Linka důvěry (1966)

Přidal: Přemek |

Srpen 22, 2005

Milan Stehlík. Scénář Jaroslava Strejčková a Jiří Horčička. Flétna V. Sýkora. Zpěv Eva Pilarová. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Marie (Dana Medřická), Karásek (Petr Haničinec), Loubal (Čestmír Řanda), paní s fenkou (Růžena Lysenková), Nováková (Jaroslava Adamová), solidní pán (Valtr Taub), profesor (Martin Růžek), těhotná (Gabriela Vránová), holčička (Ivana Kučerová), kluk (Pavel Koukol) , Jana (Jana Drbohlavová), Velichová (Olga Scheinpflugová). Dále účinkují Vlasta Jelínková, Jaroslava Drmlová, František Holar, Věra Budilová, Josef Velda, Milan Mach, Helena Štáchová a Blanka Bohdanová.

Natočeno 1966.

Pozn.: Tato hra získala cenu na mezinárodním festivalu Prix Italia v roce 1966. Další verze vznikly v zahraničí v letech 1967, 1969 a 1978.

Pozn.: Úryvek natočen na MC Herci z éteru – Dana Medřická (Ultravox, 1993).

Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře. Praha: Panorama, 1988.

Černý, Tomáš: Balada gramomixérská aneb Dozvuky zvuků mizejících věků. In web ČRo, únor 2012 (anotace reprízy pořadu Fonogramy). – Cit.: (…) Tentokrát se však s režisérem ozvučení pořadů Petrem Šplíchalem budeme zamýšlet, kolik v archivu kolegů gramomixérů (název pochází z dávné praxe mixování zvukových kulis z gramodesek) zůstává zvukových efektů, které se už hodí jen do historických rozhlasových her. A naopak, jak dlouho ještě budou pro posluchače „čitelné“ symboly, do kterých ukryl řadu sdělení kupříkladu režisér Jiří Horčička, když natáčel Stehlíkovu Linku důvěry (Prix Italia 1966). Třináct variací na jedno téma je rytmizováno zvuky evokujícími v posluchačově fantazii noc. Temnou, záhadnou noc, prodchnutou hukotem spícího města, v němž tepou jen „nádraží, nemocnice, tiskárny, bary…“.

A zatímco matka tišící své plačící miminko zůstane po všechny časy jasným symbolem neklidné noci, už méně jednoznačná je supící parní lokomotiva. Ševelení operátorek telefonní centrály rovněž je minulost, nemluvě pak o sice překrásné, ale čím dál méně výmluvné zvukové metafoře „rána“, kdy je slyšet chatrný motor mlékárenského náklaďáčku a cinkot hliníkových band. A co teprve hřmot vytahované rolety malého krámku? Režiséři ozvučení pořadů právě tyhle dozvuky zvuků mizejících věků uchovávají pro budoucnost, aby jejich následovníci mohli rekonstruovat dávné akustické jevy podobně jako to dnes činíme my, když posloucháme ze šelakových desek autentické zvuky parníku na Mississippi nebo hukot válečného bombardéru.

Rozhlasové hry