Prodám ucho, prodám hrob (2007)
Antonín Přidal. Černá hra pro hlasy různých barev. Scénická hudba Max Wittmann. Housle Jan Beránek, kontrabas Vincenc Kummer. Technická spolupráce Lukáš Dolejší a Marie Stojanová. Dramaturg Tomáš Sedláček. Režie Antonín Přidal.
Osoby a obsazení: Stašek (Ladislav Lakomý), Vojtek (František Derfler), Vlasta (Ivana Valešová), Dita (Zuzana Ščerbová), Mach (Jiří Vyorálek) a Marta (Dana Pešková).
Nastudovalo Brno v roce 2007 (67 min.). Premiéra 24. 4. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:45 h.).
Pozn.: Ladislav Lakomý byl nominován za roli Staška v soutěži Neviditelný herec.
Rec.: Pavlovský, Petr: Přidalova „černá hra“ hlasů různých barev. In Hospodářské noviny, 23. 4. 2007 . – Cit.: „Před měsícem jsme zde upozorňovali na pilotní titul nového cyklu původních českých her, který pro svůj úterní Klub rozhlasové hry připravila stanice ČRo 3 – Vltava. Zítra v půl desáté večer cyklus pokračuje Černou hrou pro hlasy různých barev, kterýžto podtitul dal svému opusu Prodám ucho, prodám hrob Antonín Přidal.
Další autor dnes již legendární „brněnské školy rozhlasových her“ šedesátých let sáhl po postupu, který bychom mohli nazvat „autorská fonografie“. Neponechal interpretaci na osvědčených tvůrcích iniciátorské instituce, ale natočil svou hru v brněnském rozhlasovém studiu sám. Promyšleně ji obsadil výkvětem brněnských herců a sám ji také zrežíroval.
Už casting stojí za povšimnutí. Pestrost a výrazová odlišnost hlasů jsou opravdu pozoruhodné; dokonce autora podezírám, že až při poslechu hotové nahrávky se s oprávněným uspokojením nad svým dílem (a nad výkony herců) rozhodl pro zmíněný podtitul. Jinak se nabízela řada jiných, žánrově přiléhavějších označení, především vžité „příběh s tajemstvím“.
Hra sice optimismem právě nesrší, ale vzhledem k všeobecným souřadnicím hlavní postavy o nějaké zvláštní „černosti“ nelze mluvit.
Pan Stašek (skvělý Ladislav Lakomý) je vdovec v důchodu, ještě relativně křepký (tančí), ale už s naslouchátkem, kterému se zoufale nedostává peněz. Hrozivější parametry začne příběh dostávat teprve ve chvíli, kdy se náš hrdina dostane přes krásnou sekretářku Ditu (Zuzana Ščerbová, hlas k zulíbání, kdyby to bylo fyzicky možné) k jakémusi zazobanému podnikateli (Jiří Vyorálek) a nabídne mu, že za peníze zabije toho, kdo zavinil smrt podnikatelova otce (zahynul při nevyjasněné havárii). Nabídka sice není přijata, ale něco peněz dostane a zároveň se stává jakýmsi potenciálním zločincem, člověkem, který je hotov kdykoli se ujmout „zvláštního úkolu“.
Vedle kriminálního motivu se vynořují i motivy detektivní. Jak to bylo se zahynuvším podnikatelem? Jak je to s legálností podnikání jeho syna? A co minulost zesnulého otce sekretářky, které Stašek obmyslně namluvil, že to byl jeho přítel, a tím si ji získal? A získal si její přízeň doopravdy, nebo Dita jen plní úkol sledovat jej a vyzvědět, zda a proč jej někdo za jejím šéfem s podezřelou nabídkou poslal?
Do toho od počátku vstupuje ze záhrobí Staškova dlouholetá milenka Vlasta (Iva Valešová), jejíž hlas vzpomíná, ale mluví i prézentně – kritizuje jeho činy, žádá, aby udělal to či ono, ironizuje. Tajemství na tajemství, ale nikdy tak, abychom se v nich ztratili. Nejistoty nezadržitelně přibývá, až se stává vůdčím tématem hry: kvantita přechází v kvalitu, stupňuje napětí.
