Bidýlko (1968)

Přidal: Přemek |

Prosinec 4, 2006

Emil Vachek. Dramatizace Jindřich Černý. Scénická hudba Zdeněk Šikola, hraje Milan Bláha. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Stavinoha (Luděk Kopřiva), Žofinka (Marie Marešová), Holina + opilec (Artur Šviha), Lojzis (Ljuba Hermanová), Chalupová (Jaroslava Drmlová), Foltr (Jan Přeučil), komisař (Soběslav Sejk), Eliášek (Vladimír Brabec), soudce (Josef Chvalina), ministr (Jiří Němeček), Dufková (Božena Böhmová), Karel (Tomáš Töpfer) a Pepek (Jan Rückl).

Natočeno 1968. Repríza 19. 10. 2008 (ČRo 2 Dvojka, 20:05 h.) v cyklu Říjen s detektivkou Emila Vachka, 15. 7. 2012 (ČRo 2 Dvojka, 20:00 h) v cyklu Stopy vedou k české detektivce; 14. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Soupis dramaturgií J. Ptáčka uvádí rok 1969.

Lit.: Pavlovský, Petr: Kvality fonografie prověřené časem. In Týdeník Rozhlas 34/2007 (recenze). – Cit.: Stejně jako kinematografie má i česká fonografie dnes již bohatý archiv, jakkoli jeho nejstarší opusy jsou asi o polovinu mladší. Je tu i rozdíl genetický: většina archivovaných filmů nevznikla v televizi, a proto je běžně uvádějí i komerční televizní stanice (kina ovšem prakticky vůbec ne, což reprezentuje totální posun do jiné funkční oblasti umění, do oblasti neveřejného, individuálního či skupinového vnímání, tradičně příznačné právě pro fonografii). Naproti tomu většina dochovaných zvukových děl se zrodila v rozhlase (jenom něco málo se nahrávalo bezprostředně na gramodesky), a tak je dnes uvádí zase jenom veřejnoprávní ČRo. Rozdíl je i technický: zatímco zvuk, široký formát a barvy změnily svět filmu zcela radikálně, u fonografie je citelný posun pouze v kvalitě záznamu, stereofonní technologie žádnou opravdu převratnou změnou není. Fonografie je uměním v dobrém slova smyslu konzervativním: projevy, které by byly analogické steskům starých mistrů filmu nad vpádem zvuku či barev, nezná a svou funkční oblast prakticky také nemění.

(…) Takovým dílem je na konci téhož týdne (22. 7.) stanicí ČRo 2 – Praha vysílaná inscenace právě osmdesátiletého románu Emila Vachka Bidýlko. Vachek pozvedl úroveň české detektivky na seriózní úroveň a dá se říci, že dodnes doma nebyl překonán. On totiž děj tohoto žánru není plně možný mimo demokratický a právní režim. Podstata detektivky v užším slova smyslu spočívá ve střetu zastánců spravedlnosti, vázaných dodržováním zákonů a práva, s ničím neomezovanými zločinci. V autoritativním či dokonce totalitním státě je ale policie de facto ještě neomezenější než zločinec, nehledě k tomu, že sám zákon je zločinný. Právě v Bidýlku je ovšem detektivní motiv jenom okrajový, je to spíš humoristická špionážní krimi a zároveň žánrová žižkovská idyla, dokonale zapadající do jednoho z hlavních ideových proudů české literatury vůbec, národním obrozením počínaje. Dílko jako by bylo jakýmsi rozhlasovým pandánem k televizním Hříšným lidem města pražského. Je příznačné, že Petr Adler natočil inscenaci v „oblevném“ roce 1968, že autorem dramatizace byl jindy proskribovaný Jindřich Černý, nemluvě o dalším z týmu, dramaturgovi Jaromíru Ptáčkovi. Obsazení je rovněž špičkové, tentokrát ale se zde setkáváme i s herci, které rozhlas moc nevyužíval, a proto má půldruhahodinová nahrávka i nemalou dokumentární hodnotu. Hlavní roli profesionálního kapsáře vytvořil Luděk Kopřiva jako neodolatelnou figurku lidového „filozofa“, kterému navzdory příslušnosti k lumpenproletariátu nechybí docela pevný mravní řád, jakkoli opřený o svéráznou logiku sociálně i fyzicky handicapovaného člověka. Málokdy jsme se v rádiu ve vysloveně dramatické roli setkali i s Ljubou Hermanovou, která je sice obsazena dle svého typického „oboru“, ale místy jí pouhé hlasové prostředky nepostačují, vizualita chybí. Skvěle zformoval svého směšného hypochondra a „lidového léčitele“ Jan Přeučil: jeho bolestínské a zároveň vychloubačné tirády, to je výkon, na který se nezapomíná. Scénická hudba Zdeňka Šikoly („žižkovský akordeon“) odolává pokušení využít známé šlágry, vychází opravdu jenom ze stylu meziválečných periferních lidovek. Dnes by byla inscenace určitě o třetinu kratší, ale jinak lze říci, že nijak nezastarala (o kolika poválečných filmových detektivkách to lze říci?) a jistě mnohým zpříjemnila nedělní večer.

Lit.: Velíšek, Martin: Emil Vachek: Bidýlko. Luděk Kopřiva jako dobrácký zloděj v prvorepublikové kriminální komedii. In web ČRo 3 Vltava, 14. květen 2022 (článek). – Cit.: Pražský Žižkov první republiky a pavlačové domy s jejich rázovitými obyvateli ožívají v rozhlasové hře natočené podle románu Emila Vachka Bidýlko. Příběh o dobráckém kapsáři Stavinohovi, kterého náhoda učiní hlavní osobou špionážní aféry a navede ho na cestu ke spořádanému životu (…).

Pavlač jednoho žižkovského činžáku (nájemníky důvěrně přezdívaná Bidýlko) je útočištěm řady pochybných existencí. Jednou z nich je kapsář a zlodějíček Stavinoha, který prodělá hluboký mravní přerod a stane se vzorným občanem. Potrpí si totiž na „stavovskou čest“ a pomůže vypátrat mezinárodního vyzvědače.

Rozhlasové hry