Britannicus (1991)

Přidal: Přemek |

Srpen 16, 2005

Jean Racine. Tragédie z prvních let vlády císaře Nera. Překlad a rozhlasová úprava Vladimír Mikeš. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Nero, císař, syn Agrippiny (Pavel Soukup), Britannicus, syn císaře Claudia (Ivan Řezáč), Agrippina, vdova po Dimitiovi, otci Nera a po císaři Claudiovi (Jaroslava Adamová), Junia, milenka Britannicova (Marta Vančurová), Burrus, vychovatel Nera (Jiří Adamíra), Narcissus, vychovatel Britannica (Eduard Cupák) a Albina, Agrippinina důvěrnice (Věra Kubánková).

Natočeno v roce 1991 (110 min). Repríza 9. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 15. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Lit.: Pekárek, Hynek: Jean Racine: Britannicus. Tragédie z prvních let vlády krutého císaře Nerona. In web ČRo 3 Vltava, 15. únor 2020 (článek). – Cit.: Tragédii, která dodnes dojímá nešťastným osudem milenecké dvojice Junie a Britannika, nastudoval režisér Josef Melč s vzácným smyslem pro její jasný kompoziční řád a znělý verš v roce 1991 s Ivanem Řezáčem v roli Britannika a s Pavlem Soukupem v roli krutého císaře Nerona. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Jak napsal Jean Racine (1639–1699) v obou mnohokrát citovaných předmluvách ke své tragédii: v Britannikovi chtěl zachytit především rodící se stvůru, „monstre naissant“, dramatický moment, ve kterém se Nero stává Neronem. Mladý císař právě nastoupil na trůn a pouští se do zápasu se svou mocichtivou matkou Agrippinou, který vrcholí vraždou Neronova nevlastního bratra Britannika. Diváci sledují zrod tyrana, v jehož bezprostředním okolí není nikdo, kdo by mu dokázal úspěšně vzdorovat nebo na něj zapůsobit jako morální autorita.

Čím vším že chtěl být ten Nero? Nejen politikem a vladařem, ale také básníkem, dramatikem, vozatajem – sportovcem, hercem vlastních trapných výtvorů? Chtěl být vším, a nebyl ničím. Byl ono velké hrozivé Nic, které se neptá. Byl tím, kdo mate rozhovor. V tom byl synem Agrippiny. Nicotnost bylo to jediné, co mohl odkázat světu. Vladimír Mikeš, překladatel hry

Racine charakterizoval Britannika jako „tragédii podle Tacita“, čerpal však také ze Seneky a podněty sbíral i v oblíbených Suetoniových Životopisech císařů. Starověké prameny daly ale Racinovi jen inspiraci pro výběr jednajících postav a hlavních historických okolností. Všechno ostatní – včetně zápletky a děje, vykreslení charakterů i atmosféry Neronova dvora – je dílem francouzského dramatika a odkazuje na zkušenost autora tvořícího v 17. století.

Už Tacitus a Suetonius píší o všudypřítomných donašečích, špezích a sledování v nejvyšších kruzích římského císařství. Racine je mohl snadno propojit se zkušenostmi z francouzského absolutismu, v němž ministři budují tajné policie a architekti staví v palácích odposlouchávací galerie a skryté pozorovatelny. (…)

Rozhlasové hry