Lavička v parku (2011)

Federico Fellini. Překlad Marina Feltlová. Hudba Ondřej Konrád. Dramaturg Hynek Pekárek. Zvuk Ladislav Reich. Záznam a střih Dominik Budil.  Zvuková spolupráce Ladislav Železný. Produkce Jitka Paříková. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: vypravěčka (Hana Kofránková), lavička (Barbora Hrzánová), novinář (Jaroslav Plesl), Antonio (Kamil Halbich), Roberto (David Novotný), Piero (Svatopluk Skopal), boháč (Jiří Hromada), Mario (Bruno Aguas), Naděnka (Andrea Elsnerová), tulák (Martin Myšička), Alfrédo (Václav Postránecký), Gisela (Věra Kubánková), Oratio (Vladimír Javorský), Pietro (Radek Holub),  1. strážce (Martin Zahálka), 2.strážce (Jaroslav Horák), policajt (Tomáš Pergl), mladík (Václav Neužil), Jiří Köhler,  muž (Aleš Procházka),  Giorgio (Jaromír Meduna), žena (Miriam Kantorková), Renato (Bořík Procházka), kluk (Jan Köhler), kluk (Jiří Köhler), boháč (Jiří Hromada).

Natočeno 2011. Premiéra 24. 12. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:01 h.; 60 min.). Repríza 13. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 21. 9. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 31. 10. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Pekárek, Hynek: Federico Fellini: Lavička v parku. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.: I slavný filmový režisér Federico Fellini psal hry a scénáře pro rozhlas. Ve své rozhlasové hře Lavička z parku už v roce 1943 uplatnil některé motivy, které později využil ve svých nejznámějších filmech. V titulní úloze hry, ve které mluví neživé předměty a čas překračuje své hranice, uslyšíte Báru Hrzánovou. O zvukovou podobu se postarali designér Ladislav Železný a mistr zvuku Radek Veselý.

Své rodné město Rimini, jemuž složil největší hold ve svém nezapomenutelném filmu Amarcord, opustil Federico Fellini sotva odmaturoval. Jak sám vzpomínal, neměl v té době ještě ponětí, čemu se v životě bude věnovat: „Připadalo mi, že nikdy nebudu dospělý a v podstatě jsem se nemýlil.“

V Římě, kam v roce 1937 odešel, se zpočátku protloukal jako karikaturista a reklamní kreslič, než zakotvil u novin. Později se začal prosazovat jako scenárista u filmu, na dráhu režiséra, jehož bytostnou vlastností, jak se mu tehdy jevilo, musí být záliba v tyranském ovládaní druhých, však tehdy ještě ani nepomyslel.

Málo se ví, že ve válečných letech se sblížil s rozhlasem. Pro rozhlasovou společnost EIAR psal scénáře skečů, komedií a seriálů.

V rozhlasové budově také došlo jednoho dne roku 1942 k osudovému setkání. V kanceláři šéfa programu potkal mladý a úspěšný rozhlasový autor začínající herečku, která se právě začala prosazovat v rozhlasovém dramatickém programu. Ta herečka se jmenovala Giulietta Massina a stala se nejen jeho celoživotní partnerkou, ale i stálou protagonistkou jeho filmů.

Přestože rozhlasová scenáristika byla pro Felliniho vítaným zdrojem obživy, nebral ji nikdy na lehkou váhu, o čemž svědčí i skutečnost, že rozhlasové scénáře podepisoval vždy celým jménem, zatímco pod novinové články připojoval pouhé Federico.

Ve čtyřicátých letech dvacátého století napsal desítky rozhlasových programů, od nejdrobnějších skečů až po rozhlasové hry, v archivu se jich však do dnešních dnů zachoval pouhý zlomek. Po válce už se Fellini věnoval výhradně filmu a ještě za svého života se stal legendou. Jeho rozhlasová éra pochopitelně skončila v zapomenutí.

Zájem o Felliniho rozhlasovou tvorbu přišel až v následujícím století. V italském veřejnoprávním rozhlasu RAI režisér Idalberto Fei postupně natočil pět dochovaných Felliniho rozhlasových her. Jeho inscenace hry Mimořádný program číslo 7 získala v roce 2001 prestižní ocenění festivalu Prix Italia.

Hru v následujícím roce režíroval v Českém rozhlase Ivan Chrz s excelujícím Miroslavem Donutilem v postavě cholerického režiséra.

S režisérem Idalbertem Feiem jsem se před několika lety sešel v porotě festivalu Prix Italia, slovo dalo slovo a nedlouho po mém návratu přišel do redakce balíček z Itálie. Obsahoval kopie všech rozhlasových her Federica Felliniho z archivu RAI.

Z kolekce jsme se s překladatelkou Marinou Feltlovou nakonec rozhodli vybrat hru Lavička v parku, protože nejlépe dokládala, jak se již v rozhlase rodil typický felliniovský styl plný fantaskního vidění skutečnosti, bláznivého humoru a nostalgického vzpomínání na dobu dětství.

Marina Feltlová, která již předtím přeložila drobnou Felliniho rozhlasovou hříčku Milostné dopisy, i tuto hru převedla s velkým citem pro felliniovské obrazné cítění dramatických situací. Přesto nastala malá potíž, ve scénáři se nedochovala část textu, a tak jsem byl nucen jeden z příběhů hry částečně „rekonstruovat“.

Lavičku v parku režírovala Hana Kofránková, která ve spolupráci se zvukovým designérem Ladislavem Železným vybavila hru hudebními citacemi z filmů, jejichž dvorním skladatelem byl Nino Rota.

A jako hudební žertík přidala motiv z jednoho dávného českého šlágru: jeho text se totiž do hry, v níž lavička vypráví Novináři příběhy návštěvníků parku, náramně hodil. Pamětníci jistě již tuší, pro mladší posluchače uveďme alespoň začátek textu: „Kéž lavičko, kéž bys promluvila…“ Felliniho lavička promluví, česky, hlasem Báry Hrzánové.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Hudba Ondřej Konrád.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)