Co se stalo, nemůže se odestát (1991, 2021)

Přidal: Přemek |

Srpen 9, 2006

Jaromír Ptáček: Co se stalo, nemůže se odestát Jaromír Ptáček. Rozhlasová rekonstrukce soudního přelíčení v Karlsruhe z roku 1951. Hra na téma německého odsunu. Zvukový mistr Miloš Kot. Natáčecí technik Luděk Magnusek. Dramaturg Václav Daněk. Režie Jan Fuchs.

Osoby a obsazení: soudce (Jiří Šrámek), obžalovaný (Jan Teplý), obhájce (Václav Mareš), svědkové (Dalimil Klapka, Martin Růžek, Ilja Racek, Zdeněk Řehoř, Milan Neděla, Martin Velda, Josef Bek, Jiří Klem, Jiří Koutný, Svatopluk Matyáš, Vladimír Brabec, Josef Větrovec, Otakar Brousek st., Jan Schánilec a Bronislav Poloczek, svědkyně (Slávka Budínová, Dana Morávková, Simona Stašová, Jana Andresíková, Eva Klepáčová, Jana Drbohlavová).

Natočeno 1991. Premiéra 22. 2. 1992 (Praha, 55 min.). Obnovená premiéra 21. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydala Radiotéka, duben 2021 (MP3, CR.ES.2021.150).

Lit.: Heřman, Zdeněk: Dva mínus jedna rovná se nula. In: Scéna, 26. 3. 1992, roč. 17, č. 6, s. 6. (recenze)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Kousnutí do kyselého jablka. In Týdeník Rozhlas 25/2020 (článek). – Cit.: Více než sedmdesát let po skončení druhé světové války je stále ožehavým a bolestným tématem nejen její počátky a průběh, ale také její závěr a nejbližší měsíce po tzv. osvobození. Šest let německé okupace a perzekuce vyvolalo v roce 1945 nejen hrdinné povstání, ale také ty nejnižší pudy msty a nenávisti. Nedostatečná reflexe tohoto tématu je bolestná dodnes, dokáže-li protisudetská nota vyhrát i prezidentské volby.

Tématu násilí na německém obyvatelstvu obnoveného Československa se okamžitě po Listopadu věnoval dramatik a dramaturg Jaromír Ptáček ve své hře Co se stalo, nemůže se odestát (1991). Stroze dokumentaristicky pojatá hra o v Německu souzeném českém veliteli lágru pro Němce je ve své syrovosti stejně působivá jako starší text Petera Weisse Přelíčení, který pojednává o zločinech Němců na Židech. Hlavní antihrdina je – podobně jako u Weisse – obyčejný, tuctový člověk, úředník života, který se jen pro jednou změní na měsíc nebo půlrok na pomstychtivou bestii, která své násilnické choutky ukájí nikoli na esesácích, ale na starcích, ženách a dětech z řad německých civilistů.

Sám Ptáček o hře ve svých vzpomínkách (ve třetí osobě) napsal: “V tom hektickém čase si vzpomene na dávnou story o odsunu Němců z Brna. O někdejším přelíčení s českým velitelem onoho koncentračního tábora. Proč ho vlastně poutá tenhle problém? I emigranti v Německu, se kterými se tam setkal, měli pramalý zájem o odpovědnost Čechů za to, co se stalo po válce. Požádá proto Státní zastupitelství v Karlsruhe o možnost nahlédnutí do soudních spisů. Prohlíží si doklady. Ten člověk se tragicky zamiloval do německé dívky. Po revoluci byla odsunuta. Využil proto příležitosti a odjel na pár dnů do NDR, aby se přes berlínskou zeď dostal do Spolkové republiky. S tou ženou se setká. Pokusí se v Mnichově prodat jakési zlato? Byly to snad ústní protézy? Možná. V každém případě to bylo zlato. Ta žena ho opustí. Několik svědků jeho působení ve velitelské funkci v koncentračním táboře potvrdí. Proti konání procesu protestují představitelé emigračních skupin, protestují i představitelé socialistického Československa. Přepadne ho nad těmi spisy hrůza. Zpracuje materiály. Text se pokusí nejprve nabídnout Literárním novinám. Po týdnu ho přijme mladý redaktor. Vypouštěje ten text se zřejmým odporem ze dvou prstů na plochu stolu, praví – klada důraz na každé slovo: „Něco takového – my – v Literárních novinách – nikdy – tisknout nebudeme.“ Když nebudou, tak nebudou. Už si zvykl. Jedinou šanci nalezne v rozhlase. Po vysílání ho referentka Literárních novin odsoudí pro »četné moravismy« („takhle my v Čechách nemluvíme“). Také režisér Jan Fuchs, který se text ochotně uvolil natáčet, po vysílání považuje za nutné se od něj distancovat.”

