Proměna (1967, 2013)

Přidal: Přemek |

Srpen 23, 2005

Franz Kafka. Přeložil Zbyněk Sekal. Hudba Marek Kopelent. Hudbu řídí Zbyněk Vostřák. Stereoscénář Josef Henke a Zdeněk Škopán. Mistr zvuku Zdeněk Škopán. Technička Anna Suchánková. Dramaturg Karel Gissübel. Záznam a střih Anna Suchánková. Asistent režie Vratislav Kuška. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: vypravěč (Jiří Adamíra), Řehoř Samsa, obchodní cestující (Petr Haničinec), Samsa, otec (Miloš Nedbal), jeho žena (Libuše Havelková), Markétka, jeho dcera (Klára Jerneková), pan prokurista (František Filipovský), podnájemníci (Jiří Lír, Milan Friedl, Karel Beníško), posluhovačka (Lída Roubíková), služka Anna (Karolína Slunéčková).

Natočeno 1967. Předpremiéra 13. 8. 1967 (Československo II, 18:00 h.; mono, 74 min.) a 25. 12. 1967 (Československo II, 15:30 – 17:00 h.; stereo). Vydal Radioservis, září 2013 (1 CD, CRo665-2; 74 min., stereo).

Pozn.: Existuje mono- i stereonahrávka.

Lit.: Henke, Josef: Proměna Franze Kafky stereofonně. In Československý rozhlas, roč. XXXIV, 53/1967 (25. – 31. 12. 1967), s. 8 (článek). – Cit.: “ (…) Touha vůbec nějak realizovat Kafkovu Proměnu mě pronásledovala víc než tři roky. S nápadem přišel Petr Haničinec, když jsme spolu natáčeli pro gramozávody. Ale vědomí, že vizuální složka ať už jevištního nebo třeba televizního zpracování by omezilo představivost a tím i spolupráci diváka, nás stále odrazovalo. Monofonní rozhlasová inscenace by zase mohla být bez popisných spojovacích pasáží nepřehledná. A tak teprve rozhodnutí uvítané naší dramaturgií, totiž realizovat Proměnu jako dramatickou stereoinscenaci, se nám zdálo být východiskem. Stereofonní zpracování může dát pocit reálného prostředí i prostoru, zachová naprostou přehlednost a ještě nechá dostatek příležitosti posluchačově fantazii. (….) Stereofonní dramatická inscenace bude vždy už v principu popisnější, než podobná nahrávka monofonní, protože posluchači je vnuceno vnímání, které bych nazval akusticko-vizuální. Posluchač sleduje pohyb postavy v prostoru, má přesně prostorově vymezeno prostředí, v němž se postava pohybuje. (…) Při realizaci stereofonní Proměny jsem úmyslně použil i zvuků, které v monofonních nahrávkách bývají značkou popisných režií: rozbíjení nádobí, otevírání dveří, na několika místech i kroky. Metaforickou rovinu inscenace – např. představu Řehoře jako brouka – vytváří ovšem hudba.

Látka sama vyprovokovala i některé nové, v oblasti stereo her pravděpodobně dosud nepoužívané postupy: např. kombinaci staticky po celém zvukovém obraze rozmístěné stereo-hudby a monofonní hudby, která se po zvukovém obraze pohybuje bodobě (když vytváří pohyb brouka).“

Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, s. 83-86.

Škopán, Zdeněk: Rozhlasová hra očima zvukového technika. In: Hudba a zvuk, 1/1968, s. 8-9.

Henke, Josef: Kafkova Proměna v rozhlase. In: Hudba a zvuk, 2/1968, s. 38-41.

Štěrbová, Alena: Kafka – Henke – Proměna. In Scéna 10/1990, s. 4 (recenze).

Lit.: Mališová, Markéta: Proměna (text bookletu, 2013). – Cit.: Když se Gregor (Řehoř) Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. To není začátek pohádky ani sci-fi románu, ale slavné povídky Franze Kafky Proměna. Probudit se tíhou myšlenek, kdy přesně víme, co nás čeká, je tupý úder. Každodennost povinností, práce, kterou musíme, ale nechceme, i když bez ní nemůžeme žít. Vstát, odejít, dělat přesně to a přesně tam, za tolik a pro toho. Nechci. Ale mám své drahé a ti mě potřebují, potřebují mé peníze a já se pro ně obětuji. Rád, či nerad, musím. Jsem dobře vychován a nechci je zklamat a vím, co se má, a také já potřebuji jejich lásku. Ale už nemůžu. Nikam nejdu. Nikdy. Chci jen psát. Radši zavřu oči a nevstanu, anebo se změním v brouka. Takhle si asi představuji, co přimělo Franze Kafku k napsání povídky Proměna. Ale co ho k tomu vedlo opravdu?