Závěr zůstává otevřený a to je dobře. Naopak pochybná je časoprostorová neukotvenost: jde o příběh „teď a tady“, ale ve skutečnosti málem „kdykoli a kdekoli“: vzpomínek na minulost postav je tolik, že zjevně záměrné vynechání totalitní společenské situace znamená de facto pominutí české provenience děje.
Pavlovský, Petr: Hlasy barev i hlas šestatřicátníků. In Divadelní noviny, 10/2007 (recenze). – Cit.: „Cyklus původních českých her Hra pro třetí tisíciletí pokračoval na stanici ČRo – Vltava 24. 4. Černým dramatem pro hlasy různých barev, kterýžto podtitul dal svému opusu Prodám ucho, prodám hrob Antonín Přidal. Autor sáhl po postupu, který bychom, na způsob pojmu autorský film, mohli nazvat autorská fonografie. Neponechal interpretaci na osvědčených tvůrcích, ale natočil svou hru v brněnském studiu ČRo sám. Sám ji promyšleně obsadil výkvětem brněnských herců a sám ji i zrežíroval. Pestrost a výrazová odlišnost hlasů jsou opravdu pozoruhodné; dokonce autora podezírám, že teprve při poslechu hotové nahrávky se, s oprávněným uspokojením nad svým režisérským dílem (a nad výkony herců), rozhodl pro zmíněný podtitul. Hra sice optimismem právě nesrší, ale vzhledem k všeobecným »souřadnicím« hlavní postavy o nějaké zvláštní »černosti« nelze mluvit. Pan Stašek (skvělý Ladislav Lakomý) je vdovec v důchodu, ještě relativně křepký, ale už s naslouchátkem; zoufale se mu nedostává peněz, a proto se zprvu snaží své naslouchátko prodat kamarádu (a rezonérovi) Vojtkovi (přesvědčivě lidský František Derfler). Hrozivější parametry začne příběh dostávat teprve ve chvíli, kdy se náš hrdina dostane přes krásnou sekretářku Ditu (Zuzana Ščerbová) k pochybnému podnikateli (Jiří Vyorálek) a nabídne mu, že za úplatu zabije člověka, který zavinil smrt podnikatelova otce. Nabídka sice není přijata, ale něco peněz dostane a zároveň se stane jakýmsi potenciálním »zločincem na telefonu«. Kriminální pozadí příběhu postupně nabírá obrátek detektivního pátrání. Jak to vlastně bylo se zahynuvším podnikatelem, jak je to s legálností podnikání jeho syna, jak to bylo s minulostí zesnulého otce sekretářky, které Stašek obmyslně namluvil, že byl jeho přítelem? A získal si její přízeň doopravdy, nebo jej Dita jen sleduje, aby vyzvěděla, zda a proč jej někdo za jejím šéfem s podezřelou nabídkou poslal? Do děje průběžně vstupuje ze záhrobí Staškova dlouholetá milenka Vlasta (Iva Valešová), jejíž hlas nejenom vzpomíná, ale mluví i zcela prézentně – kritizuje jeho aktuální činy, žádá, aby udělal to či ono, ironizuje. Tajemství na tajemství, ale nikdy tak, abychom v nich ztratili orientaci. Jenom nejistoty nezadržitelně přibývá, až se stává zcela dominantním tématem hry. Závěr zůstává otevřený, což je dobře. Naopak pochybná je časoprostorová neukotvenost: zdánlivě jde o příběh »teď a tady«, ale ve skutečnosti málem »kdykoli a kdekoli«: vzpomínek na minulost postav je prostě tolik, že zjevně záměrné vynechání totalitní společenské situace znamená de facto pominutí české provenience děje.“
Lit.: Němec, Ivan: Přidalova černá hra pro třetí tisíciletí. In Týdeník Rozhlas, číslo 21/2007, rubrika Jak to slyší (recenze). – Cit.: „Tohle mi pomohlo nejvíc, vidět, že sebou někdo nedá vláčet. Že to jde, vzepřít se a zachovat si důstojnost.“ Předchozí slova zaslechneme v nové rozhlasové hře Antonína Přidala dvakrát. I když se v detailech výpovědi liší, protože je vyslovují dvě různé postavy, zůstává jejich význam stejně důležitý, a když ve finále zazní podruhé, stává se z nich vlastně myšlenkové jádro dramatu.
Hra Prodám ucho, prodám hrob vznikla v dramaturgii Tomáše Sedláčka v brněnském studiu Českého rozhlasu (premiéru měla 24. dubna na stanici ČRo 3 – Vltava) a zpočátku se tváří jako trpce groteskní příběh. Jeho smutným hrdinou je Stašek, starý nedoslýchavý muž, který kvůli finančním problémům, v nichž se ocitl, nabízí kamarádovi ke koupi své sluchadlo, aby za získané peníze mohl opravit hrob, zničený vandaly. Když se mu obchod nepodaří, vynutí si schůzku s prohnaným podnikatelem, jemuž za peníze nabídne jakékoliv služby, byť by měly i hodně nekalý, třeba i kriminální charakter. Chvíli se zdá, že se dějová linie hry bude ubírat cestou dobrodružného kriminálního trháku, v němž nouze donutí ubohého chudého důchodce k nepředloženým činům. Příběh však naštěstí zkomorní a zamíří do nitra postav a jejich minulosti. Hlavní figury vstoupí do nečekaných vztahů a jejich charaktery – nikterak jednoduché ani jednoznačné – se začnou zajímavě vyklubávat. Starý pán Stašek se při svém úsilí proniknout k zazobanému podnikateli Machovi seznámí s jeho mladou sekretářkou Ditou. Namluví jí, že znal jejího otce a obdivoval ho právě proto, že se dokázal vzepřít svému šéfovi, a tak si zachovat důstojnost. Povídačka nasazující mrtvému otci falešnou svatozář přispěje k tomu, že se věkově nerovná dvojice sblíží, Stašek zapomene na svá léta a rozhoří se touhou i nadějí, že závěr svého života prosluní novým vztahem. Mladá Dita, okouzlená vylhaným vypravováním, najde ve svém mrtvém statečném otci i ve starém Staškovi příklad, jak zúčtovat se svými předchozími svazky, jak se osvobodit z poddanského postavení k podnikateli Machovi, a sebere odvahu „nedat sebou vláčet“. Staškovi dá najevo, že zůstává jeho dlužnicí, a ztrácí se ze scény. Konec zůstává otevřený a vybízí k domýšlení.
Dějová linie Přidalovy hry, kterou načrtávám značně zjednodušeně, nabízí mnohá tajemná „zákoutí“, jež jsou jen naznačena a napovězena. Nedopovězena zůstává třeba i Staškova minulost, byť se o ní mnohé dovídáme od chytře vymyšlené postavy Vlasty, která je Staškovou bývalou milenkou a nyní na něho promlouvá ze záhrobí a občas mu ošklivě vrtá do svědomí. Také charakter Dity a její další osudy nezůstanou zcela bez tajemství. Mnohé náznaky a zákruty však přispívají k bohatšímu prokreslení postav i vztahů, které – jak to skutečně v životě bývá – nejsou na první pohled ani čitelné, ani jednobarevné. I když se Přidalova modelová hra záměrně vyhýbá jednoznačně černobílým soudům, jsou její základní myšlenky o umění vzepřít se, osvobodit se, odvážit se, nerezignovat a nepodléhat beznaději jasně čitelné a v souvislosti se současnou atmosférou společnosti, která z dramatu dýchá, dostávají obecnou povahu.
Antonín Přidal byl rovněž režisérem své hry a jejích sedmadvacet kratších obrazů dokázal předvést ve svěžím tempu, k čemuž přispěla i odpovídající hudba Maxe Whittmanna, dobře dokreslující ladění obrazů při jejich předělech a občas nápaditě podtrhující i některá místa textu. Jestliže jako autor promyšleně komponoval jednotlivé obrazy, jejichž závěrečné repliky jsou většinou přesně významově domyšleny a navozují napětí i očekávání, vedl si podobně i jako režisér, takže dokázal udržet posluchače v neustálé pozornosti a budit jejich zvědavost.
Postavu starého pána skvěle vytvořil Ladislav Lakomý. Jeho Stašek není zdaleka jen ubohý stařík, protože i v této poloze z něj cítíme, jak moc je ještě živý, kolik má v sobě svéráznosti a paličatosti. Krásné jsou dialogy, které vede se svým mladším kamarádem Vojtkem, jehož přesně, se smyslem pro lehkou ironii i humor, vystihl František Derfler. To je nějakého špičkování a popichování, co si ti dva navyměňují, ale ve vší té jejich dědkovské podrážděnosti je cítit dlouholetý důvěrný vztah a řekne-li jeden druhému „Ty jsi vůl“, dýchá z toho víc přátelství, než kdyby si padli kolem krku. Lakomého Stašek se krásně proměňuje, a když do jeho života vstoupí Dita, je to rázem chlapisko, málem kluk, který na Ditu hraje své divadélko jako zkušený rošťák, aby se ke konci znovu proměnil v starého člověka, který onemocněl zklamanou láskou a zase zestárnul obklopen mafiánským světem. Dita v podání Zuzany Ščerbové dokonale naplnila veškeré představy o milé, koketní a usměvavé dívce, která člověka dovede pobláznit. Ivana Valešová věrně odstínila rysy bývalé Staškovy milenky Vlasty, když ji pojala jako trpící a protivně žárlivou ženu, která své štiplavosti vyplivuje vlastně z lásky trvající až za hrob.
„Černá hra pro hlasy různých barev“, jak zní podtitul dramatu Antonína Přidala, má své nezpochybnitelné místo v projektu Českého rozhlasu Hra pro třetí tisíciletí.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Ivan Němec – Přidalova černá hra pro třetí tisíciletí
„Tohle mi pomohlo nejvíc, vidět, že sebou někdo nedá vláčet. Že to jde, vzepřít se a zachovat si důstojnost.“ Předchozí slova zaslechneme v nové rozhlasové hře Antonína Přidala dvakrát. I když se v detailech výpovědi liší, protože je vyslovují dvě různé postavy, zůstává jejich význam stejně důležitý, a když ve finále zazní podruhé, stává se z nich vlastně myšlenkové jádro dramatu.
Hra Prodám ucho, prodám hrob vznikla v dramaturgii Tomáše Sedláčka v brněnském studiu Českého rozhlasu (premiéru měla 24. dubna na stanici ČRo 3 – Vltava) a zpočátku se tváří jako trpce groteskní příběh. Jeho smutným hrdinou je Stašek, starý nedoslýchavý muž, který kvůli finančním problémům, v nichž se ocitl, nabízí kamarádovi ke koupi své sluchadlo, aby za získané peníze mohl opravit hrob, zničený vandaly. Když se mu obchod nepodaří, vynutí si schůzku s prohnaným podnikatelem, jemuž za peníze nabídne jakékoliv služby, byť by měly i hodně nekalý, třeba i kriminální charakter. Chvíli se zdá, že se dějová linie hry bude ubírat cestou dobrodružného kriminálního trháku, v němž nouze donutí ubohého chudého důchodce k nepředloženým činům. Příběh však naštěstí zkomorní a zamíří do nitra postav a jejich minulosti. Hlavní figury vstoupí do nečekaných vztahů a jejich charaktery – nikterak jednoduché ani jednoznačné – se začnou zajímavě vyklubávat. Starý pán Stašek se při svém úsilí proniknout k zazobanému podnikateli Machovi seznámí s jeho mladou sekretářkou Ditou. Namluví jí, že znal jejího otce a obdivoval ho právě proto, že se dokázal vzepřít svému šéfovi, a tak si zachovat důstojnost. Povídačka nasazující mrtvému otci falešnou svatozář přispěje k tomu, že se věkově nerovná dvojice sblíží, Stašek zapomene na svá léta a rozhoří se touhou i nadějí, že závěr svého života prosluní novým vztahem. Mladá Dita, okouzlená vylhaným vypravováním, najde ve svém mrtvém statečném otci i ve starém Staškovi příklad, jak zúčtovat se svými předchozími svazky, jak se osvobodit z poddanského postavení k podnikateli Machovi, a sebere odvahu „nedat sebou vláčet“. Staškovi dá najevo, že zůstává jeho dlužnicí, a ztrácí se ze scény. Konec zůstává otevřený a vybízí k domýšlení.
