Posedlí (2006)

Jan Balabán. Původní rozhlasová skoro komedie o sviních a lidech. Stereoscénář Zdenek Slavotínek. Dramaturg a úvodní slovo Jan Sulovský. Autor hudby Richard Mlynář. Hudbu nahráli Richard Mlynář, Vít Mužík a Marián Pavlík. Technická spolupráce: zvukový mistr Zdenek Slavotínek a Jindřiška Cornová.  Režie Michal Bureš.

Osoby a obsazení: matka Eliška (Olga Kaštická-Zimmermannová), otec Richard (Miroslav Hruška), syn Marek (Filip Čapka), syn Tomáš (Viktor Dvořák), dcera Ester (Tereza Vilišová), Markova žena Johana (Tereza Novotná), otcův přítel Leon Streich (Vladimír Hrabal), farmář Švéda (František Řehák), muž (Rudolf Máhrla), lékařka (Ivana Koktová) a zdravotní sestra (Jana Nováková) a další.

Nastudovala Olomouc. Natočeno 2006. (Premiéra 27. 2. 2007, Vltava 21:30 – 22:20 h.; 45min.). Repríza 8. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h).

Pozn.: Dramatická prvotina autora napsaná na objednávku Olomouckého studia Českého rozhlasu. Hra byla v předpremiéře uvedena na veřejném poslechu ve Studiu 1 Českého rozhlasu Olomouc.

Lit.: Míšková, Gabriela: Pojmenovat! Nebo zůstaneme posedlí. In Týdeník Rozhlas 35/2017 (recenze). Také na Panáčkovi.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů! In: Divadelní noviny, 2007, č. 6, s. 12 (recenze). – Cit.: V čase, kdy se stránky novin plní další vlnou diskusí o minulosti lidí, kteří nějakým způsobem podali ďáblovi prst, a kdy snad konečně začíná debata o tom, je-li lepší vyplavit vše nečisté, nebo nechat kapat špínu po troškách, přichází olomoucké studio Českého rozhlasu s aktuálním příspěvkem k tomuto tématu. Rozhlasový dramatický debut prozaika Jana Balabána Posedlí otvírá v souvislosti s utajovanou spoluprací s StB otázku starozákonní viny a neviny, i problém generace dětí, která nese tíhu pochybení otců. »Skorokomedie o lidech a sviních« nahlíží do nejintimnějších vztahů jedné rodiny. Vpředvečer oslavy matčiných narozenin přijíždí do malého městečka na Vysočině tři sourozenci, v hotelu se ubytuje i jejich otec se svým přítelem. Předzvěst setkání s otcem, s nímž se rodina rozešla ve zlém, vyvolá řadu vzpomínek a několik situací. Složitý děj u Balabána nehledejme, příběhy jeho postav vyrůstají spíše z dialogů, impresí, odkazů, útržků, sebereflexí. Vyrovnání se s otcem Richardem a možnost narovnat tak i svůj život, řeší především jeho dva synové – smířlivější Tomáš, který otcovo domnělé selhání přehlušoval dlouhá léta alkoholem, a introvertní, impulzivnější Marek, výtvarník, jenž se zuřivě odmítá smířit s nevyslovenou pravdou. Stejně jako byl kdysi jeho otec zřejmě posedlý úspěchem a kariérou (motiv spolupráce s komunistickou bezpečností není z textu příliš zřejmý), nechává se nyní Marek unášet posedlostí odplaty, vykoupení se z otcovy viny i za cenu sebezničení. V závěru hry se Marek odhodlá k sebevraždě, ale překazí mu ji parta mladíků, která ho na objednávku pomstychtivého otcova estébáckého přítele zbije do bezvědomí. Vykonstruovaný konec hry, otcovo odhodlání veřejně se přiznat ke spolupráci s tajnou policií a závěrečný rodinný smír, mají snad odkazovat k podtitulu »skorokomedie«. Poslední větu: Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, lze vnímat buď jako ironickou tečku za mírně absurdní situací, nebo jako vážně míněnou výzvu k přehodnocení obecného klišé. Očekávání hanby, již otcovo přiznání vrhne na celou rodinu, je totiž nakonec pro Marka i ostatní příbuzné vlastně vysvobozením z mnohaletého života ve lži. Složitou kompozici hry, která v retrospektivách sahá daleko do minulosti a zároveň obsáhne mnohavrstevné dění v časovém rozsahu dvou dní, otvírá režisér Michal Bureš silným obrazem běžících prasat, která Marek v náhlém pohnutí mysli vypustí z chlíva místní farmy. Zmatený dobytek vybíhá ze stísněných prostor do krajiny, špína a smrad se valí ven. Stejně tak během dvou dnů vyhřeznou všechna rodinná traumata i sourozenecké křivdy. V tomto kontextu je téma utajované spolupráce s tajnou bezpečností vlastně spíše zástupný problém. Profesor filosofie a univerzitní děkan Richard je slaboch, zbabělec a sobec. V závěru hry sice nachází sílu opustit svého Mefista, parazita, »řídícího orgána« a homosexuálního přítele Leona Štrajta, a přiznat veřejně svou spolupráci s StB, jeho náhlé rozhodnutí však působí v kontextu předchozího dění spíše jako ironické pošťouchnutí posledního podsvinčete. Výborný Miroslav Hruška dokázal Richardovi přidat něco, co by v řeči paragrafů mohlo znít jako »účinná lítost« a co činí z univerzitního práskače komplexní lidskou bytost, odsouzeníhodnou, stejně jako politováníhodnou. Rovnocenným partnerem je mu Filip Čapka v roli Marka. Střídá polohy hlubokého, depresivního smutku s vědomím, že přese všechno je třeba nějak žít, až k zoufalému odhodlání už dále tu tíži nenést. V roli našeptávače Štrajta dobře funguje chladný, poručnicky agresivní projev Vladimíra Hrabala, i když v expresivnějších pasážích je zřejmá menší herecká zkušenost. Slabinou Balabánovy rozhlasové prvotiny jsou ovšem ženské postavy. Matka Eliška Olgy Kaštické, ani sestra Ester Terezy Vilišové neměly mnoho na čem stavět. Jejich pasivní postoj k celé situaci a pouhý tichý nesouhlas jsou formulovány v nepřesvědčivých, neobratných dialozích. Výrazněji působí jen Tereza Novotná-Mikšíková jako chápavá Markova manželka Jolana. Balabánova rozhlasová prvotina trpí místy malou autorskou zkušeností s audiálním médiem. Toporné objasňování historie postav a jejich vztahů, zmíněná chybějící motivace jednání, příliš do sebe zahleděné intelektuální rozpravy univerzitního profesora a profesionálního estébáka. Drobné nedostatky textu však vyvažuje přehledná Burešova režie, dobře vedoucí herce a rozehrávající zvukové plány tak, aby bylo zřejmé, jaká je správná chronologie událostí. Tíživou atmosféru rodinného setkání uprostřed Vysočiny, která je městským intelektuálům zjevně cizí a nepřátelská, výtečně navozuje minimalistická hudba Richarda Mlynáře. Čistý, kompaktní zvuk, který dobře vizualizuje silné audiální obrazy Balabánovy hry, je dílem zvukového mistra Zdeňka Slavotínka. Po předloňském nastudování hry Hany Slavíkové Klíč je na tvé straně o traumatu politické vězenkyně, která se snaží najít znovu cestu do života a ke svým blízkým, jsou Posedlí dalším titulem, který vznikl v olomouckém studiu na přímou objednávku tamní rozhlasové dramaturgie.

