Arabská noc (2011)

Roland Schimmelpfennig. Rozhlasové zpracování stěžejního textu současné německé dramatiky. Pět příběhů na cestě mezi domovní chodbou a Orientem. Přeložil Josef Balvín. Rozhlasová úprava Klára Novotná a Petr Mančal. Hudba Petr Kofroň. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Lomeier (Jiří Lábus), Fatima (Lucie Juřičková), Franciska (Magdaléna Borová), Kalil (Hynek Čermák) a Karpati (Kamil Halbich).

Natočeno 2011. Premiéra 12. 11. 2011 (60 min.) v rámci cyklu Rok německého jazyka. Repríza 20. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.).

Lit.: Novotná, Klára – Pekárek, Hynek – Venclová, Renata: Dramatické premiéry Německého roku. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2011, s. 5 – 7 (anotace). – Cit.: Rozpálené sídliště se utápí v podvečerním slunci a v nejvyšších patrech jednoho z věžáků přestala téct voda. Domovník Lomeier pátrá po příčině havárie, zatímco Františka v bytě 7-32 se ještě může osprchovat. Netuší, že ji zahlédl Karpati z protějšího bloku a přitahován magickou silou pospíchá za ní. Františčina arabská spolubydlící  Fatima běží hledat přítele Kalila, který cestou k jejich bytu uvízl ve výtahu. Po schodech vzhůru zatím stoupá Karpati a Lomeier. Co se stane až, hnáni nepochopitelnou touhou, políbí spící Františku? Všední, anonymní prostor bytového domu otevírá se západem slunce cesty do zázračných světů – kouzlo orientu s tržišti, harémem, pouští či  oázou, kde tryská ztracená voda, je prostoupeno pachem koňaku z poloprázdné lahve, která pozře toho, kdo se z ní napije…
Divadelní hra Arabská noc Rolanda Schimmelpfenniga (1967) se záhy po svém uvedení ve stuttgartské Státní činohře (2001) stala v Německu hitem, byla přeložena do řady evropských jazyků a neustále přitahuje inscenátory i diváky. Autor v ní svou bohatou obrazotvornost nechává promluvit neobvyklou formou – dramatický dialog je nahrazen vnitřními monology postav zahrnujícími i detailní popis jejich jednání a stavů. Zároveň jsou veškeré události prezentovány v přítomném čase, dějí se „tady a teď“ a nelze jim uniknout. Právě pro svou formální podobu bývá Arabská noc často charakterizována jako text blížící se rozhlasové hře – i když při důkladnějším rozboru je zřejmé, že stejně jako na divadle i pro mikrofon potřebuje jasné uchopení, které povede posluchače spletí vzájemně provázaných příběhů a zároveň dílo neochudí o nic z jeho původní sugestivity.
Před touto výzvou stojí nyní Petr Mančal, režisér připravované rozhlasové inscenace Arabské noci. Ke spolupráci přizval mimo jiné herce Jiřího Lábuse, Tatianu Vilhelmovou, Magdalénu Borovou či hudebníka Petra Kofroně. Jak on sám vnímá obsah Schimmelpfennigova textu? „Hra je travestií příběhů současného světa, do kterého stále vtéká jeho pohádková, iracionální část, aby nám připomněla, že jsme bytosti plné nezvladatelných tužeb a emocí, přestože žijeme v době, kdy prameny nahradilo potrubí s kohoutky. Když z něj ale přestane téct voda a polibek jedné ženy promění realitu v sen, ukáže se, jak křehkou nádobou  se člověk se svými civilizovanými výdobytky. A teprve ve chvíli, kdy je rozbita napadrť, objeví se to, co skutečně jsme, nebo o čem uvnitř sebe sníme.“

Lit.: Novotná, Klára: Rozhlasová premiéra Arabské noci Rolanda Schimmmelpfenniga. In web ČRo, listopad 2011 (článek). – Cit.: Pět postav, sedm pater činžáku a nekonečné světy, které se otevírají polibkem po západu slunce: kouzlo orientu s tržišti, harémem, pouští či oázou, kde tryská ztracená voda, je prostoupeno pachem koňaku z poloprázdné lahve, která pozře toho, kdo se z ní napije… Rozhlasovou adaptaci slavné hry současného německého autora Rollanda Schimmelpfenniga připravil pro Rok německého jazyka na Vltavě režisér Petr Mančal.

Rozpálené sídliště se utápí v podvečerním slunci a v nejvyšších patrech jednoho z věžáků přestala téct voda. Domovník Lomeier pátrá po příčině havárie, zatímco Franzisca v bytě 7-32 se ještě může osprchovat. Netuší, že ji zahlédl Karpati z protějšího bloku a přitahován magickou silou pospíchá za ní. Franziscina arabská spolubydlící Fatima běží hledat přítele Kalila, který cestou k jejich bytu uvízl ve výtahu. Po schodech vzhůru zatím stoupá Karpati a Lomeier. Co se stane až, hnáni nepochopitelnou touhou, políbí spící Franziscu? Všední, anonymní prostor bytového domu otevírá se západem slunce cesty do zázračných světů – kouzlo orientu s tržišti, harémem, pouští či oázou, kde tryská ztracená voda, je prostoupeno pachem koňaku z poloprázdné lahve, která pozře toho, kdo se z ní napije…

Divadelní hra Arabská noc současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga  (1967) se záhy po svém uvedení ve stuttgartské Státní činohře (2001) stala v Německu hitem, byla přeložena do řady evropských jazyků a neustále přitahuje inscenátory i diváky. Autor v ní svou bohatou obrazotvornost nechává promluvit neobvyklou formou – dramatický dialog je nahrazen vnitřními monology postav zahrnujícími i detailní popis jejich jednání a stavů. Zároveň jsou veškeré události prezentovány v přítomném čase, dějí se „tady a teď“ a nelze jim uniknout.

Právě pro svou formální podobu bývá Arabská noc často charakterizována jako text blížící se rozhlasové hře – i když při důkladnějším rozboru je zřejmé, že stejně jako na divadle i pro mikrofon potřebuje jasné uchopení, které povede posluchače spletí vzájemně provázaných příběhů a zároveň dílo neochudí o nic z jeho původní sugestivity. Před touto výzvou stanul Petr Mančal, režisér připravované rozhlasové inscenace Arabské noci. Ke spolupráci přizval herce Jiřího Lábuse, Lucii Juřičkovou, Magdalénu Borovou, Kamila Halbicha, Hynka Čermáka a hudebníka Petra Kofroně.

Režisér Petr Mančal o Schimmelpfennigově textu říká: Hra je travestií příběhů současného světa, do kterého stále vtéká jeho pohádková, iracionální část, aby nám připomněla, že jsme bytosti plné nezvladatelných tužeb a emocí, přestože žijeme v době, kdy prameny nahradilo potrubí s kohoutky. Když z něj ale přestane téct voda a polibek jedné ženy promění realitu v sen, ukáže se, jak křehkou nádobou je člověk se svými civilizovanými výdobytky. A teprve ve chvíli, kdy je rozbita napadrť, objeví se to, co skutečně jsme, nebo o čem uvnitř sebe sníme.

Lit.: Němec, Ivan: Provokující drama vždy riskuje. In Týdeník Rozhlas 49/2011 (recenze). – Cit.: Nebývá obvyklé, aby na premiéru rozhlasové hry navazoval rozhovor s uměleckým šéfem divadla, v němž je stejné drama na repertoáru. Michal Tarant z Moravského divadla Olomouc hru současného německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Arabská noc v rozhovoru krátce charakterizoval a připustil, že „pro klasické publikum je na hranici snesitelnosti“. Recenzenti pak mluví o její náročnosti, nekonvenčnosti, provokativnosti a originalitě, ale také o jejím rozporném diváckém přijetí, kdy část publika nadšeně aplauduje, zatímco druhá otráveně odchází i během představení.

Navzdory těmto divadelním ohlasům se rozhlasoví tvůrci – dramaturgyně Klára Novotná a režisér Petr Mančal – pustili do riskantní práce a Arabskou noc upravili do rozhlasové podoby (premiéra 12. 11. na Vltavě). Výjimečnost Schimmelpfennigovy hry totiž spočívá již v její textové a kompoziční struktuře. Zatímco tradiční drama stojí obvykle na dialogické komunikaci, která směřuje od jedné postavy k druhé, pak v Arabské noci slyšíme místo dialogů monology a vnitřní monology postav, jež uzavřeny samy v sobě se vzájemně míjejí; vzájemné repliky si vymění jen zcela výjimečně, zato však detailně popisují svůj vnitřní stav a myšlení, ba i to, čím se právě zabývají, nebo líčí činnost těch, které pozorují. Posloucháme tedy vlastně to, co se v próze nazývá autorskou řečí a v dramatu scénickými poznámkami, jež bývají uzavřeny v závorkách. Náročnost na vnímání se zvyšuje i tím, že posluchač musí s neutuchající pozorností sledovat, kdo vůbec mluví, neboť jména postav padnou jen výjimečně. Drama začíná banální situací, kdy pokažený výtah v jakémsi sídlištním výškovém domě uvězní jednu z pěti postav a zároveň tam od sedmého patra výš přestane téct voda, jejíž všude přítomné proudění však zůstává slyšitelné a stává se leitmotivem celé hry. Souvislou dějovou linii nebo jednoznačně čitelné dramatické situace hra nenabídne. Záleží jen na posluchačově vstřícnosti, nakolik je ve své fantazii ochoten vyrovnávat se s bohatou symbolikou, kolik najde významů při rozkrývání metaforiky stále tekoucí vody, jež může z postav leccos odplavit nebo smýt a dokáže je unášet jak do minulosti, tak třeba i do jakési iracionální orientální lokality, v níž se voda rozlévá po poušti.

Režisér Petr Mančal se snažil pro neobvyklou formu hry najít odpovídající tvar, v němž vedle dramatické hudby (Petr Kofroň) a zvuků vnímáme i vysoce dramatický herecký projev Jiřího Lábuse, Lucie Juřičkové, Magdalény Borové, Hynka Čermáka a Kamila Halbicha. Postavy, které ztvárňují, pronášejí i zcela běžné promluvy, mající pouhou popisnou funkci, se značným emocionálním vzrušením a napětím, a tak zesilují parodický tón obrazu zběsile propleteného světa.

 

Je nemálo silných uměleckých děl, které podobně jako Arabská noc zobrazují izolovanost člověka a jeho samotu uprostřed společnosti, aniž to sdělují tak překomplikovaným způsobem jako Schimmelpfennigovo drama. Nepochybuji, že neobvyklá forma této „klasiky současné německé dramatiky“, jak hlásá podtitul hry, nachází své ctitele. Osobně však patřím k těm divákům a posluchačům, u nichž se obdiv k formě vytratí, zjistí-li, že její emocionální působivost je mizivá. Přiznávám to s vědomím rizika, že budu zařazen jen k onomu pouhému „klasickému publiku“.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)