Mam´zelle Nitouche (1954, 2008)
Rozhlasová verze divadelní inscenace operety o 3 dějstvích. Libreto Henri Meilhac a Albert Millaud. Překlad a úprava Oldřich Nový. Spoluúčinkují Pěvecký sbor a Orchestr Hudebního divadla v Karlíně, řídí Dalibor Brázda. Hudební režie B. Čipera. Divadelní režie Oldřich Nový. Rozhlasová režie Vladimír Dvořák.
Osoby a obsazení: Célestin, varhaník kláštera U Vlaštoviček (Oldřich Nový), Abatyše kláštera U Vlaštoviček (Marie Nademlejnská), Fortnýřka v klášteře (Valja Petrová), Major Chateau-Gibus (Karel Třebický), Denisa, chovanka kláštera (Stanislava Součková), Ředitel divadla (Jindřich Doležal), Divadelní režisér (Karel Effa), Poručík Fernand vikomt de Champlatreux (František Voborský), Corinna, divadelní herečka (Ljuba Hermanová), Lydie (Věra Náchodská), Gimblette (Valerie Vašáková), Robert (Martin Raus), Sylvie (Jindra Tatoušková), Gustav (Bedřich Ulrych), Kadet (Ladislav Kulas), Loriot, strážmistr (František Černý), Kapelník (Karel Šlajs). Průvodní slovo čte Zdenka Procházková.
Natočeno srpen 1954 (140 min.). Repríza 7. 8. 1964 (Československo I, 21:05 – 23:15 h.).
V roce 1966 vznikl rozhlasový půlhodinový průřez operetou.
Vydal Radioservis v roce 2008 (2 CD, 126 min.; CR0406-2).
Alternativní názvy: Mamzelle Nitouche, Mamselle Nitouche, Mam´selle Nitouche.
Lit.: Rareclassic: Mam’zelle Nitouche. In Knihovna do ucha, 2. 2. 2019 (článek). – Cit.: Mam’zelle Nitouche (občas psáno i jako Mamzelle Nitouche) je nejznámější opereta francouzského skladatele Florimonda Hervého (1825-1892). Premiéru měla 26. ledna 1883 v Paris Variétes. Libreto napsali Henri Meilhac a Albert Milhaud. Meilhacovo jméno mohou znalci operety znát i z dvojice, kterou po dvacet let tvořil s Ludovicem Halévym, a ve které spolu napsali libreta pro mnohé operety Offenbachovy.
Není jistě bez zajímavosti, že Hervé spolu s Offenbachem stvořili v Paříži nový žánr operety. To slovo „spolu“ není možné chápat jako nějakou spolupráci – Hervé a Offenbach byli nejvíc ze všeho konkurenty. Vzhledem k větší popularitě se dnes hlavní zásluhy připisují právě Offenbachovi. Ač totiž napsal Hervé operet a komických oper na šedesát, do dnešních dnů přežila vlastně jen tato jediná. Přesto je zapotřebí připomenout, že první divadlo komického operetního žánru v Paříži otevřel pod názvem Les Folies Nouvelles právě Hervé. Offenbach však jeho nápad jednoduše okopíroval, jeho Théâtre des Bouffes-Parisiens se stalo brzy mnohem úspěšnějším. Hervé svoje divadlo musel nakonec zavřít a svoji další obživu hledal ponejvíce mimo Paříž.
Prakticky všude na světě je opereta uváděna pod původním francouzským názvem, není proto na škodu si říci, že tento přeložen do češtiny znamená „Slečna Netýkavka“. Zásluhu na tom, že právě tento jistě roztomilý kousek snad jako jediný svého autora přežil, může mít i jistá dávka autenticity. Vypráví-li totiž Hervé ve své Mam’zelle Nitouche o varhaníkovi klášterní školy, vedoucím dvojí život, obsahuje tato postava mnoho autobiografických prvků. Ostatně lehkou šifru obsahuje i umělecký pseudonym hlavní mužské postavy operety, totiž pana Célestina – stačí srovnat jména Floridor a Florimond.
