Profesor a slepice aneb Dva konce profesora Jůzy (2006)

Přidal: Přemek |

Prosinec 8, 2006

Přemysl Rut. Když se slovní hříčka stane skutkem… Podobenství pro rozhlas. Zvuk Ladislav Reich. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Zvukové efekty Josef Plechatý. Asistentka režie Dana Reichová. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Profesor (Viktor Preiss), Maminka (Libuše Havelková), Sousedka (Jaroslava Obermaierová), Učitel (Jiří Lábus), Slepice (Barbora Hrzánová), Policie (Pavel Batěk), Policie (Petr Batěk), Jakub (Vlastimil Zavřel), Komentátor (Jan Hyhlík), Autor, listonoš, pocestný (Přemysl Rut) a hlas na nádraží (Hana Kofránková).

Natočeno 2006. Premiéra 1. 1. 2007 (Vltava, 16:35 – 17:30 h.; 44 min.). Repríza 19. 7. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 17. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Pozn. 2: Původně měl hrát roli Profesora Jan Hartl.

Lit.: Němec, Ivan: O panu profesorovi, co ví úplně všechno. In Týdeník Rozhlas 7/2008, s. 5. (recenze). – Cit.: Ve Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 se o Přemyslu Rutovi píše, že jeho hry „v mnohém navazují na postupy absurdního dramatu a mají podobu složitě komponovaných intelektuálních konstrukcí“. Poslední slova na Rutovu rozhlasovou komediální hříčku Profesor a slepice (natočenou v roce 2006) však tentokrát vztáhnout nelze. Je to komedie půvabná svou jednoduchostí, průhledností a stálou aktuálností, s níž se pošklebuje lidské ješitnosti, mýtům o neomylnosti jedince a přeceňování lidských symbolů Moudrosti. Možná to nebyla náhoda, že repríza toto hry, kterou jsme vyslechli na stanici Vltava 17. ledna, zazněla v době, kdy se naši přední politici snaží při svých poutích po vlastech českých přichýlit k prostému lidu, jemuž kromě vlastní učenosti a pravdy předvádějí i svou skromnost.

Přemysl Rut stvořil pro svou komedii postavu Autora, jenž je příbuzným vypravěčů z epických dramat. Mluví často jazykem, v němž se to hemží slovními spojeními, která značným nadužíváním vstoupila mezi opotřebovaná klišé. Profesor přijíždí do „rodné vsi“, kde hodlá trávit prázdniny u maminky. Za jeho encyklopedickými znalostmi „je jen píle a trpělivost“. Jezdí „zásadně vláčkem“, je očekáván „hrdými rodáky“ a když dojede konečně do „rodné chalupy“, kde ho očekává maminka, „vrzne branka a na zápraží vycupitá bělovlasá stařenka v modrých šatech s drobnými běloučkými kvítky“. Po tomto úvodu nemůže být nikdo na pochybách, že všeznalý Profesor, „jediný generální poradce službukonajícího pana prezidenta“, je zcela srostlý s rodnou hroudou a obyčejným lidem, jemuž dokáže ústně i písemně neustále odpovídat na otázky z nejrozličnějších oborů, neboť veškeré své znalosti má v malíčku.

Ale ouha – při sekání dřeva si malíček usekne. Bdělá slepice, která ho spolkne, však zachází s nenadále získaným moudrem tak nemoudře, že svou popletenou radou zaviní prezidentovu smrt, která „logicky“ padne na vrub Profesora. Hrdinu odváží policie a ze všech rozhlasových stanic se ozývá jen kvokavé kázání slepice, která teď může kdákat o čemkoliv, protože to má v malíčku. Úsměvná komedie postupně zčerná a ztrpkne. Představa slepic, které sežraly všechnu moudrost a odevšad jen kdákají, vzbudí v člověku málem pocit, který zažíval Čapkův pan Povondra, když ve Vltavě poblíž Národního divadla zahlédl hlavu mloka.

Režisérka Hana Kofránková jednotlivé role výborně obsadila. Profesor Viktora Preisse má v hlase stařeckou dojatost i záchvěvy infantilnosti, a umí také kantorsky poučovatelským tónem nadšeně pronášet svá naučení. Nelehkou roli kvokamluvící slepice obdivuhodně zvládla Bára Hrzánová. Jiří Lábus upoutal kašpárkovskou figurkou Učitele a Libuše Havelková vytvořila Maminku plnou opičí lásky. Přemysl Rut zaujal více svou hrou než hereckým ztvárněním postavy Autora. Režisérka s velkým smyslem pro nonsens a absurditu umocnila komediálně parodický tón Rutovy hry jednak řadou ilustrativních zvuků, které přesně kopírovaly slovní popis, jednak nápěvy zlidovělých písní, které s prosťoučkou naivitou opět domalovávaly probíhající situace.

