Tři mušketýři 1/3 (1938)
Alexandre Dumas. Překlad Jaroslav Vrchlický. Dramatizace Vladimír Müller. Hudba Miroslav Ponc. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: d´Artagnan (Ladislav Boháč), Athos (Jan Pivec), Porthos (František Salzer), Aramis (Svatopluk Beneš), kardinál Richelieu (Karel Beníško), král Ludvík XIII. (Bohuš Záhorský), královna Annie (Sylva Kleinová), pan Bonacieux (Jiří Vasmut), paní Bonacieux (Renata Libertinová), kapitán de Trévil (Jaroslav Průcha), vévoda z Buckinghamu (Václav Vydra II.) a další.
Premiéry 18. 7., 26. 7. a 2. 8. 1938 (Praha I, 20:10 – 22:00 h.). Zaznamenáno na blattnerphon, pravděp. smazáno.
Lit.: (1) Havel, M.: Dobrodružství tří mušketýrů v rozhlase. In Národní osvobození, 21. 7. 1938.
(2) Havel, M.: Tři mušketýři pokračují. In Národní osvobození, 28. 7. 1938.
(3) Havel, M.: Konec rozhlasových mušketýrů. In Národní osvobození, 4. 8. 1938.
anonym: Tři mušketýři v rozhlase. In Právo lidu 47, 1938, č.167, s.4, 19.7. 1938 (zpráva o připravované dramatizaci, jež bude vysílána během letní sezóny).
Pozn.: „Müller (…) napsal hru charakterem silně filmovou, dynamickou, v níž epicky široký proud autorova vyprávění se rozpadl na celou řadu drobných scén (…), navazujících na sebe živým a bezprostředním dialogem. (…) Podařilo se mu jistě velmi dobře napsat dobrodružnou rozhlasovou hru, hybnou, plnou bohatého rytmu a toku, sytou a dramaticky působivou. (…) Jareš natočil zdramatisovaný román na 30 km dlouhé pásy. Zkoušky začaly v polovině června, Jareš podtrhl filmový charakter hry a vytvořil rozhlasový film dramaticky nesený čtyřmi hlavními hrdiny. (…) {B. Záhorský} dal králi bázeň, neklid, ale i náhle vypuknuvší rozhodnost a jasnost, hned ovšem zeslabenou. {Jaroslav Průcha} zpočátku nejistý, ale později dobře se rozehrávající…“ (1)
„… Poncova hudba, výrazně a romanticky dokresluje každý detail do plného a sytého tónu a barvy…“ (2)
„… I když se nedá najít mnoho uměleckých kvalit v tomto skvěle vypravovanému příběhu, potvrdila nám tato dramatizace jen domněnku, že totiž rozhlasové tvorbě stojí nejblíže vypravování, pestrý a rušný děj – (…) epika. Rozhlas je v tomto případě velmi úzce příbuzný kinematografii. (…) Autoři proto záměrně zpracováním i realisací román provedli filmovými prostředky, což se jevilo především v montáži obrazů. (…) Nyní se může rozhlas poohlédnout i po dílech méně rozšířených, ale literárně hodnotnějších…“ (3)
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou. Rozhlasová realizace filmovými prostředky. In Týdeník Rozhlas 35/2011 (článek). – Cit.: Rozhlasové premiéry dvacátých a třicátých let měly vždy jepičí život: odezněly přímým přenosem, dozněly – a uchovaly se jen ve vzpomínkách posluchačů. Ani samotný herec neměl možnost ověřit si kvalitu svého výkonu – podobně jako na divadle. (Výjimkou byla nahrávací činnost Karla Högera, který si nechával zaznamenávat své výkony přímo z živého vysílání v soukromých nahrávacích studiích.) Rozhlas se své pomíjivosti samozřejmě bránil: od počátku třicátých let zaznamenával kratší pořady či jejich části na želatinové fólie podobné gramodeskám. Zásadní změna však přišla s příchodem nahrávacího stroje, zvaného blattnerphon.
