Alma a Gustav (2012)

Přidal: Přemek |

Červen 27, 2012

Renata Buchtová – Putzlacher. Rozhlasová hra. Zvuk Hana Plecháčková. Dramaturgie Eva Lenartová. Režie Radovan Lipus.

Osoby a obsazení: Alma Schindlerová (Alena Sasínová-Polarcyk), Gustav Mahler (Norbert Lichý), Gustav Klimt (David Viktora), Almina matka (Veronika Forejtová), Walter Gropius (František Strnad), Gustavova matka (Anna Cónová), Gustavův otec (Miroslav Rataj).

Nastudoval ČRo Ostrava v roce 2012. Premiéra 20. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 70 min.). Repríza 8. 3. 2015 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 2. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Čvančarová, Naďa: V ostravském studiu Českého rozhlasu se natáčí nová hra. In web ČRo, 4. 2. 2012 (článek). – Cit.: Natáčení rozhlasové hry je v ostravském studiu Českého rozhlasu poměrně výjimečnou událostí. A jedna taková tady v těchto dnech právě vzniká. Láska, vášeň, sláva, stejně jako zklamání a smrt nechybí příběhu osudového vztahu skladatele Gustava Mahlera a mladé okouzlující Almy Schindlerové.

Píše se rok 1901. Gustav Mahler potkává osudovou ženu. S Almou prožije deset let, o kterých napsala rozhlasovou hru Renata Putzlacher. „To byla famme fatale secesní Vídně. Žila v období, ve kterém tvořili významní umělci. A dá se říct, že ona vstávala jako Fénix z popela. A byly různé rány osudu – ona byla neustále živá, neustále krásná a neustále kolem sebe tu auru pěstovala,“ popisuje Putzlacher.

Hru, která bude mít hodinu a odvysílá ji Český rozhlas 3 – Vltava, režíruje Radovan Lipus. „Je to příběh poměrně komorní, který ale v takové intenzivní zkratce zachycuje ten bouřlivý vztah Gustava Mahlera a o dvacet let mladší partnerky. Je to opravdu vyprávěno metodou takových ostrých střihů, introspekcí, krátkých dialogů,“ vysvětluje Lipus.

Role osudové ženy Almy je výzvou pro Alenu Sasínovou-Polarcyk. „Text je krásný, přečetla jsem si kolem toho docela dost literatury. A pak člověk sahá do sebe. Taky člověk neměl jednoduchý život, taky jsem si užila různých věcí, i smrti svého manžela. Takže člověk si potom někde tam sahá, kolikrát i na dno, a pak máte vlastně z čeho čerpat,“ svěřuje se herečka.

Čím Alma Mahlera okouzlila, odhaduje v jeho roli Norbert Lichý. „Zřejmě to, že to byla taky talentovaná hudebnice, navíc krásná žena, chytrá. Tak určitě měla jakési fluidum, které ho přitahovalo,“ míní Lichý.

Hru Alma a Mahler teď ve studiu dokončuje s režisérem zvukařka Hana Plecháčková. Natočené slovo halí do zvukových efektů a Mahlerovy hudby.

Lit.: Lenartová, Eva: Renata Putzlacher – Alma. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2012, s. 26 – 28 (rozhovor). – Cit.: Básnířka, překladatelka, scenáristka Renata Putzlacher-Buchtová pochází z Těšínska, ale žije v Brně, kde učí na Masarykově univerzitě polskou literaturu a teorii a praxi překladu. Je autorkou divadelních her Most nad Lučinou (podle W. A. Bergera, 2002), Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe (s písněmi J. Nohavici, 2004, spoluautor Radovan Lipus), Ondraszek – Pan Łysej Góry (s písněmi T. Kočka, 2004), W stronę Czarnolasu (podle J. Kochanovského, 2007), Słodkie rodzynki, gorzkie migdały (podle A. Osiecké, 2010), Denní dům, noční dům (podle O. Tokarczukové, 2011) a literárně-dramatických pásem Prostý příběh: V Těšíně žil Kohn (1998), Genius loci Slezska (spolu s B. Trojakem, 2001), Na kresách a pohraničích (2002). Pro nakladatelství Host a Weles připravila spolu s B. Trojakem výbor současné polské poezie Bílé propasti (1997; překlad 44 básní). Pro divadlo přeložila kolem dvaceti
her, mimo jiné Pravěk a jiné časy (divadelní úprava románu Olgy Tokarczukové) a do polštiny hru Milana Uhdeho Balada pro banditu. Česká televize o ní natočila dokument Těšínská jablíčka Renaty Putzlacher (režie Milan Cieslar, 1998). Vydala sbírky poezie v polštině a v českých překladech: Próba identyfi kacji (Pokus o identifi kaci, Profil, Ostrava 1990), Kompleks Ewy (Evin komplex, Miniatura, Krakov 1992), Oczekiwanie (Očekávání, GL’63, Třinec 1992), Ziemia albo-albo (Země buď-anebo, Olza, Český Těšín 1993), Małgorzata poszukuje Mistrza / Markétka hledá Mistra (polsko-česká sbírka, edice AVION, Český Těšín 1996), Pomiędzy (Mezi, Biblioteka Slaska, Katovice 2001), česky sbírku Mezi řádky (Host, Brno 2003; překlady Vlasty Dvořáčkové, Libora Martinka, Ericha Sojky a Jindřicha Zogaty) a polsko-českou sbírku Angelus (edice AVION, Český Těšín 2006).