Sulovský, Jan: Jan Balabán:Posedlí. In web ČRo 3 Vltava, 27. 2. 2007 (anotace). – Cit.: V centru hořké komedie známého prozaika Jana Balabána stojí příběh vnímavého a citlivého syna, který se těžce vyrovnává s vinou svého otce. Že jde o komedii velmi, velmi hořkou, reflektující drsnou realitu doby minulé, a koneckonců i současné, do níž ve svých důsledcích nelítostně zasahuje svědčí i podtitul „Skorokomedie o sviních a lidech“. (…)

Olomoucké studio Českého rozhlasu oslovilo předloni předního současného českého prozaika, držitele ceny Magnesia litera za rok 2005 a dalších ocenění, Jana Balabána, s tím, aby pro Český rozhlas 3 – Vltava napsal rozhlasovou hru. Autor se chvíli rozmýšlel a posléze se rozhodl vytvořit svou dramatickou prvotinu.

Po různých peripetiích daných hledáním ožehavého tématu i obsahově-formální podoby hry vznikla „skorokomedie o sviních a lidech“ nazvaná Posedlí. Jde o komedii velmi, velmi hořkou, reflektující drsnou realitu doby minulé, a koneckonců i současné, do níž ve svých důsledcích nelítostně zasahuje. V centru hry stojí příběh vnímavého a citlivého syna, který se těžce vyrovnává s vinou svého otce.

