Vyprávění služky Zerlíny (2011)

Přidal: Přemek |

Listopad 16, 2011

Hermann Broch. Strhující příběh lásky, žárlivosti a pomsty. Variace na motivy donjuanovského mýtu. Přeložil Vratislav Slezák. Hudba Jiří Pazour. Rozhlasová úprava a dramaturgie Renata Venclová. Režie Hana Kofránková.

Účinkuje Nina Divíšková.

Natočeno 2011. Premiéra 22. 11. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:45 h.) v cyklu Rok německého jazyka - Hörspiel (57 min.). Repríza 12. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 26. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 2. 5. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Text (německy) in: Broch, Herrmann: Die Erzählung der Magd Zerline. Bibliothek Suhrkamp, 1987 (č. 204).

Lit.: Venclová, Renata: Hermann Broch: Vyprávění služky Zerlíny. In web ČRo, listopad 2011 (článek). - Cit.: V rámci Roku německého jazyka na Vltavě uvádíme premiéru rozhlasové adaptace novely Hermanna Brocha Vyprávění služky Zerlíny. Strhující příběh lásky, žárlivosti a pomsty v novém překladu Vratislava Slezáka nastudovala režisérka Hana Kofránková s Ninou Divíškovou v hlavní roli.Literární odkaz si po smrti autora často začne žít životem, který spisovatel nepředvídal. Důkazem může být i dílo významného rakouského romanopisce a esejisty Hermanna Brocha. Pro divadlo napsal ve třicátých letech dvě hry, které dnes ovšem znají spíš literární badatelé. Mnohem dravěji než postavy jeho divadelních her, vtrhla na německy mluvící jeviště služebná Zerlína z povídkového románu Nevinní. Vyprávění služky, která rekapituluje velkou milostnou baladu svého života, je hereckou příležitostí, jakých nebude v divadelní literatuře nikdy dost.

V Brochově novele zaklepe stará služka na dveře pokoje mladého obchodníka s diamanty, pana A., který se usadil v podnájmu Zerlíniny paní, baronky Elvíry. Z ospalého mladíka učiní zprvu nedobrovolného posluchače svého životního příběhu – milostného vzplanutí k prostopášnému panu von Junovi, o jehož zájem soupeřila s vlastní paní. V rozhlasové úpravě se Zerlína obrací přímo na posluchače, dovolává se jeho účasti i soudu. Znovu prožívá své dávné milostné triumfy, aby se vzápětí přiznala k ubohosti jejich konců. Cítíme Zerlíninu marnou snahu pochopit skutečný smysl prožitého příběhu. A vidíme, jak pokřivená je podoba spravedlnosti, kterou se služka snaží v příběhu svých pánů alespoň zpětně nastolit.

Brochovu moderní podobu donjuanovského mýtu, na který upomínají nejen jména postav (Elvíra, von Juna, Zerlína), poprvé uvedlo na české jeviště Divadlo za branou II v roce 1992 s Věrou Kubánkovou, či Bohumilou Dolejšovou v hlavní roli. Pro rozhlasovou inscenaci Hany Kofránkové vznikl nový překlad Vratislava Slezáka, do role služky Zerlíny obsadila režisérka Ninu Divíškovou.

Lit.: Venclová, Renata: Hermann Broch: Vyprávění služky Zerlíny. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2011, s. 7 (článek). – Cit.: Literární odkaz si po smrti autora často začne žít životem, který spisovatel nepředvídal. Důkazem může být i dílo významného rakouského romanopisce a esejisty Hermanna Brocha. V roce 1931 napsal pro divadlo hru Rozhřešení, kterou dnes ovšem znají spíš literární badatelé. Mnohem dravěji než postavy sociálního dramatu z časů hospodářské krize vtrhla na německy mluvící jeviště služebná Zerlína z povídkového románu Nevinní. Vyprávění služky, která rekapituluje velkou milostnou baladu svého života, umožňuje vyzrálé herečce, aby v Zerlíně zplna rozvinula celý rejstřík schopností a nabytých zkušeností. Takových příležitostí v divadelní literatuře nebude nikdy dost. Vyprávění služky Zerlíny je pátou částí z jedenáctidílného povídkového cyklu, z něhož Broch zkomponoval román Nevinní. Osudy svých postav sleduje vždy po deseti letech v období 1913, 1923, 1933. Podobně jako v prvním románu Náměsíčníci také v Nevinných rozvíjí Broch svou teorii světa po rozpadu všech hodnot, ve kterém nejčastějším exemplářem lidství je takzvaný nevinný maloměšťák. Lhostejný k dobru stejně jako ke zlu se maloměšťák necítí nikdy vinen, přesto je podle Brocha vinen vším. Etická lhostejnost s sebou zpravidla nese i lhostejnost politickou, a právě tato lhostejnost dovolila nástup fašismu a následnou katastrofu 2. světové války.

