Pocit nočního vlaku (2007, 2009)
Radek Malý. Metaforická koláž plná tísnivé atmosféry, agrese a nemožnosti porozumění mezi lidmi. Pět dvojic v pěti různých vagonech na trase Praha – Osvětim. Noční vlak se mění v dobytčák a jeho průvodčí se postupně smiřuje se svým cháronovským údělem. Hudba a zvukový design Michal Rataj. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Průvodčí (Alois Švehlík), Cestující – ona (Barbora Hrzánová), Cestující – on (Ivan Řezáč), hlasy (Andrea Elsnerová, Jiří Laštovka, Ivo Theimer a Daniel Šváb).
Natočeno v roce 2007. Premiéra 30. 10. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:20 h.; 48 min.). Repríza 15. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.).
Vydal Radioservis, duben 2009 (1 CD, CR0436-1 – EAN 8590236043619).
Pozn.: Hra oceněná Cenou ČRo v soutěži Nadace Alfréda Radoka.
Lit.: Malý, Radek: Pocit nočního vlaku. Brno: Větrné mlýny, 2008 (ed. Současná česká hra, sv. 4), 30 s. (text hry).
Lit.: Velíšek, Martin: Radek Malý: Pocit nočního vlaku. In web ČRo 3 Vltava, 15. srpen 2017 (článek). – Cit.: Pět dvojic v pěti různých vagonech na trase Praha – Osvětim. Noční vlak se mění v dobytčák a jeho průvodčí se postupně smiřuje se svým cháronovským údělem. Metaforická koláž plná tísnivé atmosféry, agrese a nemožnosti porozumění mezi lidmi s Barborou Hrzánovou, Ivanem Řezáčem a Aloisem Švehlíkem v hlavních rolích.
Pět situací pěti dvojic spojuje v čase a prostoru jízda nočním vlakem na trase Praha –Osvětim. V pěti různých vagonech – jídelním voze, první třídě, oddělení pro matky s dětmi, oddílu pro průvodčího a v dobytčáku – se setkáváme s matkou a jejím dospělým synem, podivným postarším mileneckým párem, otcem a dcerou obtíženými tajemstvím a vystrašenou sourozeneckou dvojicí. Vedle nich je tu i průvodčí, smiřující se se svým cháronovským údělem.
Autor hry, básník a překladatel Radek Malý, za ni v roce 2007 obdržel Cenu Českého rozhlasu, udílenou v rámci Cen Alfréda Radoka.
Pozn.: Někdy uváděno také jako Pocity nočního vlaku.
Pozn. 2: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače. Barboře Hrzánové byla udělena hlavní cena v anketě Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu 2007/2008 za hlavní role ve hrách Pipi Dlouhá punčocha a Pocit nočního vlaku (sobota 20. září 2008 v Divadle U Hasičů).
Pozn. 3 : Vítek, Jakub: Analýza rozhlasové hry Radek Malý: Pocit nočního vlaku. – Samotný autorův koncept impresí a pocitů zachycených a uvězněných v časoprostoru při nočních cestách vlakem je výsostně rozhlasový. Samotná poetika vlaků/nádraží/příběhů cestujících je uměleckému vyjádření skrze rozhlas blízká a rozhl. tvůrci často zpracovávaná /Vyskočilova „Cesta do Úbic“, český rozhlasový feature, jímž provází personifikovaná vlaková mašina, Aškenázyho „Nevhodná pohádka“ atp./.
Forma jakou autor pro svůj text volí – jakési pocitové pásmo, dialogy pestrých postav, v nichž se proplétá a mísí navenek vyřčené a uvnitř pocítěné, prostříhané s lyrickými pasážemi – by mi jako dramaturgovi byla sympatická: otevírá cestu sdělení zajímavému/barevnému pro poslech i z hlediska významu /nasvícený z různých úhlů/. Do takto nastaveného mustru bych s chutí přimíchal i vyjádření „pouze“ přes zvuky a hudbu, dal jim stejný prostor /k čemuž obsah navíc přímo vybízí, protože k poetice vlaků a cestování nepatří jen myšlenky bzučící cestujícím v hlavě/ a pokusil se vytvořit různobarevnou zběsilou mozaiku myšlenek, pocitů, promluv, zvuků a pachů, protože přesně takový podle mě musí být „pocit nočního vlaku“ přeložený do řeči rozhlasu.
