Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Vykřičené domy (2007)

David Drábek. Původní rozhlasová hra. Sólo pro ženu, muže, moderního vypravěče a spoustu předmětů. Scénická hudba Michal Rataj a Norbert Kovacz, texty písní Tomáš Belko. Dramaturg Martin Velíšek. Zvuk Radek Veselý. Záznam a střih Alena Vejsadová. Produkce Dana Reichová. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: vypravěč (David Novotný), Andrea (Tatiana Vilhelmová), Jiří (Igor Bareš), Sklenka (Hana Maciuchová), Lžička (Andrea Elsnerová), Obrázek (Lukáš Hlavica), Plato (Kryštof Hádek), Morfium (Miroslav Etzler), Obrovský květináč (Antonín Molčík), Krev (Martin Myšička), Pouzdro (Jiří Ornest), Zrcadlo (Vilma Cibuková), Fotka (Hana Kofránková), Eso v čepečku, Eso kulové, Eso srdcové, Eso zelené (Sestry Havelkovy), Zářivka (Apolena Veldová), Žárovičky (Alžběta Tučková, Barbora Kodešová, Marie Tučková, Claudia Mónica Gutiérrez – členky DRDS), Chlap (Václav Mareš), Ženská (Bohumila Dolejšová), pes Benny (argentinská doga Albínka pod vedením Štěpánky Pfeiferové).

Natočeno v roce 2007. Premiéra 29. 5. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:40 h.; 65min.). Repríza 13. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 21. 11. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 12. 3. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Lit.: Rozhovor s Davidem Drábkem (web ČRo, květen 2007)

Pozn.: Cena Prix Bohemia Radio 2008 a Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2008 za tvůrčí řešení akustického designu.

Lit.: Pekárek, Hynek: Nové původní rozhlasové hry na ČRo 3 Vltavě. In web Divadlo.cz, 14. 3. 2007 (článek). – Cit.: (…)  „… Zatímco ostatní autoři patří mezi zkušené rozhlasové tvůrce, pro Davida Drábka je to jeho rozhlasový debut. Přesněji řečeno debut pokud jde o původní rozhlasovou hru. Jinak se posluchači mohli setkat před časem s jeho hrou Švédský stůl, kterou natočilo olomoucké studio.

David Drábek vypráví příběh dvou životních outsiderů. On je nezaměstnaný muž středního věku, trochu uštvaný dobrák, který sice věří na horoskopy v ženských časopisech, ale jeho laskavost mu nebrání rozpoznávat podstatné hodnoty. Ona je bývala rosnička Andrea (v komerční televizi recitovala zprávy o počasí), kterou její bohatý přítel poslal na dráhu zpěvačky a která díky jeho obchodním schopnostem získala titul skokanka roku. My ji ale zastihujeme ve zcela jiné situaci: přítelem opuštěnou, žijící v samotě vilky uprostřed satelitního městečka, kterou vážná nemoc donutila hledat hospodyni. A právě o toto místo se přišel ucházet Jiří. Zvláštní tragikomický příběh může začít.

Může začít také díky třetí hlavní postavě, kterou je Vypravěč. Ne jen ledajaký, je to vypravěč z rodu „Vypravěčů, co se motá v povětří kolem lidských sídel už tisíce let“ . Vypravěč, který má přinejmenším evropské ambice a zhruba v polovině příběhu přijímá jinou zakázku a tak… Ale to bychom prozrazovali příliš.
Drábková hra vyniká formální originalitou, bohatostí jazyka. Vědomě si pohrává se zažitými stereotypy a s mediálními konvencemi. Právě v tom zajímavým způsobem využívá možnosti rozhlasové tvorby. Co je však nejdůležitější, za tou vší hravostí, ironií, se skrývá podivuhodná, tragikomická romance, silný příběh, takový, který si vždy rádi vyslechneme.“ /anonce/

