Bílá nemoc (1938)

Přidal: Přemek |

Prosinec 7, 2006

Karel Čapek. Hudba Miroslav Ponc. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Dr. Galén (František Smolík), Maršál (František Kreuzmann), dvorní rada Sigelius (Karel Beníško), baron Krüg (František Salzer), otec (Jiří Vasmut), matka (Marie Pilská).

Premiéra 24. 2. 1938 (Praha I, 19:25 – 21:00 h.). Záznam neexistuje.

Lit.: Valja, J.: Bílá nemoc v rozhlase. In České slovo, 1. 3. 1938.

-vc-: Bílá nemoc. In Národní výzva, 12. 2. 1937 (parodická báseň). – Cit.:

Nemohu si pomoci,
po téhleté „nemoci“,
sotva dojde k promoci,
Karle, ostrý hochu?
Zapomínáš trochu,
že jaksi právě tvoje
experimentující
kdysi přece hlava čilá
patrně je nakažena
právě tím, co nemoc BÍLÁ.
Ještě štěstí, že ji chová
pro museum (a za národ)
ve svém klíně
sama Pallas Scheinpflugová.

Krátce, ale bez řečí:
Sotva už ji vyléčí….

Vrzalík, Jan: Po Golemovi Galén. In Národní výzva, 12. 2. 1937 (kritika pacifismu Čapkovy hry). – Cit.: Nějak před rokem začali promítat v pražských biografech film, jenž byl stvořen k větší cti a chvále lidu israelského, hostujícího za krále Rudolfa II. v Praze. Hlavní úlohu hrál tu Golem, bájná postava středověkého pražského Ghetta, tak trochu idiot a při tom ochránce Židovstva. Film tento byl hrubou protičeskou a protikřesťanskou provokací, natočen byl za státní podpory, herci byli vesměs Židé. Umělecky byl tento film bídný, přes obrovskou reklamu levicového i pravicového českého tisku nechytl, lidé na to nechodili a v Bratislavě slovenští studenti znemožnili jeho předvádění, neboť tam nesnesli to, co se sneslo v Praze, aby byl hanoben křesťanský český král.
Po Golemovi přichází na scénu, tentokrát na scénu Národního a Stavovského divadla jiný idiot, dr. Galén, hlavní postava poslední hry Karla Čapka „Bílá nemoc“. Kus je špatný a ani sebe lepší režie nedovede udělat z „Bílé nemoci“ kus trochu snesitelný pro ty, kdož mají normální umělecký vkus. A opakuje se zase, co bylo v případu Golemově. Veřejnost se zpracovává předem rozjásanými kritikami v levicovém tisku a v Národních Listech, „Bílá nemoc“ je označována za dílo evropského formátu a pražské obecenstvo, navštěvující tuto hru, z polovice mírně tleská, aby ukázalo, že je kulturní, druhá část, jsouc dokonale otrávena tímto trapným kýčem, netleská a domnívá se, že tímto vyjadřuje svůj odpor. Sem tam z galerie ozve se jen zapísknutí.
Nestarali bychom se o tento Čapkův kýč, kdyby to byl kýč nevinný. Toto je však kýč s politickou tendencí zahrocenou proti Německu a jeho zřízení, které se nám tu představuje tak, jak to čteme denně v emigrantském tisku, jemuž bylo odňato úřady právo kolportáže právě pro jeho nepříčetné štvaní proti našemu německému sousedu, s nimž chceme mít poměr korrektni.
Dr. Galén, cizinec, objeví lék proti t. zv. bílé nemoci, řádící zle v Evropě a zachvacující osoby starší 45 let. Bílá nemoc je horší než malomocenství. Dr. Galén chce docílit nastolení věčného míru ve světě pomocí svého léku, který nevydá, dokud Maršál, který vládne diktátorsky nad národem a který zvedl boj proti „mizernému a malému státečku, který si myslil, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ“ — nezastaví přípravy k válce a zbrojení. Galén odmítne vyléčit ženu úředníka zbrojovky, když tento odmítá vzdáti se svého místa, odmítá léčit maminku asistenta kliniky, s nímž spolupracuje, odmítá léčit barona Krüga, zbrojařského velmože, když tento nechce zastavit výrobu zbrani, a odmítá miliony, které mu Kriig za vyléčení nabízí na protiválečnou propagandu, dr. Galén léčí pouze chudé, skoro vesměs zadarmo, jí suchý chléb a tvrdé housky, Odmítne léčit diktátora (Maršála), dokud tento mu neslíbí, že zastaví válku. Dr. Galén (a i hra) končí tím, že je ubit od davu, provolávajícího slávu Maršálovi a válce, když se ubírá do Maršálova bytu.
