Pět nemístných historií (1962)

Přidal: Přemek |

Srpen 8, 2006

Jaromír Ptáček. Rozhlasová hra. Hudba Jaromír Hnilička. Hraje orchestr Gustava Broma. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: I. žena (Vlasta Fialová), hlasatel (Jiří Binko) – II. divák (Jiří Brož), Ondřej (Otakar Dadák), Lída (Dagmar Pistorová) – III. hlas z megafonu (Josef Karlík), starý inženýr (Rudolf Walter), mladý inženýr (Jiří Tomek), muž z kontrolního (Arnošt Navrátil) – IV. slavný rodák (Rudolf Jurda), ředitel (Jiří Dušek), Hronek (Josef Husník) – V. výčepní (Jana Ebertová), slečna (Libuše Billová), Jan (Jaroslav Dufek).

Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 29. 11. 1962 (Praha, 22:30-23:50 h.). Repríza 11. 10. 1963 (Československo II, 19:40 – 20:50 h.). Smazáno.

Lit.: -fl-: Rozhlasová „nová vlna“. In Host do domu, roč. 10 (1963), č. 1, s. 40–1.

Lit.: Ptáček, Jaromír: Pod širákem rozhlasu II. In Divadelní noviny 15/2002 (paměti). – Cit.: (…) V době svatby ho stíhá pošta. Má mu doručit oznámení OÚNZ o aktivizaci tuberkulózy. Recidiva znamená další – osmý – rok v sanatoriu. Odváží si sebou díla T. S. Elliota (Pustá země), Jana Hanče (Události) a Jamese Joyce (Odysseus). V nich jakoby poslepu si troufá najít klíč k jinému pojetí rozhlasové hry. Společenský marasmus mu určí motto z Masterse: „Mlčení je jed duše.“ Uvede je na titulní stránce své první rozhlasové hry Pět nemístných historií, která se mu stane dílem pilotním. Objevuje specifičnost rozhlasové hry. Při zvažování možností zvukových prostorů využije blízkost kubistických postupů. Rozezná je až po létech teoretička moderní hudby Milena Černohorská. (…)

Lit.: Faltýnek, Vilém: Jaromír Ptáček (Poznámky k tématu). In Divadelní revue 2/2002 (úryvek ze studie). – Cit.: Ptáčkova první samostatná rozhlasová hra Pět nemístných historií (1962) už obsahuje v nevykrystalizované podobě mnohé rysy jeho následující tvorby. Mimo jiné je zde evidentní napětí mezi zobrazováním jednotlivých lidských osudů a tendencí zachytit společnost jako celek. Hra nabízí několik soukromých příběhů, ale v důsledku nejde o ně, nýbrž o situaci společnosti té doby1 (hra je v dobrém slova smyslu “zeitstück”), na jejímž pozadí se příběhy odehrávají.
Deformace morálních hodnot postav je způsobena společensko-politickým vývojem a aktuální společenská situace konflikty přímo, nebo zprostředkovaně vyvolává. Soukromý osud je zde metonymickým vyjádřením těchto globálních souvislostí. Tendence ke globálnímu je u Ptáčka výraznější právě ve zmnožování těchto dílčích případů. J. Czech tuto námětovou rozbíhavost do šířky nazývá příběhovou extenzí.
V další Ptáčkově tvorbě se zmíněné dvě doplňující se tendence polarizují a vznikají hry v zásadě dvojího typu. První linii představují hry širokého časového či prostorového diskurzu, v nichž převládá extenzivní montáž směřující k zachycení globálních dějů. Druhou linii reprezentují hry monografické, které se soustřeďují na hlavní postavu a centrální dramatický příběh. Zdá se také, že tyto dvě polohy s sebou přinesly tendenci k odlišnému žánrovému zaměření (poetická hra nebo dokument), platí to alespoň ve většině případů.

Pozn.: Někdy omylem uváděno také jako Pět nepatřičných historií.

Rozhlasové hry