Jiří Hraše o něm píše: „Objevil se v pražském rozhlase v roce 1935, měl velikost slušného mandlu a dva kotouče o průměru cca 60 centimetrů. Kotouč s téměř třemi kilometry ocelového pásku o šířce 3 mm a „tloušťce“ 0,1 mm vážil 12 kilogramů a obsáhl 30 minut záznamu. Nahrávka i reprodukce byly podobné jako u standardního magnetofonu: mazací, záznamová a snímací hlava. Záznam nebylo možno vracet, opravovat nebo stříhat, místo opravovat se celá půlhodinka musela natáčet znovu. Pásy blattnerphonu (anglické výroby) se užívaly pro hudební nahrávky, pro pořady s plánovaným reprízováním (například kabarety) a pro hry s velkým obsazením.“
Přes drobné technické potíže tedy nabízel blattnerphon velké možnosti: zaznamenat a v případě úspěchu zreprízovat jakýkoliv zachycený pořad. Jedním z úspěšných pořadů bylo třídílné dramatické zpracování románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, které zachytil na blattnerphon režisér Miloslav Jareš. S herci začal zkoušet v červnu 1938 a (citujme opět Jiřího Hrašeho) „…natočil na konci sezony 1937/38 Tři mušketýry pro vysílání o prázdninách, kdy by se mu herci v Praze nesešli.“
Premiéra proběhla ve třech večerech: 18. a 26. července a 2. srpna 1938. Dramatizaci připravil dramaturg Vladimír Müller (1904-1977), hudbu složil Miroslav Ponc (1902-1976). Obsazení bylo hvězdné: d´Artagnanem byl Ladislav Boháč, Athose ztvárnil Jan Pivec, Porthose František Salzer a Aramise Svatopluk Beneš. Proradného kardinála Richelieu hrál Karel Beníško, krále Bohuš Záhorský a královnu Annie dnes zapomenutá, tehdy ovšem velmi populární rozhlasová herečka Sylva Kleinová (ještě se s ní v tomto seriálu jistě setkáme). V dalších rolích vystoupili herec a rozhlasový režisér Jiří Vasmut, Renata Libertinová, Jaroslav Průcha či Václav Vydra mladší.
Ohlas Tří mušketýrů byl víceméně znamenitý. Uznávaný recenzent rozhlasové tvorby Miloslav Havel v červencovém Národním osvobození napsal: „Müller (…) napsal hru charakterem silně filmovou, dynamickou, v níž epicky široký proud autorova vyprávění se rozpadl na celou řadu drobných scén, navazujících na sebe živým a bezprostředním dialogem. Podařilo se mu jistě velmi dobře napsat dobrodružnou rozhlasovou hru, hybnou, plnou bohatého rytmu a toku, sytou a dramaticky působivou. Jareš podtrhl filmový charakter hry a vytvořil rozhlasový film dramaticky nesený čtyřmi hlavními hrdiny…“
Recenzent Havel byl spokojen s realizací, ne však s námětem. O dva týdny později mohli zájemci o rozhlasovou hru číst toto: „… I když se nedá najít mnoho uměleckých kvalit v tomto skvěle vypravovanému příběhu, potvrdila nám tato dramatizace jen domněnku, že totiž rozhlasové tvorbě stojí nejblíže vypravování, pestrý a rušný děj – epika. Rozhlas je v tomto případě velmi úzce příbuzný kinematografii. Autoři proto záměrně zpracováním i realisací román provedli filmovými prostředky, což se jevilo především v montáži obrazů. Nyní se může rozhlas poohlédnout i po dílech méně rozšířených, ale literárně hodnotnějších…“
Rozhlasový posluchač – notabene na prázdninách – si však nedal „své“ Tři mušketýry vymluvit a vyžádal si ještě několik repríz. Dnes již nemáme možnost porovnat recenzentovy zápisky se záznamem – nedochoval se nebo o jeho existenci zatím nevíme. Není to však jediná inscenace Dumasova nejslavnějšího románu, a tak se se slavnými třemi mušketýry, co ve skutečnosti byli čtyři, můžeme setkávat v pozdějších nastudováních z roku 1961 (režie Václav Špidla), 1969 (Jan Berger), 1971 a 1978 (obojí Jiří Horčička). Za poslech by jistě stálo i nastudování Svobodné Evropy z roku 1951 v režii Josefa Kodíčka.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Nahrávka se v arcivu ČR sice nedochovala, ale text Müllerovy dramatizace ano.
Královna nebyla Annie, ale Anna Rakouská, králem byl samozřejmě Ludvík XIII. a představitelkou paní Bonacieux byla, jak se nahoře správně píše, Renata Libertinová (dole je omylem přejmenována na Růženu).
Jaromír Kazda