V roce 1907 začíná po studiích pracovat v pojišťovně Assicurazioni Generali. Člověk tak přehání práci v úřadě a je až příliš unaven, aby si pěkně užil prázdniny. Ale všechna ta práce ještě nedává nárok na lásku ostatních lidí, spíš naopak je sám, úplně cizí a leda jen předmět zvědavosti…, píše Kafka ten rok v povídce Svatební přípravy na venkově. Na svatbu tehdy posílá jen oblečené tělo, vlastní já zůstává v posteli proměněné v brouka. Za pět let se Kafka seznamuje s osudovou láskou Felice Bauerovou. Úspěšný rok. Začíná psát jako smyslu zbavený román Amerika, za noc napíše povídku Ortel, vychází mu první kniha Rozjímání a v prosinci napíše povídku Proměna. Člověk v celé své celistvosti proměněn v brouka. Tady už tělo od duše neodděluje, avšak duše zůstává lidská. To není fér. Rodinu uvrhne do extrémní situace. Nikdo neví, jak se chovat. Mají strach, odpor, ale zároveň ho milují a litují. Svého syna a bratra. A tady začíná Kafkova hra. Svár jeho vnitřního a vnějšího světa – vždyť já chci pro vás to nejlepší, ale nezmůžu nic. Jsem jenom brouk. Mám vás rád a nikoho nekritizuji, jen pozoruji a popisuji. Zvenčí však vypadáte zrůdně a já, ohyzdný brouk, se pro vás obětuji a umírám. A kdo vlastně umřel? Zmatená rodina dělá jakoby nic. Úleva a odcizení.

….s odklízením té věci si nemusíte dělat starosti… dcera jako první vstala a protáhla své mladé tělo.

Život se vrací do svého řádu, smyslu a trvalosti. Hodnot, které Kafka ctil. Ačkoliv povídku psal jako humornou, řadí se k německému literárnímu expresionismu, ale i surrealismu, který se rozvinul až po Kafkově smrti. Proměna vyšla začátkem prosince 1915 u Kurta Wolffa v Lipsku. Spisovatel psal nakladateli, že hmyz sám nemůže být na žádné kresbě. Jen to ne, prosím jen to ne! (Poznámka redakce: Tak jako Max Brod nectil přání Kafky vše nepublikované spálit, i my nařízení o ilustraci Proměny nesplníme a brouka na přebalu ponecháme). Franz Kafka jako vždy dává svým prizmatickým pohledem na jednotlivosti příběhům vyšší řád. A je na nás, je-li tento příběh i náš. (Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky)

Hnilička, Přemysl: Pohyb brouka po rozhlasovém prostoru. In Týdeník Rozhlas ??/2013 (recenze CD). – Cit.: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil ze svých nepokojných snů…“ – Těmito slovy začíná nejslavnější Kafkova povídka a také pozoruhodná rozhlasová inscenace Josefa Henkeho Proměna. Nastudoval ji v roce 1967 a stala se jednou z nejvýraznějších stereofonních inscenací v našem rozhlase.

Příběh je čtenářům tohoto týdeníku zajisté znám: malý nenápadný úředníček, vnitřně snad nespokojený se svým monotónním životem, leč pokorně jej žijící, se jednoho rána probudí v podobě obrovského brouka. Hůře než on sám si na jeho „proměnu“ zvyká jeho rodina – i ta však nakonec najde řešení, byť se Řehoři Samsovi nebude líbit…

Byť se v tomto článku budeme zeširoka věnovat především její technické stránce, herecké výkony hlavních představitelů rozhodně nezaostávají za režijně důmyslnou koncepcí. V první řadě je to Petr Haničinec v postavě Řehoře Samsy. Dalo by se dokonce hovořit o dvojroli – zpodobňuje totiž jak samotného skutečného Samsu, proměněného v ohyzdného brouka, tak jeho – výrazově naprosto odlišný – vnitřní hlas, který neztratil nic z lidského chápání a vnímání. Až teatrální vážností se vyznačuje Otec v podání Miloše Nedbala, princip prosté, ničím neodbytné mateřské lásky zase Libuše Havelková. Dívčí nevinnost, kterou postupně nahradí až nestvůrný pragmatismus, přesvědčivě zpodobňuje Klára Jerneková.

Příběh, postavený v rozhlasovém scénáři na vypravěči, Řehoři Samsovi a jeho vnitřním hlase, přímo volal po stereofonním zpracování. Zvukový scénář byl rozdělen do několika samostatných prostor, které se ve výsledném tvaru vzájemně prostupovaly. Posluchač tak zároveň a přehledně poslouchal nezúčastněného Vypravěče (Jiří Adamíra), zoufalého, živočišně se projevujícího Řehoře i jeho vnitřní hlas – i přes sebe hovořící členy jeho rodiny a pana prokuristu (František Filipovský). V monofonní nahrávce musel takový chumel hlasů nutně působit nepřehledně.

