Matka (2013)

Přidal: Přemek |

Říjen 25, 2012

Jan Antonín Pitínský. Sociální drama. Malý rodinný konflikt může vyústit v nečekaný sociální horor. Rozhlasová adaptace divadelní hry. Rozhlasová úprava a dramaturgie Hana Hložková. Hudba Richard Dvořák. Režie Jan Antonín Pitínský.

Osoby a obsazení: Matka (Ivana Hloužková), Otec (Jan Kolařík), Dědeček (Jiří Pecha), Zoban (Robert Mikluš), Bětuše (Tereza Vilišová), Anděla (Tereza Novotná), Antonín (Michal Isteník).

Natočila Tvůrčí skupina Brno v roce 2013. Premiéra 21. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 58 min.) v cyklu Rozhlasové jeviště. Repríza 7. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 15. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Hložková, Hana: Jan Antonín Pitínský: Matka (Sociální drama). In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek). – Cit.: Původně divadelní hra Matka Jana Antonína Pitínského vznikla v roce 1987 pro brněnský amatérský soubor Ochotnický kroužek, ve kterém autor působil také jako režisér. Hra s víceméně ironickým podtitulem „sociální drama“ se v průběhu více než dvaceti let stala hojně čteným titulem, uváděným s úspěchem i na profesionálních scénách. Přestože se režie ujal dramatik sám, premiéra Matky, která proběhne v Rozhlasovém jevišti, není rekonstrukcí původní inscenace.

Hra o tyranii v rodinném kruhu se odehrává na půdorysu nespecifikovaného, ale tušeného společenského převratu, po němž bude vláda svěřena do rukou „pracujícího lidu“. Podnázev „sociální drama“ má dvojí význam, jednak evokuje socialisticko realistický typ dramatiky, zároveň je paradoxní ve vztahu k asociálnímu způsobu života, který ve skutečnosti vede tzv. normální dělnická rodina. Matka, běžně symbolizující blaho rodiny, je v Pitínského verzi karikaturou, trestající své blízké bizarními způsoby. Mučení hlady či uzavírání do skříně, jsou běžnými prostředky mezilidského spolubytí ženy, která se stane vůdčí postavou boje za spravedlnost. Mistrovská ironie, objevující se v protikladech, se objevuje i v celkové panoptikální atmosféře hry.

V textu Matka je, kromě uměle vytvořeného jazyka, vzbuzujícího zdání „dělňáckého nářečí“, patrné autorovo okouzlení jarmarečním divadlem a groteskou. Záměrné odpsychologizování postav a jejich charakterová typologie, podporovaná i různorodou dynamikou řeči, působí patřičně v kontrastu série mordů a drastických činů, které provádí jeho postavy. Despotismus a psychologický teror matky, jichž se dopouští nejen vůči celé své rodině, díky tomu účinkují jako černý humor.

Jan Antonín Pitínský je v posledních dvaceti letech známý především díky lyricky poetickým divadelním režiím, avšak jeho literární tvorba není v českém kontextu zanedbatelná. Jak rozsahem, tak významem. Svědčí o tom i nedávno vydané souborné dílo Všecko napsané. Hry, prózy, básně, hrůzy. Pitínského dramatům je společná promyšlená formální a jazyková stylizace a navenek výstřední tematika, které nechybí duchovní rozměr. Napsal divadelní hry Ananas, Matka, Park, Betlém aneb Komedie o narození, Buldočina aneb Nakopnutá kára, Pokojíček, je spoluautorem textů Deska (s Milošem Černouškem) a Komora aneb Posledná cesta do Bee (s kolektivem divadla Stoka). Kromě toho vytvořil desítky divadelních dramatizací.

Do rozhlasového prostředí vstoupil v první půli devadesátých let díky záznamům inscenací Ochotnického kroužku, zaměřeným na poezii (Minimální okolí mrazícího boxu, Blázen jsem ve své vsi). Stejně jako komponovaný páteční večer nazvaný Matka a jiné výběrové příbuznosti Jana Antonína Pitínského, vznikaly tyto pořady v brněnské literárně dramatické redakci díky redaktorce Aleně Blažejovské. Intenzivní spolupráce Pitínského v roli režiséra rozhlasových her se rozvinula až v roce 1998, kdy natočil hru Arnošta Goldflama Budou vyvoláni jménem. Poté následovaly převážně tituly českých autorů: Horoščákův Trakl, Volánkové Konec, Goldflamův Pavel, Pavel a Pavel, či remake Rejnušova Ovidiova návratu, světových klasiků: Ghelderodova Škola šašků, Ibsenovo Když my mrtví procitneme a současných evropských dramatiků: Fosseho Syn, Klausovi Divoši (Muž se smutnýma očima). Prostřednictvím Matky, jubilejní desáté rozhlasová inscenace, natočené na brněnské půdě, se v roli dramatika a režiséra představuje v rozhlase vůbec poprvé.

Nová režijní interpretace vlastního textu Jana Antonína Pitínského vychází zejména z hereckého obsazení inscenace, v němž se odráží v posledních letech četné spolupráce režiséra nejen s Divadlem Husa na provázku, ale i jinými moravskými jevišti. V titulní roli uslyšíme Ivanu Hloužkovou, výraznou brněnskou herečku a držitelku dvou Cen Alfréda Radoka, další role ztvárnili Jan Kolařík (Otec), Jiří Pecha (Dědeček), Michal Isteník (Antonín), Tereza Vilišová (Bětuše), Tereza Novotná (Anděla) a Robert Mikluš (Zoban). Rozhlasovou úpravu a dramaturgii měla Hana Hložková, hudbu složil Richard Dvořák, mistrem zvuku byl Josef Daněk. Inscenace vznikla v Tvůrčí skupině Brno.

Lit.: Balík, Štěpán: Matka J. A. Pitínského a Parta brusiče Karhana V. Káni. In web Sorela, b. d. (studie).

Rozhlasové hry