Není kouře bez ohýnku (1996, 2007)

Přidal: Přemek |

Srpen 24, 2005

Agatha Christie. Překlad a dramatizace Vlasta Dvořáčková. Hudba Emil Viklický. Stereoscénář Dagmar Podlešáková. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Zvuk Dagmar Podlešáková. Záznam a střih Markéta Košťáková. Zvuková spolupráce Pavla Schönová. Asistentka režie Jana Knapová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Megan (Alena Mihulová), Jerry (Jiří Čapka), Joanna (Taťjana Medvecká), Elsie (Vendula Křížová), Aimée (Růžena Merunková), Partridge (Marie Marešová), Calthropová (Věra Kubánková), Symmingtonová (Libuše Švormová), Slečna Marplová (Viola Zinková), Griffith (Jan Hartl), Nash (Jiří Klem) a Symmington (Bořivoj Navrátil).

Natočeno 1996 (66 min.). Repríza 13. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Radioservis v roce 2007 v edici Zlatý fond Českého rozhlasu (1 CD, CR0397-2, 65:31).

Lit.: Pavlovský, Petr: Rozhlasová Christie mate falešnými stopami. In web IHned, 16. 4. 2008 (recenze). – Cit.: Mezi své nejzdařilejší prózy řadila spisovatelka Agatha Christie detektivku Není kouře bez ohýnku. Její zpracování do inscenace Českého rozhlasu z roku 1996 nyní vydal pražský Radioservis a nabídl tak inteligentní a vkusnou zábavu.
V anglickém originále se text Agathy Christie jmenuje The Moving Finger a poprvé vyšel v USA v roce 1942. Název je narážkou na verš v básni středověkého perského básníka Omara Chajjáma: „Poučte se ze svých chyb, ale nelpěte na minulosti.“ Byl to chyták na méně sečtělé, protože všichni, kteří zde pátrají po zločinci (včetně čtenářů), jsou znovu a znovu uváděni v omyl zdánlivými analogiemi z minulosti.
I český název (překlad a dramatizace Vlasta Dvořáčková) úmyslně zavádí a detektivkářsky funkčně implikuje falešnou stopu: za jistými reáliemi je třeba hledat dílčí důkazy, které povedou k pachateli. Nejdříve se ukáže, že vesnice je postupně zaplavována anonymními dopisy, jejichž autorem se zdá být žena. Posléze se zjistí, že všechny jejich adresy byly napsány na psacím stroji, který je komukoli veřejně přístupný v místnosti ženského spolku. A konečně se vražedný nástroj a kniha s vystříhanými slovy z dopisů najde v domě jedné z obyvatelek.
Teprve na konci se ukáže, že adresy byly na obálky napsány ještě dřív, než stroj získal ženský spolek darem, což byla elementární „finta“ pachatele: připravil předem množství „dýmů“, které postupně vypouští a za nimiž všichni přirozeně, ale marně hledají příslušné, ovšem nikdy neexistující plameny.
Režisérka Hana Kofránková tuto autorčinu koncepci dále rozvíjí a podporuje tím, že jako zvukové předěly mezi jednotlivými, lokálně i časově odlišnými scénami, pokaždé slyšíme klapot psacího stroje smíšený s intenzívním zvukem dýchání, zřejmě rozčilené ženy. To obmyslně posluchače utvrzuje v přesvědčení, že adresy na obálky jsou psány nejenom s časovými odstupy, ale i v časové tísni, v situaci, kdy pisateli hrozí přistižení někým nepovolaným. Až na konci se ukáže, že taková situace nastala pouze jedinkrát, tehdy, kdy je pisatelka opravdu sledována.
Kromě indicií, nastražených pachatelem, autorka samozřejmě nabídla další falešné stopy v anamnézách několika postav. Jejich počet byl sice v dramatizaci oproti předloze funkčně omezen na polovinu, tedy dvanáct, ale i to je na rozhlasovou inscenaci dost.
Tím spíš je škoda, že univerzální herec s velmi charakteristickým hlasem, jako je Bořivoj Navrátil, je obsazen v roli, která má poměrně malý prostor. Všichni herci této inscenace (například Taťána Medvecká či Jiří Čapka) odvedli vysoce profesionální výkon, a také režie se držela klasického provedení, jak se u tohoto žánru sluší.