Renato, co bylo bezprostředním popudem k napsání rozhlasové hry?

Setkání ve studiu Českého rozhlasu Ostrava s mojí dobrou kamarádkou a výbornou herečkou Alenou Sasínovou-Polarczyk. Povídaly jsme si o neobyčejných ženách a obě jsme řekly jméno Alma Mahlerová. Zjistily jsme, že o ní obě hodně víme a Alena si povzdechla, že by si ji jednou ráda zahrála. Mě hned došlo, že mám před sebou vysněnou interpretku.

K Almě je ovšem potřeba mít taky Gustava…

Jsem ráda, že se té role zhostil Norbert Lichý, laureát Ceny Thálie, ostatně i Alena se letos ucházela o tuto cenu podruhé a dostala se do nejužší trojice. Říká se, že na ostravské herce je z Prahy méně vidět a já pevně doufám, že je díky této inscenaci (a týká se to pochopitelně celého obsazení) posluchači uslyší a pochopí, že Ostrava má opravdu co nabídnout i těm největším divadelním fajnšmekrům.

Asi nestačí přečíst si jednu knihu a poslechnout nějaké CD, nebo ano? Vím, že jsi se dokonce vydala po Alminých stopách…

Četla jsem biografie a dopisy Almy a Gustava, něco vyšlo v češtině, něco v polštině. Pak jsem se vydala po jejich stopách, chodila jsem mimo jiné po Vídni, zašla jsem si na místa, kde žili, kde Mahler pracoval a celá tato pouť skončila na hřbitově u jejich hrobů. Nutno podotknout, že manželé neleží vedle sebe, což je vlastně příznačné, Alma určitě nepřipomínala hrdinskou Kláru Schumannovou, ona byla prostě femme fatale se vším všudy. Také jsem viděla kontroverzní film Kena Russella Mahler z roku 1974, v němž režisér originálním způsobem představuje Mahlerovy obsese a traumata. Almu jsem v tom filmu málem nepoznala a určitě jsem si ji představovala jinak. Ve filmu pochopitelně zní skladatelova hudba a pro každou scénu Russell vždy vybral takovou pasáž, která koresponduje s vizuálním vjemem. Tehdy mi došlo, že rozhlasová hra o Mahlerových je zajímavou výzvou.

Klára Schumannová taky na fotografiích připomíná svou generační souputnici Boženu Němcovou, zatímco Alma často působí spíš jako žena vamp. Jak důležitý byl pro tvou inspiraci obrazový materiál?

Ten je důležitý vždy, nejenom když to má být uvedeno v divadle nebo v televizi. Byli to lidé z masa a kostí, a abych je lépe poznala, musela jsem vidět jejich fotografie z různých období, i z dětství. O Almě se říkalo, že byla nejkrásnější dívkou Vídně, oslnila Gustava Klimta, pro malíře Oskara Kokoschku se stala nejen milenkou, ale i velkou inspirací a modelkou. Takže jsem si ještě jednou nejenom poslechla, ale i shlédla to, co její neobyčejní muži tvořili.

Prozraď, prosím, jak text vznikal a jestli jsi skutečně napsala, cos napsat chtěla.

Na základě toho, co jsem četla a viděla, jsem si udělala přesné kalendárium života obou manželů a Mahlerovy tvorby. Pak jsem začala poslouchat jeho hudbu, která vznikala v konkrétních obdobích a najednou se mi začaly vybavovat jejich společné radostné i tragické okamžiky, je tam slyšet smích jejich dcer i velkou bolest po ztrátě jedné z nich. Také příroda byla pro Mahlera jedním z nejsilnějších inspiračních zdrojů. Je to materiál na celý rozhlasový seriál, jenže já jsem se musela krotit a vybrat to nejpodstatnější.

Jak velká je v tomto případě míra autorské licence, dodržuješ přísně historická fakta?

Mahler jednou řekl: „Diriguji, abych žil. Žiji, abych komponoval.“ Jsem žena a nějak mi v rámci té hlavní (a bezpochyby záslužné) životní náplně chybí milovaná manželka a rodina. Jako by to byly jenom doplňky. Ostatně zkušený a podstatně starší Gustav Mahler vylíčil své mladičké snoubence před svatbou, co všechno bude muset obětovat, když se stane ženou hudebního skladatele. Takže jsem přísně dodržovala historická fakta, ale některé rozhovory tohoto zvláštního páru nebo Almy a její maminky, jsem „uslyšela“. Věřím, že tak mohly znít a určitě to není žádná selanka. Je v tom hodně bolesti, a když člověk zná jejich životní peripetie, lépe rozumí i Mahlerově hudbě.

Máš velkou zkušenost s divadlem, pro které pracuješ vlastně kontinuálně, ale Alma a Gustav je tvou první rozhlasovou hrou. Proč jsi změnila žánr?

Dá se říct, že žánr si mě našel, byla to krásná nabídka, která se neodmítá. A předzvěstí této spolupráce byla pro mě příprava dvouhodinového literárně-hudebního pásma s názvem AVION – kavárna, která byla, není a zase bude, jež jsme natočily s redaktorkou Marinou Feltlovou také pro Český rozhlas v roce 2009.

Jak bys charakterizovala formu, kterou jsi zvolila?

Chtěla jsem, aby to byla rozhlasová hra, v níž bude spousta Mahlerovy hudby, a také všechno, co skladatel slyšel, co ho inspirovalo a často také rušilo. Dost komické je mimochodem třeba to, že v rámci letních pobytů na venkově se Alma z příkazu svého chotě snažila odstraňovat veškeré rušivé zvuky z jeho okolí – vadilo mu cinkání kravských zvonců, zvonů na věži kostela nebo vyhrávání lidových muzikantů. Jenže úkol zněl: hra, která bude mít hodinu. Takže jsem se musela krotit a především rezignovat na dlouhé hudební pasáže.

Někteří autoři tvrdí, že se v určitém bodě tvorby hrdinové vyprávění začnou vzpírat jejich vedení a chovají se samostatně. Co já vím, tak jedině spisovatelka Markéta Pilátová říká, že něco podobného by nikdy nedopustila. Jaká je tvá pozice ve vztahu autor-postava?

„Moji“ hrdinové se chovali samostatně už proto, že se jedná o velmi silné osobnosti, které mi vstoupily do života, a když už jsem o nich psala, nešlo je zavřít někde do šuplíku a zapomenout na ně kvůli jiným věcem. Takže se mi o nich zdálo, byly to velmi živé, sugestivní sny plné hudby a pochopitelně mi došlo, že mě více oslovuje Gustav Mahler. Neměl to v životě jednoduché; zatímco rozmazlená Alma řešila dilemata, co si oblékne nebo s kým bude fl irtovat, její muž se necítil u sebe ani doma – všichni známe jeho slavnou větu: „Jsem na světě trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě, všude vetřelec, nikde vítán.“ Jako Polka žijící od narození na českém území chápu jeho pocity, jako žena, která během cest jde místo do parfumerie raději do knihovny, jsem se občas zlobila na Almu za její přehnané nářky a hádky kvůli malichernostem. Takže jsem si musela to všechno vyposlechnout a pak každému z nich dát prostor – já nejsem jejich soudce, ať si posluchači sami vytvoří svůj názor na ně.

S Radovanem Lipusem se dobře znáte jak lidsky, tak profesně. Co jste si řekli nad textem před začátkem natáčení?

Především jsem měla velkou radost, že to bude režírovat právě Radovan. Jsme oba kavárenští povaleči, ctíme tradice, milujeme secesní i moderní Vídeň, takže jsme si nic nemuseli vysvětlovat. Snad jen to, že já jsem upovídaná, chtěla jsem v té hře mít opravdu všechno, a Radovan věděl, že to musí být vyprávěno metodou ostrých střihů, introspekcí, krátkých dialogů. Když jsem pak slyšela hotovou nahrávku, zjistila jsem, že je tam vše podstatné a že všichni odvedli velmi profesionální práci.

Částečně jsi byla také natáčení v ostravském studiu přítomna. Jsou to pro autora muka, nebo radost?

Já určitě nejsem autorka, která se hroutí, když jí dramaturg nebo režisér škrtne jednu větu. Nemám pocit, že jsou to samé perly, občas ty dialogy šustí papírem a je třeba zkracovat, ale u samotné operace se skalpelem v ruce jsem být nemusela. Jsem divadelní duše, takže jsem si s chutí poslechla hlasy postav, které mi dosud zněly v hlavě, a občas mě opravdu mrazilo, v té intimitě studia jsem měla pocit, že Alma a Gustav jsou tady mezi námi. A pak musím vyzdvihnout práci zkušené zvukařky Hany Plecháčkové, která natočené slovo halila do zvukových efektů a Mahlerovy hudby.

Zdá se mi, že Almu Mahlerovou dobře znáš. Víš o ní něco, čeho si ostatní při „letmém“ setkání nemají šanci všimnout?

Alma byla nepřehlédnutelnou osobností, pravou femme fatale secesní Vídně. Žila v období, ve kterém tvořili významní umělci a ovlivnila životy mnohých neobyčejných mužů. Přes různé rány osudu byla neustále živá, krásná a tu auru pěstovala. Trošku komické a neskromné to začalo být v období, kdy zestárla a okruh ctitelů se dramaticky zmenšil. Tak se aspoň chlubila těmi svými trofejemi, měla ve svém newyorském bytě něco na způsob expozice: Mahlerovy partitury s osobními věnováními, Gropiovy dopisy, Werfelovy rukopisy, Kokoschkův obraz. Dovedu si představit, kým by byl Gustav Mahler bez své manželky Almy. Ale vzpomněl by si někdo dnes na Almu Mahlerovou-Gropiusovou-Werfelovou, nebýt všech těch jejích významných manželů a milenců?

Lit.: Lenartová, Eva: Renata Putzlacher-Buchtová: Alma a Gustav. In web ČRo 3 Vltava, září 2012 (článek). – Cit.: „Jmenuji se Alma Mahlerová-Gropiusová-Werfelová a byla jsem poslední femme fatale habsburské monarchie.“ Takto o sobě ústy ostravské herečky Aleny Sasínové-Polarczyk hovoří hrdinka rozhlasové hry Alma a Gustav. Autorka Renata Putzlacher-Buchtová se zaměřila na tu část Almina života, kterou prožila po bohu skladatele Gustava Mahlera, ve snaze najít odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: Co vlastně svedlo dohromady dvě silné zdaleka nejen věkem rozdílné osobnosti? Premiéru vysíláme ve čtvrtek 20. září od 20.00 na Českém rozhlase 3 – Vltava.

Česko-polskou básnířku, překladatelku a scenáristku Renatu Putzlacher-Buchtovou vyprovokovala k napsání hry její přítelkyně – ostravská herečka Alena Sasínová-Polarczyk. Ta také způsobila, že autorka, jež má značnou zkušenost s psaním pro divadlo, dala tentokrát přednost práci pro rozhlas. Protože od počátku bylo jasné, že Almu bude hrát právě Alena Sasínová-Polarczyk a Gustava Mahlera Norbert Lichý, vznikal do jisté míry text psaný „na tělo“. Během dvou let scénář postupně měnil svou podobu. Renata Putzlacher nastudovala životopisné knihy, korespondenci, pustila si kontroverzní film Kena Russella Mahler, rozjela se do Vídně, kde Alma s Gustavem žili, vyhledala i místo jejich posledního odpočinku a taky donekonečna poslouchala, či lépe řečeno naslouchala Mahlerově hudbě. Nahlížela do duší i do ložnic.

„Na základě toho, co jsem četla a viděla, jsem si udělala přesné kalendárium života obou manželů a Mahlerovy tvorby. Pak jsem začala poslouchat jeho hudbu, která vznikala v konkrétních obdobích, a najednou se mi začaly vybavovat jejich společné radostné i tragické okamžiky, je tam slyšet smích jejich dcer i velkou bolest po ztrátě jedné z nich…“ vysvětluje Renata Putzlacher-Buchtová.

První verze scénáře byla velmi obsáhlá a navíc v něm hudba vzhledem k textu hrála v podstatě rovnocennou roli. Nakonec se ostravskému tvůrčímu týmu podařilo do sedmdesáti minut dostat všechny určující momenty společného života Almy a Gustava Mahlerových. „Dovedu si představit, kým by byl Gustav Mahler bez své manželky Almy „ale vzpomněl by si někdo dnes na Almu Mahlerovou-Gropiusovou-Werfelovou, nebýt všech těch jejich významných manželů a milenců?“ říká trochu provokativně o své hrdince autorka. Skutečností však zůstává, že historie vzala na vědomí jak Gustava Mahlera, tak jeho ženu Almu.

Rozhlasové hry