Racek (2006, 2007)

Přidal: Přemek |

Listopad 28, 2006

Anton Pavlovič Čechov. Nová adaptace jedné z nejznámějších Čechovových her. Překlad Leoš Suchařípa. Rozhlasová úprava a dramaturgie Martin Velíšek. Scénická hudba Marko Ivanovič. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Irina Arkadinová, provdaná Treplevová, herečka (Vilma Cibulková), Konstantin Treplev, její syn (Alexandr Rašilov), Petr Sorin, její bratr (Petr Pelzer), Nina Zarečná, dcera bohatého statkáře (Klára Sedláčková-Oltová), Ilja Šamrajev, Sorinův správce (Jan Vlasák), Pavlína, jeho žena (Jitka Smutná), Máša, její dcera (Vanda Hybnerová), Boris Trigorin, spisovatel (Miroslav Etzler), Jevgenij Dorn, lékař (Bořivoj Navrátil) a Semjon Medvěděnko, učitel (Radek Holub).

Natočeno v pražském studiu v Karlíně v roce 2006. Premiéra 23. 12. 2006 (Český rozhlas 3 Vltava, 14:00h.). Repríza 22. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 23. 3. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Radioservis v roce 2007 (1 CD; CR0369-2).

Lit.: Krososková, Šárka: Racek plný lásky i zoufalství (Jak se dělá rozhlas). In: Týdeník Rozhlas 49/2006 (28. 11. 2006).

Lit.: Velíšek, Martin: Tak složité a tak jednoduché jako v životě. In Týdeník Rozhlas 51/2006 (článek). – Cit.: Začínající spisovatel se bouří proti konvencím, vyhlašuje novou estetiku, kterou nikdo nechápe. Mladá dívka, kterou miluje, sní o tom, že půjde k divadlu a zamiluje se do slavného spisovatele. Mladík se trápí žárlivostí a chce se zastřelit. Slavný spisovatel ze všeho nejvíc miluje rybolov, občas zapochybuje o svém umění a provází svou milenku, slavnou herečku a matku začínajícího spisovatele na její venkovské sídlo na břehu jezera. Statku vládne pragmatickou rukou poněkud hulvátský správce. Jeho dcera marně miluje začínajícího spisovatele, jeho manželka uhání místního doktora…

Poznali jste? Ano, Vltava pro vás připravila premiéru rozhlasové inscenace hry Antona Pavloviče Čechova Racek. Po řadě let se tak na pomyslné rozhlasové jeviště vrací jedno z nejznámějších Čechovových dramat a jedno z nejvýznamnějších děl světové dramatiky vůbec.

„Je nutné“, píše Čechov, „aby na jevišti bylo všechno právě tak složité a právě tak jednoduché jako v životě.“ A Čechovovy hry takové jsou. Během banálních, někdy dokonce trapných situací se s tragickou (nebo komickou) osudovosti rozhoduje o životě jeho hrdinů. Čechovovy hry jsou prosté a složité. Každou postavu, každou situaci nám předkládá z několika hledisek. „Čechov s námi sedí v hledišti, přijímá své vlastní štulce a chápe jejich bolestivost, protože je utrpěl sám“, píše J. L. Styan ve své knize Černá komedie. Čechovovy hry jsou prosté i složité a proto neustále přitahují diváky po celém světě.

Světovou premiéru měl Racek před 110 lety, 17. října v Alexandrinském divadle v Petrohradě. V témže roce ji vydá i časopis Ruská mysl. Na divadle ale hra více méně propadla. Čechov pak dlouho nechtěl svolit k dalšímu inscenování. Nasadit ji na repertoár se povedlo až v srpnu roku 1898 Němiroviči – Dančenkovi. Čechov, kterému na hře opravdu záleželo se vypravil do Moskvy sledovat zkoušky, ale špatné počasí ho zahnalo zpět na Jaltu. Osud premiéry, na níž závisel i osud Moskevského uměleckého divadla, se zdál v jejím průběhu nejasný, napětí prodloužilo i ticho mezi závěrečnou oponou a bouřlivým potleskem, kterým večer skončil. Sám Čechov inscenaci uviděl až po čase, na speciálním představení bez diváků ve vypůjčeném sále Nikitského divadla, které MCHAT uspořádal, aby od autora získal jeho další hru Strýček Váňa. Čechov s provedením nebyl bezvýhradně nadšený. Nelíbilo se mu například pojetí Trigorina v podání K. S. Stanislavského. Přesto se inscenace MCHATu na dlouho staly jakýmsi návodem k inscenování Čechova, tradicí, která se jen pozvolna uvolňovala.

Do inscenační tradice této hry se v roce 1960 a 1972 významně zapsal Otomar Krejča. O tom, že Racek znovu a znovu provokuje inscenátory, svědčí stále nové interpretace, z nichž jmenujme alespoň inscenace Petra Lébla z roku 1994 (Cena Alfread Radoka 1994) a Vladimíra Morávka z roku 2002 (součást projektu Čechov Čechům , cena Alfreda Radoka 2003). (…)