom rozhovoru říká) vždycky jen přetržitě v New Yorku v Juilliard Playwrights’ Studio a v rodné Austrálii na Národním institutu divadelního umění (NIDA) a na Filmové a televizní škole. V současné době sama psaní vyučuje ve Spojených státech i v Austrálii.

Vlčí ukolébavka patří k autorčiným nejúspěšnějším hrám, když byla koncem devadesátých let uvedena v New Yorku na off-Brodwayi poskytla Hilary Bellová rozhovor, ve kterém o hře říká: „… to, co mě jako autorku opravdu zajímá jsou morální dilemata. Ráda předkládám divákům k rozlousknutí takové oříšky, které se dají natáčet z mnoha stran a nahlížet z mnoha úhlů. Nikdy jsem nečetla zajímavý román nebo hru, kde by bylo jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý, protože pak by všichni věděli, co se stane. V mé Vlčí ukolébavce opravdu není jasné kdo má pravdu nebo kdo je špatný. Byla bych nejraději, kdyby celá hra divákům sugerovala otázku: Co byste udělali vy na jejím místě?…“

Lit.: Hanáčková, Andrea: Ta báječná holčička z rozhlasu! In web RadioDock, 2014 (článek). – Cit.:  Na vlnách Českého rozhlasu jsem minulý týden poslouchala hru pro mládež Ve spárech oceánu autora Knuda Andersena. Starší věc (1987), dobrodružná, přiměřeně napínavá. S báječnými dětskými herci. Z archivu si se studenty aktuálně připomínáme starší nahrávky z různých důvodů. Učíme se třeba charakterizovat hlavní herecký  výkon. Pohleďme například na Vlčí ukolébavku (2001, režie Ivan Chrz), hrůzný psychologický příběh autorky Hillary Bellové o malé dívence, z níž se vyklube  vražedkyně nevinného batolete. Čím to je, že tahle hra nepřestává být strhujícím zážitkem? Jako obvykle v rozhlase je to především tím, že je výborně zahraná. Tehdy desetiletá Berenika Kohoutová roztomile vypráví o svých přáních, utíká se k panenkám, lísá se do přízně a odzbrojuje své okolí i posluchače. Získá si nás během krátké chvíle, dětský hlas zní z rádia zcela bezelstně. Až do chvíle, kdy se nevinnost promění v bezcitný, prázdný a téměř odlidštěný hlas, a roztomilá Líza v chladnou bytost bez výčitek. Ani ve vypjatých chvílích na samé hranici hysterie neustoupí z precizní artikulace, přesně frázuje, správně akcentuje každou ze svých výsostně manipulativních replik. S prohnaností profesionálního zabijáka se nad mrtvolkou své oběti vyptává účastně na předpokládané verze o smrti batolete i na možné následky a trest. Lstivě, prohnaně, drze i podbízivě se snaží vsugerovat své pojetí události policejnímu komisaři. Jakoby odříkávala naučený text, deklamuje svou verzi události bez zaváhání, bez pauzy, se zjevným sebestředným zalíbením. Úžasná dětská herečka dokáže ostrým střihem rafinovanou hru malé vražedkyně vzápětí lehkomyslně zahodit a se slovy: „Mě už tahle hra nebaví!“, si začít vymýšlet jinou. A posluchač jen trne, protože pod tou vší dětskou krutostí a chladnou lhostejností k vražednému činu jsou ukryti démoni, kteří holčičku pronásledují v podobě přízraku vlka, jenž ovládá její nebohou mysl. Zpod všech vrstev složité osobnosti dokázala desetiletá herečka udržet především polohu raněného dítěte, fatálně poškozeného rozvodem rodičů a pronásledovaného nočními běsy.

Jistěže, Berenika Kohoutová byla mimořádně talentovaná již v raném věku, ale aby mohl takový talent vyrůst, musí být obklopen mnoha jinými dětmi na vysoké úrovni kultivovaného projevu, se zájmem o umělecké hodnoty. V tomto konkrétním případě členy  Dismanova rozhlasového dětského souboru, rodinným stříbrem veřejnoprávní instituce fungujícím od roku 1935. Právem mu Český rozhlas věnoval v tomto roce hned několik vzpomínkových pořadů. V březnu 2014 prozkoumal Tomáš Černý nově objevený obsah staré skříně po Miroslavu Dismanovi, v květnu přibral Janu Klusákovou a dokumentárně zachytili, jak manželé Václav a Zdena Fléglovi pečují o Dismanův odkaz a jak ho za posledních 24 roků rozvinuli. V srpnu se pak znovu Tomáš Černý vypravil na letní tábor do Želiva a natočil tady dvojdílné reportážní pásmo vzpomínek, čtení ze starých kronik, hovory s pamětníky i současníky, kteří v DRDS zdaleka neprožívají jen výchovu k rozhlasovému a divadelnímu herectví, ale také mimořádná přátelství a zjevně nezapomenutelné zážitky.

Zatímco rozhlasovým kolegům stojí práce manželů Fléglových za několikanásobnou reflexi, vedení rozhlasu se ve věci DRDS chovalo neslušně a amatérsky. Zřejmě i DRDS potřebuje proměnu, nový impuls k práci, další generaci učitelů, kteří dostanou šanci vyrůst spolu s dětmi v moudré vychovatele. Mnohokrát jsme byli svědky toho, jak původní silná myšlenka v rukou dalších generací nivelizovala, zbanálněla, až se vyžila a skončila. Přesně to se stane ve chvíli, kdy skončí pedagogická obětavost a nastoupí „tým zkušených lektorů“ bez osobní odpovědnosti, vztahu k souboru a zažité kontinuity.

Jak to s DRDS dopadne, není v této chvíli zřejmé. Třeba se rodiče definitivně naštvou, založí si vlastní spolek (nástupce občanských sdružení), připlatí si za měsíční docházku svých dětí a jméno hrdého rozhlasáka Dismana ponese místo Českého rozhlasu jedna z mnoha občanských iniciativ. Šikovný marketingový vedoucí dokáže kultivované dětské hlasy dobře prodat do stále úspěšnějších soukromých vydavatelství audioknih a dnes už i často velmi kvalitních dramatizací. Třeba v loňské  audioknize Emil a jeho detektivové členové DRDS výtečně figurují v hlavních i vedlejších rolích (Audioberg). Potom ale, ať se Český rozhlas vyjádří jasně a raději hned: Nebudeme rozdávat rodinné stříbro po lžičkách. Vezměte si rovnou celý příborník.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co když se některé děti rodí zlé? In Týdeník Rozhlas 20/2018 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Neobyčejně strhující hra, především díky hereckým výkonům Taťjany Medvecké a přirozené dětské herečky Bereniky Kohoutové. Mrazivé. Působivost této sevřené inscenace narušují jen některé alogičnosti (během vyšetřování zločinu devítileté – ? – holčičky není přítomen psycholog), souhlas nemusí (a snad ani nechce) vyvolávat názor seržanta Armstronga na příčiny dětské kriminality („některé děti se zkrátka už rodí jako zrůdy“). Doporučuji k poslechu.

Potvrzuji předchozí názor, rozhodně stojí za poslech, nepostrádá napětí až hororového typu, přitom realisticky aktuální téma nejen v Austrálii

Vynikající hra, ta holčička je obzvlášť autentická.

Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Asistentka režie Jana Knapová.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)