Jednoduchá rovnice (1987)

Přidal: Přemek |

Srpen 9, 2006

Eva Manová (= Jaromír Ptáček). Experimentální rozhlasová hra. Dokumentární hra, která konfrontuje průběh jednoho všedního dne roku 1985 – tak, jak jej zachytil denní tisk – se zvukovou koláží, přibližující zápas lékařů o záchranu lidského života. Stereofonní scénář Eva Svobodová, Jan Kozelka a Jiří Litoš. Hudební dramaturgie Jitka Severová. Odborný poradce Pavel Fiala. Improvizace na bicí Alan Vitouš. Zvuk Jan Kozelka. Záznam a střih Dana Sochorová. Hudební a zvuková spolupráce Jiří Litoš. Dramaturg Jan Kolář. Režie Eva Svobodová j. h.

Osoby a obsazení: rozhlasový hlasatel (Jan Rosák), inzerentka (Taťjana Medvecká), inzerent (Tomáš Juřička). Dále účinkují Jan Schánilec, Daniela Bartáková, Hana Brothánková, Magda Hrnčířová a Michal Pavlata.

Natočeno 1987. Premiéra 14. 8. 1987 (Vltava, 21:35 – 22:11 h., stereo).

Lit.: Kolář, Jan: Útržky z paměti (IX) Jak se máte, Vondrovi? Divadelky. In Divadelní noviny, 26. 6. 2018 (vzpomínky). – Cit.: (….) Mé pobývání s Jaromírem Ptáčkem v redakci rozhlasových seriálů se v průběhu času proměnilo ve velké přátelství. Zpečetila jej má svědecká výpověď u soudu v Ptáčkův prospěch, která mu pomohla proces vyhrát. Gromov od Ptáčka objednal rozhlasový seriál mimo „Vondry“. Jeho výsledná verze přesahovala v normalizaci povolené. Gromov zesinal strachy a tvrdil, že Ptáček nikdy text nedodal, a že se tudíž seriál nemůže natočit, a tudíž autorovi nenáleží ani koruna. Byla to lež, byl jsem u toho, včetně všech mých kolegů, když Jaromír kompletní text seriálu svému nadřízenému odevzdal. Jaromír se nevzdal a svěřil řešení té záležitosti soudu. Cituji z Ptáčkových vzpomínek, uveřejňovaných v Divadelkách s titulem Pod širákem rozhlasu: Kolikrát už vstupoval do budovy Městského soudu? Neměl vždycky tísnivý pocit? A u koho to máte? U pana doktora Bureše. To máte štěstí… To je spravedlivý pán. Jde znovu po schodišti nepříjemné budovy. Už ví, že nikdo z dramaturgů nesvědčil. Vedení redakce dalo tichou poštou zřetelně najevo, že by mu bylo nepříjemné, kdyby tak někdo učinil. A tak se ustálilo stanovisko: Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl, nikdo si nic nepamatuje, akci odmítne jenom jediný: Jan Kolář. Stane se za to terčem pomluv, které budou mít svou váhu i po revoluci. Erinyje jsou jenom obrysy našich dnů…

Vedení rozhlasu mně ovšem hlasitou poštou dalo najevo, že jsem se zachoval nepatřičně. Byl jsem zavolán k jednomu z vrcholných šéfů, JUDr. Zdražilovi, který mi začal všelijak vyhrožovat. Bránil jsem se, že jako čestný komunista přece nemohu lhát před socialistickým soudem. Vyrazil mě ze své kanceláře – a nic se mi nestalo.

Jaromírovi však ta soudní výhra moc nepomohla. Jeho seriál natočen nebyl, byl odložen ad acta, jen honorář osmdesát tisíc korun mu rozhlas musel proplatit. Vzápětí se vedení rozhlasu Jaromírovi pomstilo vyhazovem. Už jako vedoucí rozhlasové redakce literatury a dramatu faktu jsem mu podal pomocnou ruku a pod cizím jménem jsem uvedl dvě jeho – skvělé! – rozhlasové hry. Do rozhlasu se Jaromír Ptáček směl vrátit až po listopadovém převratu.

Rozhlasové hry