Hra byla v předpremiéře uvedena na veřejném poslechu ve Studiu 1 Českého rozhlasu Olomouc. Poslechu se zúčastnili zástupci prakticky všech generací. Inscenace vzbudila živou diskusi mezi zástupci generace dnešních sedmdesátníků až osmdesátníků a mladými lidmi, které reprezentovali převážně studenti Univerzity Palackého v Olomouci. Nehovořilo se ani tak o obsahově-formálních náležitostech inscenace, jako o samotném tématu, které je, jak se ukázalo, dodnes živé.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Hudbu nahráli Richard Mlynář, Vít Mužík a Marián Pavlík
Stereoscénář Zdenek Slavotínek.
Technická spolupráce zvukový mistr Zdenek Slavotínek a Jindřiška Cornová.

Pozn. Dramatická prvotina autora napsaná na objednávku Olomouckého studia Českého rozhlasu. Hra byla v předpremiéře uvedena na veřejném poslechu ve Studiu 1 Českého rozhlasu Olomouc.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů! In: Divadelní noviny, 2007, č. 6, s. 12 (recenze). – Cit.: V čase, kdy se stránky novin plní další vlnou diskusí o minulosti lidí, kteří nějakým způsobem podali ďáblovi prst, a kdy snad konečně začíná debata o tom, je-li lepší vyplavit vše nečisté, nebo nechat kapat špínu po troškách, přichází olomoucké studio Českého rozhlasu s aktuálním příspěvkem k tomuto tématu. Rozhlasový dramatický debut prozaika Jana Balabána Posedlí otvírá v souvislosti s utajovanou spoluprací s StB otázku starozákonní viny a neviny, i problém generace dětí, která nese tíhu pochybení otců. »Skorokomedie o lidech a sviních« nahlíží do nejintimnějších vztahů jedné rodiny. Vpředvečer oslavy matčiných narozenin přijíždí do malého městečka na Vysočině tři sourozenci, v hotelu se ubytuje i jejich otec se svým přítelem. Předzvěst setkání s otcem, s nímž se rodina rozešla ve zlém, vyvolá řadu vzpomínek a několik situací. Složitý děj u Balabána nehledejme, příběhy jeho postav vyrůstají spíše z dialogů, impresí, odkazů, útržků, sebereflexí. Vyrovnání se s otcem Richardem a možnost narovnat tak i svůj život, řeší především jeho dva synové – smířlivější Tomáš, který otcovo domnělé selhání přehlušoval dlouhá léta alkoholem, a introvertní, impulzivnější Marek, výtvarník, jenž se zuřivě odmítá smířit s nevyslovenou pravdou. Stejně jako byl kdysi jeho otec zřejmě posedlý úspěchem a kariérou (motiv spolupráce s komunistickou bezpečností není z textu příliš zřejmý), nechává se nyní Marek unášet posedlostí odplaty, vykoupení se z otcovy viny i za cenu sebezničení. V závěru hry se Marek odhodlá k sebevraždě, ale překazí mu ji parta mladíků, která ho na objednávku pomstychtivého otcova estébáckého přítele zbije do bezvědomí. Vykonstruovaný konec hry, otcovo odhodlání veřejně se přiznat ke spolupráci s tajnou policií a závěrečný rodinný smír, mají snad odkazovat k podtitulu »skorokomedie«. Poslední větu: Kdo je bez viny, ať hodí kamenem, lze vnímat buď jako ironickou tečku za mírně absurdní situací, nebo jako vážně míněnou výzvu k přehodnocení obecného klišé. Očekávání hanby, již otcovo přiznání vrhne na celou rodinu, je totiž nakonec pro Marka i ostatní příbuzné vlastně vysvobozením z mnohaletého života ve lži. Složitou kompozici hry, která v retrospektivách sahá daleko do minulosti a zároveň obsáhne mnohavrstevné dění v časovém rozsahu dvou dní, otvírá režisér Michal Bureš silným obrazem běžících prasat, která Marek v náhlém pohnutí mysli vypustí z chlíva místní farmy. Zmatený dobytek vybíhá ze stísněných prostor do krajiny, špína a smrad se valí ven. Stejně tak během dvou dnů vyhřeznou všechna rodinná traumata i sourozenecké křivdy. V tomto kontextu je téma utajované spolupráce s tajnou bezpečností vlastně spíše zástupný problém. Profesor filosofie a univerzitní děkan Richard je slaboch, zbabělec a sobec. V závěru hry sice nachází sílu opustit svého Mefista, parazita, »řídícího orgána« a homosexuálního přítele Leona Štrajta, a přiznat veřejně svou spolupráci s StB, jeho náhlé rozhodnutí však působí v kontextu předchozího dění spíše jako ironické pošťouchnutí posledního podsvinčete. Výborný Miroslav Hruška dokázal Richardovi přidat něco, co by v řeči paragrafů mohlo znít jako »účinná lítost« a co činí z univerzitního práskače komplexní lidskou bytost, odsouzeníhodnou, stejně jako politováníhodnou. Rovnocenným partnerem je mu Filip Čapka v roli Marka. Střídá polohy hlubokého, depresivního smutku s vědomím, že přese všechno je třeba nějak žít, až k zoufalému odhodlání už dále tu tíži nenést. V roli našeptávače Štrajta dobře funguje chladný, poručnicky agresivní projev Vladimíra Hrabala, i když v expresivnějších pasážích je zřejmá menší herecká zkušenost. Slabinou Balabánovy rozhlasové prvotiny jsou ovšem ženské postavy. Matka Eliška Olgy Kaštické, ani sestra Ester Terezy Vilišové neměly mnoho na čem stavět. Jejich pasivní postoj k celé situaci a pouhý tichý nesouhlas jsou formulovány v nepřesvědčivých, neobratných dialozích. Výrazněji působí jen Tereza Novotná-Mikšíková jako chápavá Markova manželka Jolana. Balabánova rozhlasová prvotina trpí místy malou autorskou zkušeností s audiálním médiem. Toporné objasňování historie postav a jejich vztahů, zmíněná chybějící motivace jednání, příliš do sebe zahleděné intelektuální rozpravy univerzitního profesora a profesionálního estébáka. Drobné nedostatky textu však vyvažuje přehledná Burešova režie, dobře vedoucí herce a rozehrávající zvukové plány tak, aby bylo zřejmé, jaká je správná chronologie událostí. Tíživou atmosféru rodinného setkání uprostřed Vysočiny, která je městským intelektuálům zjevně cizí a nepřátelská, výtečně navozuje minimalistická hudba Richarda Mlynáře. Čistý, kompaktní zvuk, který dobře vizualizuje silné audiální obrazy Balabánovy hry, je dílem zvukového mistra Zdeňka Slavotínka. Po předloňském nastudování hry Hany Slavíkové Klíč je na tvé straně o traumatu politické vězenkyně, která se snaží najít znovu cestu do života a ke svým blízkým, jsou Posedlí dalším titulem, který vznikl v olomouckém studiu na přímou objednávku tamní rozhlasové dramaturgie.

