Parta brusiče Karhana (1949)

Přidal: Přemek |

Leden 7, 2012

Vašek (Václav) Káňa. Hra z pětiletky. Budovatelská hra – přímý rozhlasový přenos z divadelního představení D 49. Režie Emil František Burian. Pomocná režie Miroslav Seemann.

Osoby a obsazení: Karhan, brusič (Josef Kozák), Karhanová, jeho žena (Zdenka Podlipná), Jarka, jejich syn (Leo Spáčil), Tulach, brusič (Jiří Pick), Fikejs, brusič (Jiří Sovák), Záruba, brusič (Karel Křeček), Slavíková, dělnice (Jarmila Korbelářová), Božka, magnetkářka (Růžena Pochová), Dvořák, předseda KSČ (Bohuš Rendl), Lojza, revolverář (Oldřich Kubart), Vlasta, revolverářka (Stanislava Strobachová), Míla, dělnice (Hana Robenková), sektorář (Pavel Pásek), Bohouš, brusič (Boleslav Roček), Zákora, revolverář (Miroslav Seemann), Klepáč, důvěrník (František Vnouček), Mareš, dílovedoucí (Ladislav Gzela), dělník (Eduard Jarkovský), hlasatelka (Silvie Havránková). Úvod napsal a čte Jaroslav Janovský.

Natočeno 1949. Repríza 8. 5. 1949 (Praha I – Brno II – Plzeň – České Budějovice, 20:30 – 22:34 h.; 115 min.).

Lit.: Burian, Emil František: Parta brusiče Karhana. In Parta brusiče Karhana. Praha: Umění lidu, 1950 (slovo režiséra). – Cit.: „Parta brusiče Karhana“ je skutečná výprava do neznámých končin tady uprostřed mezi námi, v naší skutečnosti. Má docela jiný slovník než jsme zvyklí na podkladě toho, čemu my říkáme divadelní tradice, s jeviště slyšet. Lidé tu jsou vytesám z docela jiného kamene než jak by si to přál ve své stále ještě měšťácké malosti divadelní pracovník, ať už na jevišti nebo v řadách obecenstva.

Problém je na hony vzdálen všemu tomu, co jsme kdy s jeviště slýchávali. Není tu ani zápletky, na jakou jsme zvyklí, nemůžeme posuzovati postavy tohoto kusu žádnými měřítky, která si vytvořila garda divadelních theoretiků ještě před druhou světovou válkou. Žádnými literárními brýlemi nemůžeme sledovati děj „Party brusiče Karhana“. Musíme se naučit, jak při scénování, tak při posuzování tohoto kusu pohledu, který na takovéto problémy a na takovýto život a na všechny otázky s tím souvisící má zdravá, nastupující, tvůrčí dělnická třída. Jakmile ze svého portefeuille vytáhneme na „Partu“ některé ze starých měřítek, tolik a tolikrát prodiskutovaných v kavárnách a literárních klubech a dnes ještě tolikrát přežvykovaných po domácnostech, shoříme se svou snahou a nebudeme rozumět ničemu z toho, co opravdu „Parta brusiče Karhana“ vyjadřuje. Jde tu o docela jiné procesy než jaké jsme byli zvyklí vnímat v dobách přeysycholoqisované literatury.

Kdo by v tomto kusu hledal ženu podle starého „cherchez la femme“, zklamal by se nepříjemně. Kdo by tu hledal literární frázi, kterou by mohl posuzovat podle theorie daktylů a jambů, nenašel by ji. Kdo by tu úporně zkoumal, zdali hrdinové máji komplexy nebo zda je nemají, nevyznal by se v tom. Jedině třídní hlediska a to hledisko se všech stanovisek, tedy i se stanoviska služebnosti a tvůrčího zaujetí pro nové společenské zřízení, může jak toho, kdo tuto hru inscenuje, tak toho, kdo ji posuzuje, přivést ke správnému názoru. To je to nové a to impulsivní, co přináší hra Vaška Káni dnešnímu českému divadelnictví.“

Rozhlasové hry