Kultura v rozhlase

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

(Příspěvek Jana Halase na XIII. valné hromadě Obce spisovatelů v roce 2004)

Vtěsnat téma Kultura v rozhlase do desíti minut je úkol poněkud krkolomný, ale pokusím se. Jak jistě všichni víte, Český rozhlas oslavil v minulém roce osmdesátiny. Už v prvních letech naši předchůdci pochopili, že tento technický prostředek má velice širokou škálu možností použití. Byli v tomto směru opravdovými průkopníky – pravidelně vysílali jako první na kontinentě a druzí v Evropě (po Velké Británii). Nebylo toho tedy mnoho, co by mohli odkoukat, lépe řečeno odposlouchat. Již od prvních let byl program postaven na třech základních sloupech – zpravodajsko-publicistickém vysílání, hudebním vysílání a literárně-dramatickém vysílání. Jistě, šlo o první krůčky, ale v průběhu deseti či patnácti let už rozhlasové vysílací spektrum obsahovalo všechny základní žánry, jak je známe dnes. Žánry se samozřejmě vnitřně vyvíjely a košatily, vyvíjela se technika, v případě literárně-dramatického vysílání režie a interpretace, a to navzdory politickým pohromám, které od konce třicátých let naši zemi stíhaly.

Dopad totalitních režimů na rozhlasové umělecké vysílání je zajímavé téma, historicky ještě soustavně nezpracované. Je jasné, že zpravodajství a publicistika, včetně té, která se týkala umění a kultury, byla v obou totalitních režimech silně zglajchšaltována s výjimkou prvních let nacistické okupace (do Heydrichova nástupu) a let šedesátých – a jako pamětník vím, že i v osmdesátých letech leccos uniklo bdělému oku strážců pořádku.

Nepopiratelným faktem však zůstává, že v uměleckých rozhlasových žánrech, tedy v hudebním a literárně-dramatickém vysílání vznikala po celých těch padesát chmurných let díla, za která se ani nyní nemusí Český rozhlas stydět a z nichž některá, po technické a interpretační stránce vyhovující, dodnes vysílá. Jen pro ilustraci připomínám třeba legendární četbu Bylo nás pět v interpretaci Františka Filipovského z roku 1953, Švejka a Pláň Tortillu s Janem Pivcem z roku 1956, Josefem Červinkou dramatizované a režírované Pickwickovce z roku 1960 atd.

Totalitní režimy po celou dobu své existence trpěly personální nouzí, nemohly tehdy zlikvidovat všechny slušné odborné pracovníky. Za cenu katastrofálního poklesu profesionality tak učinily v oblasti publicistiky, ale i zde docházelo k vývoji. V oblasti uměleckého slova však takový personální masakr nebyl možný. Nejsem historik, ale pamětník, mluvím tedy teď o normalizačních letech. Na začátku sedmdesátých let byli sice k velké škodě rozhlasu vyhozeni takoví lidé, jako režisér Josef Henke, redaktor Jindřich Pokorný, dramaturg Miroslav Stuchl a někteří další, mnoho slušných redaktorů však zůstalo.

Do vedoucích funkcí byly dosazeny někdy až kuriózní persony, které většinou měly o literatuře velmi mlhavé povědomí. Do historie vstoupil jistý major, vedoucí literární redakce, který jako zasvěcený znalec francouzské poezie hovořil o Frlajnovi a Rimbudovi. Takové hluboké znalosti vrchních dohlížitelů poskytovaly však, poněkud paradoxně, redaktorům Rudolfu Matysovi, Václavu Daňkovi a dalším široké pole působnosti. Tak se stalo, že po celých dvacet let vysílal třeba Josef Hiršal své pořady pod 25 různými jmény. Paleta rozhlasových autorů ze sedmdesátých let byla pestrá, od Bedřicha Fučíka po Miroslava Galušku.

Tolik tedy v krátkosti k historii rozhlasového kulturního vysílání. Po listopadu 1989 padla všechna tabu, uskutečnily se některé personální změny. Nebyly ani moc veliké a především nemuselo docházet k příslovečnému převlékání kabátů. Spolupracovníci dále spolupracovali, teď už pod svými pravými jmény, a úkol pro první léta byl jasný – zacelit jizvu způsobenou české i světové literatuře padlým režimem. Bylo tedy co dělat a byla to hezká a zajímavá práce. Začaly však nové, stále nekončící problémy, zejména ekonomického charakteru.

Rozhlasové hry