Lit.: Sulovský, Jan: Jan Balabán: Posedlí. In web ČRo, 27. 2. 2007 (anotace). – Cit.: V centru hořké komedie známého prozaika Jana Balabána stojí příběh vnímavého a citlivého syna, který se těžce vyrovnává s vinou svého otce. Že jde o komedii velmi, velmi hořkou, reflektující drsnou realitu doby minulé, a koneckonců i současné, do níž ve svých důsledcích nelítostně zasahuje svědčí i podtitul „Skorokomedie o sviních a lidech“.
Olomoucké studio Českého rozhlasu oslovilo předloni předního současného českého prozaika, držitele ceny Magnesia litera za rok 2005 a dalších ocenění, Jana Balabána, s tím, aby pro Český rozhlas 3 – Vltava napsal rozhlasovou hru. Autor se chvíli rozmýšlel a posléze se rozhodl vytvořit svou dramatickou prvotinu.
Po různých peripetiích daných hledáním ožehavého tématu i obsahově-formální podoby hry vznikla „skorokomedie o sviních a lidech“ nazvaná Posedlí. Jde o komedii velmi, velmi hořkou, reflektující drsnou realitu doby minulé, a koneckonců i současné, do níž ve svých důsledcích nelítostně zasahuje. V centru hry stojí příběh vnímavého a citlivého syna, který se těžce vyrovnává s vinou svého otce.
Hra byla v předpremiéře uvedena na veřejném poslechu ve Studiu 1 Českého rozhlasu Olomouc. Poslechu se zúčastnili zástupci prakticky všech generací. Inscenace vzbudila živou diskusi mezi zástupci generace dnešních sedmdesátníků až osmdesátníků a mladými lidmi, které reprezentovali převážně
studenti Univerzity Palackého v Olomouci. Nehovořilo se ani tak o obsahově-formálních náležitostech inscenace, jako o samotném tématu, které je, jak se ukázalo, dodnes živé.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)