Lit.: Velíšek, Martin: V rozhlase může mluvit i zrcadlo. In Týdeník Rozhlas 22/2007, rubrika Nalaďte si (recenze). – Cit.: V rámci projektu Rozhlasová hra pro třetí tisíciletí patří David Drábek k nejmladším autorům (narodil se 18. června 1970), ale i tak má za sebou bohatou profesní dráhu. Už na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde na filozofické fakultě studoval obor filmová a divadelní věda, založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy, které se specializovalo na žánr moderního kabaretu. V letech 1996–2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci, následující dva roky vedl v témže městě nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. V roce 1995 obdržel za text Jana z parku Cenu Nadace Alfréda Radoka za nejlepší hru roku. V roce 2004 získal ve stejné soutěži první cenu za hru Akvabely (byla přeložena i do angličtiny, němčiny a španělštiny). Jako autor, režisér a dramaturg spolupracoval s Klicperovým divadlem v Hradci Králové, Divadlem Petra Bezruče v Ostravě, divadlem v Šumperku a s Národním divadlem v Brně. V roce 2003 vydalo nakladatelství Větrné mlýny sborník jeho sedmi dramatických textů. V minulých dvou sezónách byl režisérem pražského Divadla Minor. „Někdy mám trapného žití v divadle po krk a utekl bych a živil se poctivě. Jenomže potom znovu sedím v šatně mezi herečkami, obklopuje mě vůně a šustot jejich spodniček a suknic, chlapi se natírají barvami, ve vzduchu se vznášejí obláčky líčícího pudru a já si v tom lebedím jako nějaký poťouchlý Toulouse-Lautrec,“ svěřil se v jednom rozhovoru.

David Drábek vypráví ve Vykřičených domech (mimochodem je to jeho první rozhlasová hra) příběh dvou životních outsiderů. On je nezaměstnaný muž středního věku, trochu uštvaný dobrák, který sice věří na horoskopy v ženských časopisech, ale jeho laskavost mu nebrání rozpoznávat podstatné hodnoty. Ona je bývala rosnička Andrea (v komerční televizi recitovala zprávy o počasí), kterou její bohatý přítel poslal na dráhu zpěvačky a která díky jeho obchodním schopnostem získala titul skokanka roku. My ji ale zastihujeme ve zcela jiné situaci: přítelem opuštěnou a žijící v samotě vilky uprostřed satelitního městečka. Vážná nemoc ji donutila hledat hospodyni. A právě o toto místo se přišel ucházet Jiří. Zvláštní tragikomický příběh může začít.

„Mohl jsem se dosyta opájet mluvou svých hrdinů, proudem zurčící řeči,“ odpověděl Drábek na otázku, v čem bylo psaní této hry jiné než psaní pro divadlo. A dodal: „V rozhlase mohu nechat s grácií mluvit zářivku, zrcadlo, krev či ampulku s morfiem, to je nádherné! Když začnou vyprávět vánoční žárovičky, tetelím se blahem.“ A proč se jeho hra jmenuje Vykřičené domy? „Ve vykřičených čtvrtích se asi ozývá především rozkošnické sténání. Vykřičené domy jsou prosáklé vzpomínkami na první lásky, partnerskými hádkami, dětským žvatláním, sliby, mumláním ze spaní a tichým zpytováním…“

Lit.: Podlucká, Alena: Rozhlasové hry živě. In web Inform, 24. 1. 2008 (zpráva, pozvánka). – Cit.: V pondělí 28. ledna v 11 hodin navštíví Český rozhlas Brno asi dvacítka studentů třetího ročníku brněnského Gymnázia Hády a budou tak účastníky projektu Rozhlasové hry živě. Vyslechnou rozhlasovou hru mladého autora Davida Drábka Vykřičené domy. Hra měla premiéru loni v prosinci na stanici Vltava v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí. Po poslechu bude následovat diskuse s režisérem hry Alešem Vrzákem a představitelem hlavní mužské role hercem Igorem Barešem. Projekt Rozhlasové hry živě je společným projektem Producentského centra Českého rozhlasu a Odboru marketingu a PR. Klade si za cíl seznamovat středoškoláky v regionálních studiích Českého rozhlasu se slovesnou tvorbou veřejnoprávního média.
Součástí poslechu je i prezentace všech stanic Českého rozhlasu. Ptát se pak studenti mohou nejen na věci spojené s poslechem hry, ale i na cokoliv, co se týká Českého rozhlasu a všech jeho aktivit.