Ptáčkova hra v režii Jana Fuchse s prvotřídním obsazením (Jan Teplý, Martin Růžek, Jana Drbohlavová, Vladimír Brabec, Jana Andresíková, Josef Bek, Josef Větrovec, Dalimil Klapka, Bronislav Poloczek) na svou reprízu čekala více než dvacet let. Nyní se konečně vrací do éteru.

Lit.: Venclová, Renata: Co se stalo, nemůže se odestát. Rozhlasová rekonstrukce soudního přelíčení v Karlsruhe z roku 1951. In web ČRo 3 Vltava, 21. červen 2020 (článek). – Cit.: Před německým soudem stojí československý emigrant, bývalý velitel internačního tábora pro Němce, a proti němu desítky svědků vypovídající o násilí a krutostech, kterých se na internovaných dopouštěl. (…)

Rozhlasové hry přinášející příběhy z doby druhé světové války a německé okupace tvoří nezanedbatelnou část dramatického archivu Českého rozhlasu. Lepší či horší psaly se i natáčely víceméně nepřetržitě, ať už byla společenská situace svobodnější, nebo naopak dušená cenzurou. Tématem, které souvisí s koncem druhé světové války, ale do listopadu 89 představovalo nejen pro autory rozhlasových her v podstatě tabu, byl odsun Němců a násilnosti, které ho provázely.

Jedním z prvních rozhlasových tvůrců, který se po sametové revoluci rozhodl ožehavé téma české historie umělecky zpracovat, byl Jaromír Ptáček. Zkušený dramaturg i dramatik připravil na základě dokumentů soudního přelíčení z Karlsruhe v roce 1951 dramatickou rekonstrukci, v níž postupně a do hrozivých podrobností vyvstávají poměry, které panovaly v internačním táboře pro Němce. Před německým soudem stojí československý emigrant, který od června do prosince 1945 táboru velel, a proti němu desítky svědků vypovídající o násilí a krutostech, kterých se na internovaných dopouštěl.

Rozhlasová inscenace Co se stalo, nemůže se odestát vznikla v roce 1991 v rámci Audiostudia, autonomního kreativního útvaru, jehož cílem bylo rozvíjet původní rozhlasovou tvorbu s důrazem na experiment a obohacovat vysílání stanic Českého rozhlasu. V roce 1990 ho založil básník, překladatel a rozhlasový redaktor Václav Daněk, na jeho výzvu se do něj záhy zapojil Jaromír Ptáček jako dramaturg i jako autor. Podílel se na linii slovesného experimentu a také na „vyplňování bílých míst v paměti novodobé historie, světové, hlavně však té české …“ (Václav Daněk v rozhovoru s Jiřím Kamenem).

Režie Ptáčkova scénáře se zhostil Jan Fuchs, s respektem k přísně dokumentární formě se soustředil především na práci s herci. I na minimální ploše podávají všichni účinkující výborné výkony, za všechny jmenujme Slávku Budínovou, Josefa Beka, Zdeňka Řehoře, Josefa Větrovce, a také Jana Teplého, který vystupuje jako obžalovaný.

Od svého odvysílání v roce 1992 nebyla inscenace reprízovaná, ve Hře pro pamětníky ji tedy uvádíme v obnovené premiéře. V týdnu, kdy jsme si na Vltavě v úterní řadě Večerní drama připomněli další temnou událost českých poválečných dějin, Masakr na Švédských šancích.