Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956-1957)

Zhýralí, blahobytem zdegenerovaní Atlanťané se pod vedením svého Vladaře pokouší ovládnout chudé, ale hrdé a svobodomyslné Athéňany. Marně. Nakonec proto použijí tajnou zbraň. Tajemný, zkázonosný kov. Jeho účinky se jim ale vymknou z rukou.

Takový je zhruba obsah hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, kterou Vítězslav Nezval dokončil v roce 1956 a která je jeho posledním dramatickým dílem. Skoro by se chtělo konstatovat, že udělal dobře, když se do žádné další hry nepustil. To by ale zároveň nesměl být autorem Milenců z kiosku, Loretky a především Manon Lescaut. Tato básnická hra měla zejména díky inscenaci E. F. Buriana zásadní vliv na generace diváků i divadelníků. Jedním z nich byl i Alfréd Radok. Právě on byl velkým obdivovatelem Nezvalovy tvorby a naopak Nezval se ještě v roce 1952 zastával slavného, ale nepohodlného režiséra u tehdejšího ministra Kopeckého ohledně Radokovy filmové tvorby. Když byl ale Radok v druhé polovině roku 1955 pověřen nastudováním premiéry Nezvalova kusu v Národním divadle, bylo už leccos jinak:

„Národní umělec, Vítězslav Nezval, mi místo Vášové vnutil Petrovickou, protože má představu, že se v postavě Holky jedná o naivku. V Nezvalově hře se nejedná o nic. Hra je špatná. Pravý opak jakékoliv básnické a dramatické stavby. Ale co dnes Nezval napíše, je předem pečetěno jako geniální. Nezval býval dříve básníkem, dramatikem však nebyl nikdy.“ Tyto a další, ještě příkřejší věty si zapsal režisér do svého deníku.

Premiéra 23. března 1956 vyvolala ostrou polemiku. Prorežimní část kritiky spatřovala ve hře nejvýznamnější počin moderní české dramatiky. „Je to dílo zralé i novátorské. Hra širokého dechu, soustředěnosti myšlenkové i stavebné, obdivuhodné kázně a vybroušenosti, mnoha básnických krás,“ napsal například Jan Kopecký. A protože inscenace úspěšná nebyla, bylo potřeba najíti viníka a tím byl pro Kopeckého zcela jasně Radok: „Netleskejte Radokovi za to, co je jeho slabou stránkou: za to jeho siláctví! Na obranu lidského a básnického divadla proti divadlu neurastenické fantazie, na obranu velké Nezvalovy hry je třeba hlasitě říci těm, kdo vedli tuto inscenaci: Měli jste v rukou dílo básníka – a nepoznali jste to.“

Oponenti naopak poukazovali na to, že hra inscenátorům nedala jinou šanci, než ji dramatizovat vnějšími prostředky. „Divák měl před sebou pouhé stíny postav, které jsou nesrozumitelné samy o sobě i ve vzájemných dramatických vztazích. … Režisér Alfréd Radok vycházel při svém pojetí inscenace jen z toho, co ve hře našel. Nevyčítejte mu ani formalismus, ani expresionismus, ani naturalismus, ani stylizaci. Jen tu hru zkuste zahrát realisticky bez těch formalistických kouzel, bez těch iluzionistických efektů, bez toho ohňostroje nesourodých nápadů. Co vám z toho panoptika vyjde? Napolo homilie, napolo agitka v rouše alegorie, trapně parodující formu dávného auto sacramental,“ napsal ve své kritice Aloys Skoumal.

Spory kolem hry i inscenace byly na tehdejší poměry překvapivě ostré a otevřené. Připomeňme dobový kontext – teprve necelý rok stojí na Letné Stalinův pomník. Na druhou stranu uplynulo pár týdnů od dvacátého sjezdu KSSS se zásadním (byť pro tu chvíli tajným) projevem N. S. Chruščova. A doslova pár dní po premiéře, ve dnech 29. a 30. 3., projednala zprávu o dvacátém sjezdu KSSS místní věrchuška – Ústřední výbor KSČ a Antonín Novotný ho vyzval k diskusi o kultu osobnosti. (Pod čarou uveďme pro zajímavost ještě jeden „světový“ milník – v lednu onoho roku pořídil své první nahrávky Elvis Presley.)

Rozhlasová inscenace, díky, které si posluchači budou moci utvořit na Nezvalovu hru vlastní názor, vznikla krátce po uvedení hry v Národním divadle. Premiéru měla 5. května 1957. Má stejného autora hudby – Miroslava Ponce, úpravu připravil Dalibor Chalupa a režie se ujal Miroslav Jareš.