Mam’zelle Nitouche byla na české scéně provedena poprvé již v roce 1890 v Národním divadle. Na své první uvedení po druhé světová válce si však musela počkat až do ledna roku 1954. Tehdy se ocitla na repertoáru Hudebního divadla v Karlíně (tehdy nesoucího název Státní divadlo v Karlíně). Oldřich Nový oprášil svou verzi překladu, kterou úspěšně uváděl těsně před válkou na scéně svého Nového divadla. Úspěch karlínské premiéry měl odezvu v nabídce Československého rozhlasu. Již v srpnu tak vznikla nahrávka, ve které účinkovali všichni protagonisté scénického provedení. Ti měli operetu tak zažitou, že na pořízení celé nahrávky stačily pouhé dva dny. Autorské úpravy Oldřicha Nového, spočívající především v sepsání spojovacího textu, pro rozhlas asi nezbytného, a jeho herecký vklad v postavě Célestina zajistily operetě v našich krajích bez nadsázky nesmrtelnost. Filmoví znalci jistě potvrdí, že se ztvárněním postavy, jež vede dvojí život, Oldřich Nový už své zkušenosti měl. Zde však musel dvojakost hlavní postavy vyjádřit prostředky výhradně hlasovými, a toto jeho provedení lze právem považovat za geniální. Další punc kvality nahrávce dodala účast Stanislavy Součkové, pěvkyně spíše operní. Na popularitě neubrala nic ani skutečnost, že kromě zřídkavých rozhlasových vysílání neměli posluchači možnost slyšet nahrávku kompletní. Na gramofonových deskách vyšlo jen nemnoho ukázek – nejprve na šelakových, posléze i na jedné straně dlouhohrající desky malého formátu, jejíž druhou stranu vyplnilo několik scén z Offenbachovy Krásné Heleny. Ve stejné podobě pak bylo album vydáno i na CD, a pokud tu nalezneme oproti původní gramofonové desce malé rozšíření, Mam’zelle Nitouche se bohužel netýkalo – album bylo totiž doplněno ukázkami ze Straussova Cikánského barona. Kuriozitou je vydání úvodního Célestinova šansonu na zvukové pohlednici s Nového fotografií z roku 1964. Toto nepříliš trvanlivé vydání jste mohli ve své době pořídit za 3,50 Kčs.
Kompletního vydání se nahrávka dočkala až v roce 2008. Podle archivářů jde o vůbec první kompletní českou nahrávku jakékoliv operety. A že jde o provedení doslova legendární dokazuje i ten fakt, že na českých scénách je Mam’zelle Nitouche uváděna výhradně v Nového překladu. Sám Nový ještě v roce 1954 osobně režíroval provedení na scéně plzeňského divadla.
Při pátrání po detailech týkajících se nahrávky jsem narazil na jednu skutečnost, zajímavou i smutnou zároveň. Československá televize totiž pořídila záznam jednoho představení, patrně někdy v roce 1960 nebo 1961. Stalo se tak celkem primitivní metodou telerecordingu, kdy byl obraz z televizní obrazovky snímán na filmový pás. Kvalita tedy nebyla bůhvíjaká, ale to už dnes bohužel posoudit nemůžeme. Záznam měl v televizním vysílání premiéru 31. prosince 1961. Odvysílán byl ještě jednou nebo dvakrát, naposledy někdy v červenci roku 1965. Krátce poté byl jediný exemplář filmového záznamu skartován… Česká televize má tak k dispozici pouze záznam inscenace s Lubomírem Lipským. Mohu-li sdělit svůj názor, pak proti samotnému Lipského výkonu nelze mít to nejmenší. Ač jako mnozí jiní z Nového nastudování vychází, nesnaží se jej křečovitě napodobovat. Jednoznačným záporem tohoto provedení je ale moderní aranžmá, jež téměř vše dobré spolehlivě zabilo. Syntezátorové zvuky prostě do klasické operety nepatří.
Buďme tedy o to více vděčni za rozhlasovou nahrávku, která bohužel čeká na své další vydání (náklad z roku 2008 je dávno rozebrán). Kromě výkonů hereckých i hudebních možná překvapí i technická úroveň snímku. Ač mono, což bylo v Československém rozhlase tehdy (a bohužel ještě dlouho poté) normou, dokazuje nahrávka, že zvukaři a další technici své řemeslo ovládali.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Klasická opereta (nebo comédie-vaudeville) o 3 dějstvích a 4 obrazech, poprvé uvedena v Théâtre des Variétés v Paříži dne 26. ledna 1883.