V Brochově novele zaklepe stará služka na dveře pokoje mladého obchodníka s diamanty, pana A., který se usadil v podnájmu Zerlíniny paní, baronky Elvíry. Z ospalého mladíka učiní zprvu nedobrovolného posluchače svého životního příběhu – milostného vzplanutí k prostopášnému panu von Junovi, o jehož zájem soupeřila s vlastní paní. Před očima pana A. i čtenářů prožívá Zerlína znovu svoje tehdejší triumfy i zklamání, dává se unášet silou milostné vášně, aby se vzápětí přiznala k ubohosti jejích konců. Cítíme Zerlíninu marnou snahu pochopit skutečný smysl prožitého příběhu. A vidíme, jak pokřivená je podoba spravedlnosti, kterou se služka snaží v příběhu svých pánů alespoň zpětně nastolit.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Ještě dneska cítím žár touhy… In Týdeník Rozhlas 51/2011 (recenze). – Cit.: Brochův text Vyprávění služky Zerlíny byl realizován v dramaturgické řadě Rok německého jazyka (premiéra 22. 11. na Vltavě), což má výhody i nevýhody – mezi výhody patří samotný objev textu, který by se jinak do vysílání nemusel dostat. Herrman Broch Zerlínin příběh původně nezamýšlel jako divadelní monolog – její příběh byl součástí povídkového románu Nevinní, v němž autor dokazoval svou teorii „světa po rozpadu všech hodnot“ a hlavním obžalovaným se zde stává maloměšťák, bezstarostný a neschopný nazírat svou likvidační roli ve společnosti a šíření morální lhostejnosti.

Služebná, která v rozsáhlém monologu popisuje milostný příběh svého života, tento morální nihilismus vykazuje také. S rázností bodrého lidu odsuzuje své šlechtické pány a usvědčuje je z nemravného života – důkazy ovšem získává neméně podlým způsobem: shromažďováním pomluv či četbou cizích milostných dopisů, aby nakonec ráda „padla do hříchu“. Cílem jejích milostných plánů je pán s pověstí prostopášníka von Juna, kterého Zerlína naoko odsuzuje, ve skutečném životě však převezme roli jeho svůdkyně. Svou potřebu mít „svého“ Juna jen pro sebe skrývá za hradbu morálního rozhořčení nad paralelním vztahem s paní baronkou, aby se nakonec pokusila – tak jako Emil Magis v Marceauově Vajíčku – své okolí dohnat k soudu a do oprátky.

Dramaturgyně Renata Venclová v textu rozpoznala aktuální vzkaz společnosti a udělala tu zásadní a po všech stránkách logickou věc: upravila jej do rozhlasového monologu, v němž partnerem již není nový podnájemník v domě hraběnky, ale rozhlasový posluchač. Hlavním tvůrcem však zůstává herečka. Nina Divíšková si skutečně dokonale podmanila rozhlasový prostor a beze zbytku naplnila předložený text, v němž s přesností hereckého profesionála našla všechny záchvěvy duše upovídané, chvílemi milé, ale i zkažené ženy. Vyvolává ten typ fascinace, který poznal čtenář příběhů číšníka Jana Dítěte z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále; vnímáme morální ambivalenci, ale chtě nechtě hrdinovi přejeme. Ani Brochova Zerlína není vzor všech ctností, ale Nina Divíšková ji dokázala „polidštit“, aniž by narušila dramatikův záměr – její výkon je jedním z vrcholných momentů letošní rozhlasové tvorby.

Při této vpravdě životní roli byla Divíškové partnerem režisérka Hana Kofránková. Její vedoucí ruka je nenápadná, jen občas podmaluje hereckou akci hudbou – a znalý posluchač přesto tuší cosi o hodinách, které strávila s herečkou na zdokonalování jejího výkonu. Není malým režisérem ten, který se nebojí sloužit herci. Jediným skutečným kazem této vynikající inscenace je elektronickou umělostí dunící hudební nahrávka; to je však na delší článek o rozpočtu, který může mít rozhlasový tým k dispozici.

Monolog služky Zerlíny má cosi společného s Donem Juanem – jemu i jí zůstal z celého života jen jediný zážitek, jediný den, měsíc či vteřina, na které neustále vzpomínají. To je i hlavní vzkaz hry: Žijte tak, abyste neměli důvod se za největší okamžik svého života stydět.

Rozhlasové hry