Maršál, diktátor velikého národa, žijícího vedle „malého a méněcenného národa, který nemá ani práva žít“, je v podání Čapkově muž brutální, bezcharakterní, omračující davy frázemi, který předstírá odvahu, ale na konec, když je sám zachvácen bílou nemocí, upadne do strachu a zbaběle prosí Galéna, aby ho zachránil, že odvolá válku, třebas před chvílí ještě se před rodinou chvástal: „A až zvítězíme, pojedu v čele vojáků na koni mezi hromadami trosek, víš, tam bývalo nějaké hlavní město (t. j. Praha p. p.). A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo … budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni…“
V přednostovi kliniky dr. Sigeliovi a jeho asistentech chtěl patrně Čapek zhanobit lékařský stav sousední říše. Sigelius stal se přednostou kliniky, ježto si vzal dceru svého předchůdce dra. Lilienthála. Je to člověk devotní, plazí se téměř před Maršálem „velikým vojevůdcem, nádherným hrdinou, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze“, mluví o Maršálovi asi podobně, jako naši pokrokoví učitelé za války o císaři Františku Josefovi I. a jako Vojta Beneš básnil o Karlovi a Zitě.
Je zbytečno se zmiňovat o dalších postavách hry jsou všechny nějak úchylné, duševně choré, nenormální jako je vůbec celá hra, která má v sobě řadu rysů svědčících o duševním mrzáctví. Takový Galén se může klidně pohybovat v diktátorské říši, může odmítat léčit barona Krüga (kdo by v něm neviděl barona Kruppa), který řídí výrobu válečného průmyslu, může odmítat léčit dokonce samotného diktátora, může novinářům dlouze vykládat své pacifisticko-humanitářské pitomosti atd. atd. a nic se mu v diktatuře nestane. Režim celý se mu odevzdá na milost a nemilost, místo aby se zmocnil jeho injekční látky a dal ji pak vyrábět, aby zachránil nejen národ a maršála, ale celý svět, který je touto hroznou nemocí zachvácen. Od Krüga nevezme Galén 30 milionů na protiválečnou propagandu, Krüg odpírá zastavit výrobu zbraní, ač Krüg ve státě diktátorském a konečně i demokratickém je pouze vykonavatelem příkazů ministerstva války a zastavovat výrobu ovšem nemůže. A konec je nejstupidnější: Galéna zabijí váleční nadšenci, tím má si vzíti do hrobu svůj lék, umře Maršál, který chtěl zastaviti válku, pomřou příslušníci jeho národa i toho malého méněcenného národa“, který se brání, nastane obecná zkáza, zatím co je velmi pravděpodobno, že v ordinaci Galénově zůstalo dosti injekční látky, aby podle ní – rozborem na klinice vyrobili potřebné množství látky pro nemocné.
Básník Durych, když měl s Čapkem nějaké nedorozumění pro Čapkovy denunciační sklony, napsal o něm, že je mužem tělesné i duševní klasifikace C. To mně napadlo, když jsem pozoroval ve Stavovském divadle 31. ledna jeho „Bílou nemoc“.
Divadelní referenti, jak jsem uvedl, vynášeli „Bílou nemoc“. Mezi nimi byl i div. referent Nár. Listů, což u Nár. Listů nepřekvapuje. Je to věc jejich a věc jejich majitele dra. Karla Kramáře. Proti hře se ozval Stříbrný v Poledním Listě. Ostrého odmítnutí dostalo se této pacifistickohumanitářské otravě jedině v Nár. Středu.
Před několika měsíci vedla německá propaganda protičeskou akci pro t. zv. sovětská letiště u nás. Akce ztroskotala, poněvadž byla založena na nepravdě. Čapkova hra a její uvedení na státní scénu může způsobit v Německu situaci nám nepříjemnou, jež tentokrát by mohla mít své zdůvodnění. Vojáci už se také ozývají proti této hře. Je v zájmu naší dobré pověsti v zahraničí, aby „Bílá nemoc“ se už na státní scéně neprovozovala, neboť je to hra nebezpečnější, než zakázaná bolševická hra „Eskadra smrti“ od Kornejčuka.

Lit.: anonym: Bílá nemoc. In Radiojournal 8/1938 (20. 2. 1938), s. 6 (článek).