Divoký pes Dingo (1964)

Přidal: Přemek |

Listopad 21, 2012

Ruvim Frajerman. Příběh čtrnáctileté Táni. Dramatizace Olga Spalová. Překlad Jarmila Fronková. Režie Josef Svátek.

Osoby a obsazení: Táňa (Růžena Merunková), její matka (Dana Medřická). Dále účinkují Josef Větrovec, Vladimír Salač a další.

Natočeno 1964. Premiéra 7. 11. 1964 (Praha, 14:00 h.) k Měsíci československo-sovětského přátelství jako 1. část cyklu Sovětská tvorba pro mládež.

Lit.: -dš- (= Šafránková, Dagmar): Nový autor v rozhlase. In Práce, 6. 11. 1964, s. 5 (recenze). – Cit.: „… dobrá práce, i po stránce umělecké. Patří ovšem zase k těm uměleckým dílům, jež nakládají dětem problémy dospělých. Čtrnáctiletá Táňa (velmi přirozeně ji hraje R. Merunková)..“

-kn- (= Nešvera, Karel): Divoký pes Dingo. In Večerní Praha, 6. 11. 1964, s. 3 (recenze). – Cit.: „Podle půvabné novely (…) – Relace patří k oné cennější části naší rozhlasové dramatické produkce pro mládež, zabývající se morálními a citovými konflikty mladých hrdinů. Tento záměr je u této práce zvláště nápadný. Dramatizátorka rezignovala na jistou atraktivnost sibiřského prostředí a na dobrodružné prvky předlohy, oprostila příběh od všeho vedlejšího. S tím větším důrazem vyjádřila pak bohatý citový život a vnitřní konflikty dospívající dívky Táni (ve výborném podání R. Merunkové), která se po mnoha letech setkává se svým otcem, jemuž dlouho nemůže odpustit, že kdysi opustil její matku. Pořad je uváděn jako příspěvek k Měsíc čs. sovětského přátelství. (…) Tentokrát jde o víc než o splněný úkol v jedné akci.“

Martinec, Jan: Probuzení v tajze. In Rudé právo, 14. 11. 1964, s. 4 (recenze). – Cit.: „… Cit na hranici mezi dětstvím a dospělostí je tím hlavním. (…) Dramatizátorka osvětlila křivku měnících se nálad, pocitů, citů a myšlenek osobitou metodou. Hlavní postava prochází hrou v jakýchsi duetech (…). Sevřením dialogů vždycky jen na dvě osoby se vyhnula dramatizátorka popisnosti tak nebezpečné při většině přepisů z prózy. Zejména, když povídka už byla nafilmována. Nevadí, že se nedozvíme skoro nic o zevnějšku postav, zde je ponecháno volné pole naší fantazii. Ostatně vzájemné vztahy mezi jednajícími jsou důležitější, a ty nakonec řekly všechno. – Stejně úsporně pracoval i režisér (..). Neoddělil jednotlivé scény obvyklými akustickými prostředky, vyhnul se konvenci. Posluchač si brzy zvykne a ticho mezi výstupy přijímá s vděčností – pomáhá mu to k většímu soustředění. Když je pak zvuková kulisa nutná, stačí režisérovi velmi málo, aby dojem atmosféry vyvolal. Zkrátka, všechno v této hře „vidíme sluchem“, byla specificky rozhlasová. Taky zásluhou herců v čele s výbornou R. Merunkovou v hlavní úloze. – Hra nenamlouvá, že socialismus odstraní mávnutím kouzelného proutku citový a morální problém dětí z rozvedených manželství. Avšak humanismus lidí kolem Táni prostě nedovolí, aby zatrpkla...“

anonym: Pro malé i velké v rozhlase. In Svobodné slovo, 6. 11. 1964, s. 3 (recenze). – Cit.: „Ne každá rozhlasová hra, určená mládeži, je stejně poutavá i pro dospělé. (..) Autorce, dlouholeté zkušené rozhlasové pracovnici a tvůrkyni výborné nedělní Pionýrské jitřenky, se podařilo vytvořit ve hře živé a bezprostřední ovzduší dětských zábav, citových zmatků i samozřejmého, přirozeného dětského hrdinství. Všechny dialogy Táni a Filka mají hřejivé kouzlo pravdivosti. A velcí se nemohou nezamyslet nad zmatkem a opuštěností děvčátka (..) a nad bezradností matky, jež objeví, že o svém dítěti ví vlastně míň než všichni ostatní kolem. Všechny tyto problémy jsou však ve hře nadhozeny vkusně. Režisér (…) nastudoval hru s citlivým porozuměním.“

Rozhlasové hry