Lit.: Vítek, Jakub: Vykřičené domy. In RTDS uvádí…, 20. 11. 2008 (recenze). – Cit.: Drábek je z generace pisálků, kteří k autorství divadelních her konvertovali pod vlivem vysokoškolského studia divadelní teorie (viz Roman Sikora, Pavel Trtílek aj.) – a jako takový trpí všemi symptomy jejich tvorby. Především je to úporná snaha ve svém díle reflektovat nejsoučasnější trendy ve společnosti, což má katastrofální dopad na obsahovou i formální kvalitu her, protože se vždy ukáže, že představa introvertních divadelních teoretiků o současných trendech a popkultuře je značně pomýlená, až směšná. K dalším průvodním jevům této autorské generace je odkazování se k jiným významným hrám (zřejmě dopad přednášek z dějin divadla), neschopnost napsat živé a zajímavé postavy, vystavit originální konflikt, který by hru utáhl (místo něho nastupuje nahodilost, mozaikovitá struktura, sled scének a banalit), naprostá ignorace k temporytmu, gradaci a pointě.

Ačkoliv jsem navýsost otevřen rozhlasovému experimentování, což jsem myslím ve své režijní praxi už prokázal řadou improvizovaných i střihově a obsahově složitých rozhlasových her, postmoderní guláš Drábka a režiséra Vrzáka pro mě byl podobným utrpením jako stejně v myšlence ambiciózní a ve výsledku otravné a hloupé hry „Jackson“ Jana Vedrala nebo „Soumrak bodů“ Petra Kolečka. Má to na svědomí entuziasmus hybných tvůrčích sil nad možnostmi manipulace se zvukovým záznamem (který v podobném vytržení nad možnostmi střihových technologií ocenily na Prix Bohemia Radio 2008 bez ohledu na to, že zde fungují samoúčelně a jen pro efekt samotný), jež mění většinu posluchačského zážitku ve „vykřičenou“ nebo křiklavou obžalobu postmoderní kulturní mašinerie. Režisér Vrzák cítí potřebu stříhat z jednoho prostředí do druhého (střihy jsou samozřejmě zajištěné změnami zvukového podkresu scény), přičemž ani v jednom případě jsem nezaznamenal důvod, proč by měl být dialog hlavní mužské a ženské postavy nahodile přenášen z místa na místo, změna prostředíse nijak neprojevila v ději ani obsahu dialogu; stejně tak se mohl odehrávat v jediné prázdné místnosti – a při důsledném zásahu dramaturga do textu by pak mohl i něco posluchači sdělit.
Vysoce cením herecké obsazení ústřední dvojice hrdinů – Vilhelmová i Bareš jsou barvou hlasu i atypickou interpretační pružností (na obou se projevuje inklinace a zkušenost s filmovým hereckým projevem, což často v rozhlase vychází mnohem pravdivěji a přirozeněji, než jakkoliv poctivě uchopené role herců divadelních). Konkrétně Taťána Vilhelmová je dle mého soudu vedle Zuzany Stivínové jednou z našich nejzajímavějších mladých hereček, její talent spočívá v téměř absolutní civilnosti, za níž je velmi dobře skryta pečlivá příprava a studium role. Pro olomoucký rozhlas jsem ve svém cyklu „Počteníčko“ už před lety rozjednal trojdílný projekt „velkých antických hrdinek“ – překlad Médeiny, Antigoniny a Faidřiny tragédie do současnějšího jazyka a kulis (po vzoru P. O. Enquista) – právě s Taťánou Vilhelmovou v třech různých a náročných interpretačních polohách.