Pro týdeník Československý rozhlas napsal o Proměně sám Josef Henke: „Touha vůbec nějak realizovat Kafkovu Proměnu mě pronásledovala víc než tři roky. S nápadem přišel Petr Haničinec, když jsme spolu natáčeli pro gramozávody. Ale vědomí, že vizuální složka ať už jevištního nebo třeba televizního zpracování by omezilo představivost a tím i spolupráci diváka, nás stále odrazovalo. Monofonní rozhlasová inscenace by zase mohla být bez popisných spojovacích pasáží nepřehledná. A tak teprve rozhodnutí uvítané naší dramaturgií, totiž realizovat Proměnu jako dramatickou stereoinscenaci, se nám zdálo být východiskem. Stereofonní zpracování může dát pocit reálného prostředí i prostoru, zachová naprostou přehlednost a ještě nechá dostatek příležitosti posluchačově fantazii. (….) Stereofonní dramatická inscenace bude vždy už v principu popisnější, než podobná nahrávka monofonní, protože posluchači je vnuceno vnímání, které bych nazval akusticko-vizuální. Posluchač sleduje pohyb postavy v prostoru, má přesně prostorově vymezeno prostředí, v němž se postava pohybuje. (…) Při realizaci stereofonní Proměny jsem úmyslně použil i zvuků, které v monofonních nahrávkách bývají značkou popisných režií: rozbíjení nádobí, otevírání dveří, na několika místech i kroky. Metaforickou rovinu inscenace – např. představu Řehoře jako brouka – vytváří ovšem hudba. Látka sama vyprovokovala i některé nové, v oblasti stereo her pravděpodobně dosud nepoužívané postupy: např. kombinaci staticky po celém zvukovém obraze rozmístěné stereo-hudby a monofonní hudby, která se po zvukovém obraze pohybuje bodobě (když vytváří pohyb brouka).“

Vytvoření představy prostoru bytu rodiny Samsovy si vyžádalo vysoce náročné technické řešení, za které Josef Henke děkoval především mistru zvuku Zdeňku Škopánovi a hudebnímu skladateli Marku Kopelentovi, kteří s tímto režisérem pracovali pravidelně – a Kopelentova zneklidňující hudba se tak stala Henkeho „poznávací značkou“.

Henkeho kompozičně náročná inscenace byla poslána do soutěže Prix Italia jako jediná stereofonní hra. V monofonní verzi byla předpremiérově uvedena již v srpnu 1967, stereofonní inscenace měla premiéru na první svátek vánoční téhož roku. Jak bylo psáno v dobovém rozhlasovém týdeníku, „v monoverzi se uplatňuje větší soustředěnost děje a možnost intenzívnějšího niterného prožitku posluchačova, (…) ve stereu je celá hra přehlednější, názornější a v dobrém slova smyslu i efektnější“.

Dnes už pro nás stereo jistě není něčím tak pozoruhodným jako v Československu roku 1967. Přesto je nutno obdivovat přesnou režijní kompozici, kterou Henke pro Kafkovu Proměnu připravil. A je jen dobře, že se jí dostalo technicky přesvědčivého vydání na nosičích Radioservisu.

Lit.: M. P.: Uvedení Kafkovy Proměny na ČRo Vltava. In web ČRo Ombudsman, 5. 12. 2018 (ohlas + odpověď /mylná/ ombudsmana). – Cit.: Vážený pane Pokorný, Vltava letos hned dvakrát odvysílala Kafkovu Proměnu v režii Josefa Henkeho. Někdy v lednu a teď. Přemysl Rut ještě zdůraznil, že jde o stereofonní kompozici. A
samozřejmě: šlo to monofonně. Stejně jako v lednu. Tak buď je to technická chyba, nebo si ze mně někdo dělá srandu. Nebo je nějaké třetí vysvětlení. Já jsem to stereofonně slyšel a v 90. letech jsem si to nahrál na magnetofonovou kazetu. Ale proč teď mono? To bych fakt rád věděl.

S pozdravem

M. P.

Vážený pane,

děkuji Vám za upozornění. Na jeho základě jsem požádal dramaturgii Vltavy o prošetření. Závěr je následující: Vaše kritika byla oprávněná, jedná se o technickou chybu. Snímek byl špatně přetočen z archivu. Fonotéka tento záznam opravila, takže jeho příští uvedení již bude opravdu stereofonní. Za tuto chybu se dramaturgie Vltavy omlouvá.

Přeji Vám příjemný advent.

S pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu