Čtvrtá sestra (2012)

Přidal: Přemek |

Srpen 3, 2012

Janusz Glowacki. Rozhlasová hra. Zvukový design Petr Šplíchal. Mistr zvuku Radek Veselý. Produkce Jana Knappová. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Věra (Miroslava Pleštilová), Káťa (Pavla Beretová), Táňa (Lucie Černíková), Kolja (Michal Zelenka), generál (Ladislav Frej), bábuška (Miriam Kantorková), Jurij (Jiří Štěpnička), Míša (David Novotný), Ivan Pavlovič (Pavel Soukup), John Freeman (Zdeněk Maryška), Kosťa (Kryštof Hádek), policista (Jiří Knot), moderátorka (Hana Kofránková), hlas režiséra (Lukáš Hlavica) a moderátor (Aleš Cibulka).

Natočeno 2012. Premiéra 10. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava).

Pozn.: Hra Čtvrtá sestra úspěšného polského dramatika Januzse Glowackého obdivuhodně balancuje na hraně mezi vypjatou komediální nadsázkou a syrovou, místy značně brutální realitou. Do současné Moskvy zasadil autor příběh tří sester Věry, Káti a Táni, dcer vysloužilého generála, který utápí čas i peníze ve vodce a vzpomínkách na minulost. Věra je bývalá učitelka, Káťa pracuje v cirkuse, kde krade tygrovi maso pro rodinu, a Táňu právě vyhodili z taneční
akademie. A všechny tři věří, že je potká štěstí, všechny čekají na lásku. (…) Výborně napsaná tragikomedie je plná napětí a nečekaných dějových zvratů, postavy se představují skrze svižné, vtipné, vypointované dialogy. Autor s obdivuhodnou samozřejmostí propojuje nadsazené, groteskní situace s mrazivými obrazy prázdnoty, opuštěnosti a beznaděje, včetně neskrývaných odkazů na klasiky ruské literatury. (anotace)

V roce 2001 získala Čtvrtá sestra cenu za nejlepší hru na mezinárodním festivalu v Dubrovníku.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Do Moskvy? Do Brooklynu! In Týdeník Rozhlas 45/2012 (článek). – Cit.: „Tři sestry jsou tragédií tří ženských, které si nejsou schopné zajít na nádraží koupit lístky do Moskvy,“ vtipkují už desetiletí herečtí a režijní doyeni předních českých divadelních scén – a hrubozrnně se tak vyrovnávají se staletou silou Čechovova dramatu. Něco podobného provedl také polský dramatik Janusz Glowacki ve svém textu Čtvrtá sestra. Jako až nemístně vtipný Bůh splním Čechovovým sestrám jejich přání a skutečně je pošle do Moskvy. Jenže do Moskvy současné, plné mafiánů, alkoholiků, nostalgických šlágrů, komunistických pohrobků – a široké ruské duše. Muži v Moskvě za sex platí pár drobnými a někdy dostanou i zadarmo, a tak je pro Věru, Táňu i Káťu stále složitější najít si muže, který by je zaopatřil a postaral se i o otce – pijana (který – narozdíl od Čechovových Tří sester – ještě nezemřel). Řešením je pro ně prozatímní kompromis, a tak rády vezmou zavděk místním populistickým politikem nebo začínajícím mafiánem. Jenže Moskva je Moskva: její obyvatelé tu stále ještě řeší, jak žít – a stále ještě nevědí, jak.

Glowackého hra přesně odhaluje problémy postkomunistických zemí: stále silnější resentiment k době, kterou sice všichni pronadávali, ale byli mladí, nesnášenlivost k emigrantům (hlavně těm úspěšným) a neschopnost boje proti mafiánským organizacím, prorůstajícím společností. Politik dává zahraničnímu reportérovi svalnatá prohlášení, v nichž ho žádá, aby přestal „naříkat, že v Rusku není svobodný tisk a televize, ale zašel do kostela, klekl si a poděkoval Bohu, že jsme nepodporovali Talibánce. Protože kdybychom to byli udělali, tak by teď neměl narážky na naši demokracii, ale ryl by lopatkou v zemi, aby našel kousky svého zadku“. Těžko nalézt lepší opis (nejen) ruské zahraniční politiky. Ovšem ani Amerika nevychází z této polské komedie nejlépe; americký režisér slzopudných doku-shows, s nimiž vyhrává světové soutěže, netrpí sentimentem vůči něžné dívčí duši o nic více než ruský mafián.

Režijně hru Čtvrtá sestra zpracoval Dimitrij Dudík. Není to poprvé, co režíruje Glowackého text; poprvé to bylo v roce 1998, kdy nastudoval (jako jednu z prvních svých inscenací) hru Fortinbras se opil s Borisem Rösnerem v titulní roli (o hře jsme psali v TR 26/2012). Sám o dvojím setkání s textem Janusze Glowackého říká: „Ať člověk chce, nebo ne, neubrání se srovnání. V obou textech si autor bere na paškál jedny z nejlepších her světové dramatiky. A oba se liší se již v samotném principu: Fortinbras se opil, což je parafráze na Shakespearův hamletovský příběh, je vzhledem ke své předloze hra paralelní, simultánní, odehrává se ve stejném času, mohla by se hrát na vedlejším jevišti a postavy by klidně mohly plynule přecházet ze scény na scénu a z příběhu do příběhu.

Čtvrtá sestra je ku Třem sestrám Antona Pavloviče Čechova hrou pokračovací. Tyto sestry již v Moskvě, po které Čechovovy hrdinky tak bolestně toužily, žijí, a zase pro změnu touží po životě v Brooklynu. Ač hra začíná jako v podstatě realistická, v jejím průběhu se příběh nenápadně přerodí do vpravdě postmoderního úletu.

Ale jedno mají obě hry společné. Nezaměnitelný autorův rukopis, černočerný humor a provokativní apelativnost.“

Černý humor a satirický pohled na současnost jsou typické jak pro Glowackého, tak pro Dudíka. Text, v němž se ruští baletní mistři stávají moskevskými mafiány, matky kupčí s vrahy svého syna a generál se dá koupit za flašku Johnieho Walkera, nechává režisér doprovodit nostalgickými sovětskými šlágry Večery pod Moskvou či píseň Aly Pugačevy Miliony šarlatových růží; naznačuje tak nejen provázanost bývalého a současného režimu (nejen) v Rusku, ale i cukrkandlovost nátěru, který překrývá syrový, brutální obraz všedního dne. (…)

Jerzy Glowacki se narodil v roce 1938, píše divadelní hry, eseje, filmové scénáře, přednáší na Kolumbijské univerzitě. Na kontě má také 10 rozhlasových her a scénář k polské komedii Plavba. Jeho nejslavnějším dramatickým textem se stala tragikomedieAntigona v New Yorku (1992). Je držitelem mnoha ocenění a stipendií, publikuje v New York Times a je také členem amerického PEN klubu. U nás dosud příliš známý není, byť hra Fortinbras se opil zaznamenala v kulturních kruzích značný úspěch (kromě překladu rozhlasového vznikl ještě překlad brněnského dramatika Romana Sikory pro internetový časopis Yorick). V letošním roce Glowackému vyšla v brněnském nakladatelství Větrné mlýny kniha Good night, Džerzy, jejíž hlavní postavou je Jerzy Kosiński, slavný americký spisovatel polského původu, jehož mezinárodní věhlas skončil obrovským skandálem a nakonec sebevraždou.

Lit.: Kamberský, Jakub: Čtvrtá sestra, o vykořeněnosti světa. In týdeník rozhlas 49/2012 (recenze). – Cit.: Jméno polského dramatika Janusze Glowackého není posluchačům Vltavy zcela neznámé. V roce 1998 nastudoval režisér Dimitrij Dudík Glowackého parafrázi na Shakespearova Hamleta Fortinbras se opil s nezapomenutelným Borisem Rösnerem. A letos stejný režisér nastudoval mnohem kontroverznější, bolestně aktuální text Čtvrtá sestra. Hra měla na Vltavě premiéru v sobotu 10. listopadu v cyklu Rozhlasové jeviště. Autor se nechal volně inspirovat Čechovovými Třemi sestrami, které se marně snaží dostat do Moskvy. Glowacki jim to umožňuje, ovšem tři dívky společně s otcem a dalšími postavami zasazuje do současné Moskvy, do současného Ruska zmítaného jako celý svět na jedné straně globalizací a na straně druhé celkovým morálním úpadkem.
Všechny postavy jsou pod vlivem depresí, alkoholu nebo „pro jistotu“ obojího. Všechny sestry hledají lásku a bohatství. Sentimentální Táňa (Lucie Černíková), čerstvě vyhozená z baletní školy, věří, že si pro ni přijede princ na bílém koni, stejně jako v její oblíbené Pretty Woman, aby nakonec hledala štěstí u mafiána Kosti (Kryštof Hádek). Znuděná Káťa (Pavla Beretová), pracující v cirkuse, zase hledá lásku u amerického režiséra Johna Freemana (Zdeněk Maryška). A konečně bývalá učitelka, naivní Věra (Miroslava Pleštilová), doufá, že se její politický aktivista Jurij (Jiří Štěpnička) rozvede a stane se řádným otcem jejich dítěte. Vedle těchto ústředních postav se ještě setkáváme se dvěma gangsterskými poplety (David Novotný, Pavel Soukup), s otcem tří sester, vysloužilým generálem (Ladislav Frej) ve vleku alkoholu a vzpomínek na staré časy, s rádoby nenápadným posluhovačem Koljou (Michal Zelenka) a prohnanou bábuškou (Miriam Kantorková). Absurdní postavy musí zákonitě prožívat i absurdní situace. O ty u Glowackého rozhodně není nouze. A dá se říct, že autor nikoho nešetřil. Uchyluje se ke grotesknímu humoru, který se mnohdy zvrhává v humor černý a vyloženě cynický. Díky brilantním dialogům a dějovým
střihům lze označit Čtvrtou sestru za výtečnou hru. Nesmějeme se pouze naivitě či bolestem postav hry, vysmíváme se v podstatě i sami sobě. Toto poselství autorova textu podporuje i nápaditá režie.
Dimitrij Dudík obsadil herce zvučných jmen, ale i hlasů – s výjimkou Lucie Černíkové, u které šlo sice o teprve druhou rozhlasovou roli, ale obstála skvěle. Její postavě veškerý sentiment, ale i odhodlanost ulovit toho pravého věříme. Také Pavla Beretová po dosud nemnoha rolích dokazuje, že si s rozhlasovým mikrofonem začíná rozumět. Jiří Štěpnička hraje svého Jurije se vší zapáleností pro věc. Potěší i menší role generála – pijana, kouzelně ztvárněná Ladislavem Frejem, který by si podle mého zasloužil větší role. V poslední době je obsazován poměrně často, bohužel nemá dostatek prostoru, aby svůj naturel uplatnil naplno.

Rozhlasové hry