Oživené předměty představovaly průšvih už v Drábkově Švědském stole (což je podobně jako u hry „Ave Maria“ Pavla Trtílka pouhá anekdota, navíc ne příliš bystrá, roztažená na nepřijatelný formát divadelní inscenace) – jak ve formálně poctivém, ale textem omezeném rozhlasovém zpracování olomouckého kolegy Michala Bureše, tak především v katastrofální inscenaci samotného Drábka, který zde naplno odhalil svůj pitomý gymnaziální humor a nápady a odstartoval tím divadelní pád brněnské Reduty do prázdné a povrchní současné dramatiky. A i přesto stále nepoučené režiséry soustavně fascinuje možnost nechat promlouvat předměty běžné denní potřeby – zde jako vyjádření hloubky možností rozhlasového média. Ta ale vždy spočívala především ve schopnosti vyprávět příběhy v atmosféře intimního audiálního prožitku, zcela samozřejmě zpřítomňovat nejniternější pocity a pochybnosti postav, dávat hlas jejich myšlenkám, možnost maximálně pružně manipulovat s časovou osou vyprávění (např. hra Lenky Tillichové: Něha ve skříni v citlivé režii Antonína Přidala).
„Vykřičené domy“ spadají v programové dramaturgii do oddílu „Rozhlasová hra pro třetí tisíciletí“a já mohu jen pevně doufat, že příští tisíciletí se z ní poučí a pochopí. že svěží vítr v rozhlasovém inscenování nepřinese důsledné použití všech efektů v programu Sound Forge, agresivní hudební vlnky a prázdné žvatlání. Pokud existuje cesta pro inscenování současných autorů s moderním jazykem a režií, mnohem lépe ji ukazuje např. realizace hry Radka Malého: Pocit nočního vlaku (premiéra 30. 10. 2007, Čro 3 – Vltava). Rozhlas (ani divadlo) nemusí nechat promlouvat neživé předměty, aby dokázal svou jedinečnost mezi ostatními médii. Mnohem více posluchač ocení příběh odvyprávěný novátorským způsobem (např. filmové střihy, dva hlasy pro jediného ústředního hrdinu, z nichž každý zastupuje jinou část jeho osobnosti), který se ale dá zpětně pomocí (ač dobře skrytého) interpretačního klíče rozkrýt jako srozumitelné vyprávění o dobře známých životních jevech. Pak už je úplně jedno, jestli jsou hlavními postavami dva roboti v blízké budoucnosti jako v třetím dějství románu Michaela Cunninghama „Vzorové dny“ – podstatné je, že jejich příběh funguje v jedné své rovině jako důkaz toho, že láska je bez ohledu na dobu, aktéry a prostředí stále možná. Podobný přesah, pokud se posluchač nespokojí s již tisíckrát vyčerpaným znepokojením nad mechanismy v současné kultuře, kritikou vyprázdněnosti mezilidské komunikace a lynčováním bestie zvané showbyznys, v Drábkově hře chybí.

Lit.: Svobodová, Irena: Drábkovy Vykřičené domy zakončily druhý festivalový den. In web Prix Bohemia Radio 2016, 5. 10. 2016 (recenze festivalového představení). – Cit.:  Komorní tragikomedie pro vypravěče, zapadlou hvězdu showbyznisu, jejího domácího pomocníka a několik skvělých mluvících předmětů vypráví o těžkostech v dnešní uspěchané době.

V Moravském divadle Olomouc se v úterý večer v rámci Mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2016 představilo Divadlo v Dlouhé s adaptací rozhlasové hry Davida Drábka Vykřičené domy.

Herci Jan Vondráček, Helena Dvořáková, Tomáš Borůvka, Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová oprášili texty, protože derniéra Vykřičených domů byla před půl rokem.

Také se museli vypořádat s velkým jevištěm. Původně se totiž hra hrála v kavárně na malém prostoru. Pod taktovkou režisérů Kristýny Svozilové a Adama Svozila tak herci znovu nastudovali hru během tří hodin.

Po skončení představení moderátorka Kateřina Rathouská přivítala na besedě právě režisérskou dvojici Kristýnu Svozilovou a Adama Svozila. Ty následně na jevišti vystřídal autor hry David Drábek, který zavzpomínal na svá studentská léta v Olomouci. Kromě toho se zmínil i o svém patnáctiletém působení ve studiu Hořící žirafy.

Vykřičené domy jsou Drábkovou rozhlasovou prvotinou, která v roce 2008 získala ocenění na festivalu Prix Bohemia Radio. V rozhlasové hře jsme mohli slyšet Hanu Maciuchovou, která je současnou čestnou prezidentkou festivalu. Dále se tam představila Taťiana Vilhelmová a Igor Bareš.

Představení Vykřičené domy a beseda s Davidem Drábkem byla pro velkou část účastníků festivalu Prix Bohemia Radio velmi příjemným zakončením dne.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů