Zlaté časy (2011)

Přidal: Přemek |

Květen 12, 2011

Marek Horoščák. Původní rozhlasová hra. Pět dialogů na rozličná a příbuzná témata. Dramaturgie Hana Hložková. Hudba Daniel Fikejz. Režie Zdeněk Dušek.

Osoby a obsazení: Moderátor (Pavel Vacek), Legendární režisér (Pavel Leicman), Kouzelná dívka (Kateřina Liďáková), Bývalá pornoherečka (Marie Ludvíková), Mediální odborník (Jakub Žáček) a Obyčejný člověk (Erik Pardus).

Nastudovalo Brno v roce 2011. Premiéra 25. 10. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 44 min.) v rámci cyklu „Vinohradská 12″. Repríza 18. 10. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 44 min.).

Pozn.: Poslední rozhlasová role Erika Parduse (natáčel 5. 5., zemřel 10. 5. 2011). Původně plánovaná premiéra 30. 8. 2011.

Lit.: -hh- (= Hložková, Hana): Zlaté časy (propagační text, červen 2011) – Cit.: V pěti epizodách situovaných do rozhlasového studia se odvíjí příběh ambiciózního moderátora a jeho peripetií při živém vysílání diskusního pořadu Zlaté časy. Upřímná snaha o vytvoření nekonvenční a smysluplné talkshow, po níž moderátor touží, se neplánovaně mění v marný boj se zpovídanými hosty. Čím víc se moderátor dožaduje, aby mu dotazovaný člověk pomohl nalézt odpovědi o pravdě, štěstí a životě, tím vzrůstá vzájemné nedorozumění. Pořad, do něhož pečlivě vybíral i sociálně různorodé osoby, nakonec poutá pozornost spíše nechtěně kuriózními situacemi.

Hra Marka Horoščáka pracuje lehce groteskním způsobem s tématem nostalgie po „zlatých časech“ – jakémsi „mytickém období“, ve kterém se vše odehrávalo správně a člověk se cítil šťastný. Prostřednictvím částečně typizovaných postav odlišných generací (Legendární režisér, Kouzelná dívka, Bývalá pornoherečka, Mediální odborník a Obyčejný člověk) zaznamenává výpovědi o tom, jak se člověk staví k času právě probíhajícímu. V pěti tragikomických dialozích tak vznikají portréty osob, jež jsou zklamané či odevzdané, vyrovnané či znechucené chodem tohoto světa. Tím zároveň nadsazeně popisuje pocity jedince uprostřed chaotického chodu současné společnosti.

Neopomenutelným tématem Zlatých časů je také rozhlas. Znalost tohoto sdělovacího prostředku, ve kterém autor několik let působil, mu pomohla odlehčit neobvyklé situace obecně srozumitelným, i když profesním humorem. Rozhlas je zde vylíčen nejen jako médium ovlivňující masy, ale i jako prostředek, kterým může posluchač vstoupit do světa zvukové fantazie.

Marek Horoščák vystudoval divadelní dramaturgii na JAMU, poté působil jako lektor dramaturgie Národního divadla v Praze, byl dramaturgem rozhlasových her v Českém rozhlase Brno, nyní pracuje v České televizi Brno. V průběhu devadesátých let obdržel ocenění v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za hry Mein Faust, Trakl, Vařený hlavy. Je autorem i dalších divadelních textů a dramatizací, které byly realizovány např. na jevištích Divadla Husa na provázku, Divadla Na zábradlí, Národního divadla, Divadla Komedie a ve Slováckém divadle. V rozhlase debutoval v roce 2001 dramatem Trakl, následně byly natočené W. zjistil, že válka je v něm (ve spoluautorství s Jiřím Pokorným) a Muž, který ztratil humor a žena, co neexistuje. Pro rozhlas přeložil a upravil hru Davida Greiga Labutí píseň. Patří k nemnoha českým autorům, kteří byli vyzváni k účasti na dramatických dílnách např. při festivalu Bonner Biennale (2000) a k rezidenčnímu pobytu v londýnském Royal Court Theatre (2010).

Lit.: Hložková, Hana: Zlaté časy (propagační text II). – Cit.: Hra Marka Horoščáka pracuje lehce groteskním způsobem s tématem nostalgie po „zlatých časech“ – jakémsi „mytickém období“, ve kterém se vše odehrávalo správně a člověk se cítil šťastný. V pěti epizodách situovaných do rozhlasového studia se odvíjí příběh ambiciózního moderátora a jeho peripetií při živém vysílání diskusního pořadu Zlaté časy. Upřímná snaha o vytvoření nekonvenční a smysluplné talkshow, po níž moderátor touží, se neplánovaně mění v marný boj se zpovídanými hosty. Čím víc se moderátor dožaduje, aby mu dotazovaný člověk pomohl nalézt odpovědi o pravdě, štěstí a životě, tím vzrůstá vzájemné nedorozumění. Pořad, do něhož pečlivě vybíral i sociálně různorodé osoby, nakonec poutá pozornost spíše nechtěně kuriózními situacemi.
Autor zaznamenává prostřednictvím částečně typizovaných postav odlišných generací (Legendární režisér, Kouzelná dívka, Bývalá pornoherečka, Mediální odborník a Obyčejný člověk) výpovědi o tom, jak se člověk staví k času právě probíhajícímu. V pěti tragikomických dialozích tak vznikají portréty osob, jež jsou zklamané či odevzdané, vyrovnané či znechucené chodem tohoto světa. Tím zároveň nadsazeně popisuje pocity jedince uprostřed chaotického chodu současné společnosti. Neopomenutelným tématem Zlatých časů je také rozhlas. Znalost tohoto sdělovacího prostředku, ve kterém dramatik několik let působil, mu pomohla odlehčit neobvyklé situace obecně srozumitelným, i když profesním humorem. Rozhlas je zde vylíčen nejen jako médium ovlivňující masy, ale i jako prostředek, kterým může posluchač vstoupit do světa zvukové fantazie.
Režisér Zdeněk Dušek vystavěl inscenaci na jednoduché atmosféře vysílání komerčního rádia, kterému dominují výkony svérázných hereckých osobností mj. i ze zlínského divadla. V hlavní roli Moderátora tak máme možnost slyšet talentovaného Pavla Vacka, jeho kolegové Kateřina Liďáková a Pavel Leicman ztvárňují postavy Kouzelné dívky a Legendárního režiséra, v roli Bývalé pornoherečky a Mediálního odborníka zazní hlas Marie Ludvíkové a Jakuba Žáčka. V postavě Obyčejného člověka – své poslední roli, se s rozhlasem bohužel navždy rozloučil vynikající brněnský herec a neokázale „obyčejný člověk“ Erik Pardus, který zemřel krátce po natáčení. Na realizaci inscenace se podíleli také hudební skladatel Daniel Fikejz a zvukový mistr Josef Daněk. Zlaté časy vznikly v brněnském studiu Českého rozhlasu v rámci projektu „Vinohradská 12“.

Rozhlasové hry