Dějová linie Přidalovy hry, kterou načrtávám značně zjednodušeně, nabízí mnohá tajemná „zákoutí“, jež jsou jen naznačena a napovězena. Nedopovězena zůstává třeba i Staškova minulost, byť se o ní mnohé dovídáme od chytře vymyšlené postavy Vlasty, která je Staškovou bývalou milenkou a nyní na něho promlouvá ze záhrobí a občas mu ošklivě vrtá do svědomí. Také charakter Dity a její další osudy nezůstanou zcela bez tajemství. Mnohé náznaky a zákruty však přispívají k bohatšímu prokreslení postav i vztahů, které – jak to skutečně v životě bývá – nejsou na první pohled ani čitelné, ani jednobarevné. I když se Přidalova modelová hra záměrně vyhýbá jednoznačně černobílým soudům, jsou její základní myšlenky o umění vzepřít se, osvobodit se, odvážit se, nerezignovat a nepodléhat beznaději jasně čitelné a v souvislosti se současnou atmosférou společnosti, která z dramatu dýchá, dostávají obecnou povahu.
Antonín Přidal byl rovněž režisérem své hry a jejích sedmadvacet kratších obrazů dokázal předvést ve svěžím tempu, k čemuž přispěla i odpovídající hudba Maxe Whittmanna, dobře dokreslující ladění obrazů při jejich předělech a občas nápaditě podtrhující i některá místa textu. Jestliže jako autor promyšleně komponoval jednotlivé obrazy, jejichž závěrečné repliky jsou většinou přesně významově domyšleny a navozují napětí i očekávání, vedl si podobně i jako režisér, takže dokázal udržet posluchače v neustálé pozornosti a budit jejich zvědavost.
Postavu starého pána skvěle vytvořil Ladislav Lakomý. Jeho Stašek není zdaleka jen ubohý stařík, protože i v této poloze z něj cítíme, jak moc je ještě živý, kolik má v sobě svéráznosti a paličatosti. Krásné jsou dialogy, které vede se svým mladším kamarádem Vojtkem, jehož přesně, se smyslem pro lehkou ironii i humor, vystihl František Derfler. To je nějakého špičkování a popichování, co si ti dva navyměňují, ale ve vší té jejich dědkovské podrážděnosti je cítit dlouholetý důvěrný vztah a řekne-li jeden druhému „Ty jsi vůl“, dýchá z toho víc přátelství, než kdyby si padli kolem krku. Lakomého Stašek se krásně proměňuje, a když do jeho života vstoupí Dita, je to rázem chlapisko, málem kluk, který na Ditu hraje své divadélko jako zkušený rošťák, aby se ke konci znovu proměnil v starého člověka, který onemocněl zklamanou láskou a zase zestárnul obklopen mafiánským světem. Dita v podání Zuzany Ščerbové dokonale naplnila veškeré představy o milé, koketní a usměvavé dívce, která člověka dovede pobláznit. Ivana Valešová věrně odstínila rysy bývalé Staškovy milenky Vlasty, když ji pojala jako trpící a protivně žárlivou ženu, která své štiplavosti vyplivuje vlastně z lásky trvající až za hrob.
„Černá hra pro hlasy různých barev“, jak zní podtitul dramatu Antonína Přidala, má své nezpochybnitelné místo v projektu Českého rozhlasu Hra pro třetí tisíciletí.
in: Týdeník Rozhlas, číslo 21 / 2007, rubrika Jak to slyší
( http://www.radioservis-as.cz/archiv07/21_07/21slysi.htm )