Nina Kostěrinová (1964)

Přidal: Přemek |

Listopad 21, 2012

Rozhlasová hra podle deníku sovětské komsomolky. Překlad Jarmila Fronková. Dramatizace Karel Nešvera. Hudba Rudolf Vašíček (harmonika), Zvuk Vladimír Bako. Střih Anna Suchánková. Gramomixérka Helena Nosálová. Dramaturg Jaroslav Pour. Asistentka režie Vlasta Slavíčková. Režie Věra Kovaříčková.

Osoby a obsazení: Nina Kostěrinová (Růžena Merunková), její otec (Jiří Němeček), její matka (Slávka Budínová), učitelka Taťána Alexandrovna (Dana Medřická), Lena Geršmanová (Karolína Slunéčková), Sergej (Vladimír Brabec), Gríša Grinblat (Jiří Krampol), Alík Zekašev (Josef Abrhám), Váňa Prachov (Petr Haničinec), učitel „Ústava“ (Bohumil Švarc), strýček Ilja (Vladimír Pospíšil) a činoherní sbor Čs. rozhlasu.

Natočeno 1964. Premiéra 22. 11. 1964 (Praha – RPD, 20:00 h.; 66 min.). Repríza 12. 11. 1967 (ČS I, 17:00 h.).

Pozn.: Sovětská komsomolka Nina Kostěrinová zahynula ani ne jedenadvacetiletá v prosinci 1941 před Moskvou jako jedna z nesčetných obětí bitvy. Její deník je svědectvím nejen hrdinství a obětavosti sovětských lidí, ale i těžkého ovzduší, v němž žili v období kultu osobnosti. Zároveň je i obžalobou stalinského podceňování prostého člověka. (anotace)

Lit.: -biz- (= Bidlo, Zdeněk): Život plný deziluze a pravdy. In Večerní Praha, 23. 11. 1964, s. 3 (recenze). – Cit.: „Nešverovi vypravěči dávného příběhu (…) uvažují nad stránkami deníku v našich dnech. A jejich závěry jsou i svědectvím naší touhy nedopustit návrat toho, co z poctivých lidí dělalo nepřátele lidu. V tom je i hlavní krédo rozhlasové hry. Nina Kostěrinová vyvolala nutné otřesné pocity desiluze o nějkdejší skutečnosti zafixovávané v nás povrchními závěry nad nutnostmi létání třísek v káceném lese. (…) nastudovala (…) v střídmé podobě rozhlasového dramatu – třebaže Nešvera použil i scén s půdorysem až příliš scénicky divadelním. Mohli bychom se zmínit o výkonu R. Merunkové v titulní roli a J. Němečka jako otce, ale rovněž tak i o poněkud mylně nepříjemném projevu S. Budínové v roli matky. Ale ani další drobné nedostatky (např. až nepřehledné navazování jednotlivých scén) nebrání konstatovat, že tato hra svou angažovaností patří k úspěchům autora i rozhlasu.“

-dš- (= Šafaříková, Dagmar): Hra o Nině Kostěrinové. In Práce, 27. 11. 1964, s. 5 (recenze). – Cit.: „... S mnoha problémy se musil potýkat i Karel Nešvera při zpracování Deníku. (…) Síla těch čtyř školních sešitů (…) není v dramatičnosti děje, nýbrž v tom, že Ninu postupně poznáváme se všemi jejími životními strastmi od jejích patnácti let a že jsem svědky toho, jak těžce a poctivě si vytváří svůj přímý a statečný postoj k světu. Nešvera napsal vlastně s využitím Deníku hru (…) koncipovanou do velké míry jako vzpomínání lidí, kteří ji obklopovali. Tím občas na místo bezprostřednosti nastupuje divadelnost. Hra je ovšem velmi vkusná a představu o Nině nezkresluje. Tím, že se zaměřuje především na řešení vztahů této dívky k otci a přátelům, postiženým kultem osobnosti, podtrhuje i aktuálnost Deníku, jehož četbu by ovšecm neměla nahradit. Zvláštní dík patří K. Nešverovi i rozhlasu (…) za pohotovost, neboť nás s osudem Niny Kostěrinové seznámili téměř současně s prvním knižním vydáním Deníku u nás.“

-dš- (= Šafaříková, Dagmar): Tři premiéry v jednom týdnu. In Práce, 21. 11. 1964,s. 5 (recenze). – Cit.: „… zkušený rozhlasový autor napsal (…) varovnou obžalobu období kultu osobnosti..“

Pour, Jaroslav: Hra o Nině Kostěrinové. In Československý rozhlas a televize 47/1964 (16. – 22. 11. 1964), s. 1 (anotace). – Cit.: „... Nešvera, vyzbrojen dlouholetou rozhlasovou zkušeností, vytvořil kolem Niny svět postav, našel v deníku nové souvislosti. Jeho práce je nesena silným humanistickým proudem – historický obraz se v jeho hře neustále prolíná s dneškem, střetává se s naším povědomím, moudřejším o zkušenosti dalších dvou desetiletí. Ale o nic méně citlivějším…“

-vv- (= Cibula, Václav): Hra o čistém srdci. In Lidová demokracie, 22. 11. 1964, s. 4 (recenze). – Cit.: „Deník (…) patří k literatuře, která byla psána bez jakýchkoliv literárních ambic a přece se stává velkým svědectvím člověka a jeho síly. Neznámé sovětské děvče psalo svůj deník v době, kdy se svět představ a snů mladého člověka tvrdě srazil se světem nesoucím stále narůstající důsledky a pokřiveniny kultu; deník je však nejenom obžalobou a svědectvím nejupřímnějším, protože nejsoukromějším, je i oslavou lidské čistoty a velikosti. Z jádra tohoto konfliktu vyšel Karel Nešvera, když z kusých deníkových charakteristik vytvářel postavy své rozhlasové hry. Byl to úkol obtížný, vyžadující značnou rozhlasovou zkušenost. Nešverovi se však podařilo ještě něco víc. Jeho hra není precizním dokumentem a dramatickým svědectvím času; v každé větě svých hrdinů jako by se obracel na člověka dnešního dne a žádal o jeho odpověď, o jeho řešení, o jeho ano a jeho ne. V bezprostřednosti a citlivosti těchto konfrontací je největší síla Nešverovy hry…“

Rozhlasové hry