Hra Přemysla Ruta Profesor a slepice patří k vtipně a chytře napsaným podobenstvím, jejichž modelová tragikomická paradoxnost budí nejen úsměv, ale i obavu.

Ukázka ze scénáře:

Autor: Jen pojďte, posaďte se. A jestli máte chvilku času (třičtvrtě hodinky, víc vás nezdržím), představte si pana profesora Jůzu. Může mu být kolem padesáti, vlasy má napůl prošedivělé a napůl prořídlé, pleť popelavou a skoro papírovou, na krku a na zápěstích plynule pokračující šedivým balonovým kabátem, pod nímž jsou na schýlených zádech patrné vysedlé lopatky. Tenhle snadno představitelný pan profesor se na sklonku školního roku (tedy právě teď, na začátku příběhu) vrací do rodné vsi, kde hodlá jako každoročně trávit prázdniny u maminky.

Nádražní rozhlas: „Pozor u druhé koleje! Na druhou kolej přijede osobní vlak ze směru..“

Autor: (pokračuje) Pan profesor však není tak průměrný, jak podle popisu vypadá. Naopak, pan profesor je tak výjimečný, že je až nepravděpodobný, ba že jsme si ho museli vymyslet. Pan profesor má totiž jak se říká v malíčku veškeré lidské vědění. Ne, žádný doktor Faust, žádná kouzla a čáry, za encyklopedickými znalostmi pana profesora Jůzy je jen píle a trpělivost. Během dlouhých let úmorného studia píle vydala plody a trpělivost přinesla růže, takže pan profesor je už řadu let vážený nejen ve vědeckém světě, ale od letoška je také jediným, generálním poradcem službukonajícího pana presidenta.

Pan profesor: Proč jede vlakem a ještě k tomu osobním? Taková persona musí mít k dispozici auto s řidičem!

Autor: To taky má, ale domů jezdí zásadně vláčkem, jako když se před lety vracíval ze studií. Nemůže se dočkat, až vláček zahouká u polní pěšiny skryté v obilí a z moře klasů se vynoří špička kostelní věže. Pak sáhne po kufru, připraví se na chodbičce u dveří, dychtivě sleduje, jak se travnatý násep mění v nástupiště, nedá se porazit posledními záškuby vagónu, otevře dveře a –

Špatná dechovka hraje Vesničko má pod Šumavou nebo jinou chválu rodného hnízda.

– protože jeho proslulost právě letos dosáhla až sem, je pan profesor na nádraží očekáván hrdými rodáky v čele se starostou obce a s místní dechovou hudbou.

Nejprve mluví pan starosta, ale jeho řeč můžeme přeskočit, je dlouhá a všichni jsme ji už mnohokrát slyšeli. Poslechneme si hned odpověď pana profesora, přesněji odstavec, který lze chápat jako jeho krédo.

Pan profesor: (do primitivního mikrofonu) Děkuji vám, přátelé, za to slavné přivítání, i když mi vlastně nenáleží. Poznatky, díky nimž se těším vaší úctě, nejsou přece mým vlastnictvím, natož součástí mne samotného. Jsou pro všechny, kdo prahnou po poznání. Až od vás budu po prázdninách odjíždět, mohou poznatky, které teď nedovedete oddělit od mé osoby, patřit ke krásám tohoto kraje jako pomněnky u jeho potoků. Záleží jen na vás.

Zafrká kůň.

Autor: To byl kůň čeledína Jakuba. Přešlapuje už netrpělivě za nádražím, zapřažen do žebřiňáku, jímž se pan profesor poveze do rodné chalupy. Však už koníčka zaslechl, rychle se loučí –

Pan profesor: (ještě do mikrofonu) Teď však mne prosím omluvte, maminka mě čeká s obědem, měla by starost, kde jsem se zdržel.

Autor: – a s Jakubovou pomocí vystupuje na vůz.

Prásknutí biče, hyjé, vůz se dá do pohybu a dechovku s jásotem postupně vystřídají cvrčci u cesty a skřivánek na nebi. […]

Lit.: Velíšek, Martin: Gnoseologická komedie Přemysla Ruta Profesor a slepice. In web ČRo, červenec 2012 (anotace). – Cit.: Hra Profesor a slepice, tato „gnoseologická komedie“, vypráví jak pan profesor svých vědomostí nabyl, jak s nimi nakládal a hlavně jak je důležité, kdo a kde takové vědomosti nosí. Reprízu rozhlasové inscenace, ve které si hlavní roli zahrál Viktor Preiss, poslouchejte na stanici Český rozhlas 3 – Vltava ve čtvrtek 19. července ve 20.00 hod.

„Představte si pana profesora Jůzu. Může mu být kolem padesáti, vlasy má napůl prošedivělé a napůl prořídlé, pleť popelavou a skoro papírovou, na krku a na zápěstích plynule pokračující šedivým balonovým kabátem, pod nímž jsou na schýlených zádech patrné vysedlé lopatky. Tenhle snadno představitelný pan profesor se na sklonku školního roku (tedy právě teď, na začátku příběhu) vrací do rodné vsi, kde hodlá jako každoročně trávit prázdniny u maminky. Pan profesor však není tak průměrný, jak podle popisu vypadá. Naopak, pan profesor je tak výjimečný, že je až nepravděpodobný, ba že jsme si ho museli vymyslet. Pan profesor má totiž jak se říká v malíčku veškeré lidské vědění.“ Tak začíná hra předního rozhlasového autora Přemysla Ruta Profesor a slepice. Inscenaci v roce 2006 nastudovala režisérka Hana Kofránková s Viktorem Preissem, Libuší Havelkovou a Přemyslem Rutem v hlavních rolích.

Přemysl Rut se narodil 10. března 1954 v Kutné Hoře, vystudoval činoherní režii. První angažmá získal v roce1980 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde také vedl kabaretní Malou scénu. Od studentských let (od roku 1972) spolupracoval s Ivanem Vyskočilem a dalšími osobnostmi českého autorského divadla (postupně s Pavlem Boškem, Janem Vodňanským, Břetislavem Rychlíkem, Janem Burianem). Po zákazu hradišťského kabaretu se vrátil do Prahy, kde učil na hudebně-dramatickém oddělení konzervatoře (1984-90), s přáteli provozoval Malé české divadlo (1986-90) a s Karlem Krausem, Václavem Havlem aj. spoluredigoval samizdatovou revui O divadle (1987-90).

Po převratu byl redaktorem Literárních novin, od roku 1993 má svobodné povolání. V České televizi realizoval cykly Kulturní magacín (s B. Rychlíkem, 1994), Rodinný kalendář (1995, z finančních důvodů natočeno pouze 6 ze zamýšlených 12 povídek), Letopísně (1998), zejména však spolupracuje s Českým rozhlasem, kde se kromě autorských cyklů – Pianissimo (1993-94), Setkání u kulatého stolku (s E. Krumbachovou, J. Justem, J. Klusákem, M. Lázňovským, I. Vyskočilem, 1993), Pohádka a její sestry (1995-96), Povídka zevnitř (1996-97), Kázáníčko, kázání (s N. Rutovou, 1998), Přestávka (s J. Burianem, 1998), Stoletý zpěvník (1998-99), Přesýpací hodina (s J. Klusákovou, J. Burianem, 2000) – a rozhlasových her: Takový beznadějný případ (natočeno 1990), Polygoné (1991), Dohra (1996), Existence Dušana Rouse (1997), Viktor a drak (1997), Prix Bohemia 1998), Etiopská legenda (1997), Peklíčko (1997), Drak nebo Pavel (1997), Babinský a Palacký neboli Báseň a Pravda (2000), Dvojrole (2001) Druhé mládí Kašpara Junga 2005 a naposledy Konec dobrý, všechno špatně (2010).

V Českém rozhlase se podílel na mnoha pořadech literárních, hudebních i dramatických jako autor, vypravěč, herec, zpěvák a klavírista. Rozhlasu věnoval také cyklus sloupků psaných v letech 1999-2000 pro Týdeník Rozhlas. Divadelní hry uvedlo brněnské HaDivadlo – Dnes naposled (def. název Poslední, 1985), Žádná tragédie (1989), Sen (první verze, 1992) – a Národní divadlo Kolowrat – Olga a ďábel (2001).

Rozhlasové hry