Problém mám s naplněním takto zvolené formy. Postavy dialogů, ač zajímavě nastaveny, nejsou tak rozdílné, jak se zdají. Všechny vyslovují ty samé pocity autora /pořád dokola mateřství, rodičovství versus peníze a co si za ně můžeme pořídit/, jejich životní situace jsou vždy ty první a nejjednodušší nabízející se, totální klišé na druhou /otec osahávající dceru, malí sourozenci na cestě do koncentráku, syn a prudící matka, mladý pár – ona by chtěla ještě jedno dítě, protože potratila, on přemýšlí o prémiích od šéfíka a všichni jsou zajatci světa, kde je nákup v OBI vrcholem štěstí: to by mi stačilo v jednom obrazu a v dalším nahlédnout zase do jiného světa, než v jakém žije autor a do něhož posílá všechny svoje ze začátku zajímavě nastavené postavy/. Naopak jazyk, kterým spolu komunikují, připouštějící přesahy do podvědomí postav i do ostatních dialogů, jazyk spojující rozdílné postavy různých dialogů, jazyk svébytné poetiky autora je pro mě jako čtenáře prvek odlišující text od literárního průměru.
Naprosto nepřijatelné je pro mě opět vyřešení lyrických předělů jakýmsi pokusem o „coolness“ vyjmenovaná slova. Kdyby nebyly shlukem rádoby „v pohodě a drsných“ nahodilostí a „šokujících“ perverzit typu „Promrdán jako plat s prostopášnou prostitutkou, propit v prochcané putyce prostříhaný jako špatný porno.“, kdyby skutečně souvisely s atmosférou zachycenou v nočním vlaku, dejme tomu. Noční vlak jako poblité a prochcané místo ožralých trosek je opět čistě jen autorovým pocitem neustále v těchto předělech opakovaným a nikam se nevyvíjejícím.
Autorka rozhlasové úpravy se nechala textem tak unést, že pro mě její rozhlasová úprava právě ve věci „rozhlasovosti“ selhává. Nikde nepřekládá jazyk literární prózy do výrazových prostředků vlaků, nenechá např. některé pocity a sdělení vystoupit skrze mix zvuků nebo hudby. Naopak svůj obdiv k adaptovanému textu vyjadřuje skrze řazení literárních pasáží do textu:
(Míšenec Joe tluče krasojezdkyni rukojetí biče, ta klesá, strhává Joeovi šaty a rozpoznává, že její tyran je žena s jedním prsem. Omdlévá hrůzou, clown poděšeně vykřikne, pozoruje celý výjev okénkem. Joe, nechtíc přijít o své tajemství, prořízne baleríně hrdlo a jme se sledovat ječícího clowna. Všeobecné troubení slonů, dusot zeber a plivání velbloudů. Tamburíny, nanebevstoupení hlavních hrdinů a zdánlivé rozuzlení.)
A to aniž by měl v rozhlasovém scénáři nějakou funkci. Pouze tak připouští, že text obsahuje zajímavé surreálné pasáže, se kterými si jako rozhlasová autorka neví rady, nedokáže pro ně najít cestu k zrealizování, a tak je aspoň nesmyslně překopíruje do textu v závorkách. To silně zavání diletantismem.
Stěžejní intermezzo Průvodčího, jenž se stává jakýmsi mluvčím vlaku, tlumočí ve zběsilém proudu vědomí, „pocity nočního vlaku“ pro mě naprosto v této snaze selhává.
Výňatek z textu:
V nočních vlacích sráží se chlípná vlhkost, každá buňka, každý atom křičí Umíráš, umírej, směřujeme ke smrti a mozek nočního vlaku je hnízdo hlístů, tělo past pístů, čistka krvelačných motýlů vyhřezlosti. Je noc, pomoc, směřujeme ke smrti a průvodčí jsem já.
Hlas: Já!
Jiný hlas: Ne, já!
Oba hlasy: My!
No tak pardon, ale tohle je bezobsažná skrumáž „silných“ emocionálních i vizuálních obrazů, která existuje jen sama pro sebe. Při louskání tohoto několikastránkového rádoby coolness výlevu se mi vybavovaly scény z komedií, kde se hlavní postava dostane na rádo by intelektuální představení/veřejné čtení/výstavu, které je tak abstraktní samo pro sebe, že publikum pokrytců/snobů jen uznale pokyvuje hlavou nad tím, jaké je to novátorské a hlavní hrdina trpí, protože se cítí trapně za interpreta a jeho snahu šokovat.
Pochopil bych jako vtípek, jako ozvláštnění – obraz „pocitu nočního vlaku“ z pera špatného abstraktního autora, který dělá takové nesmysly, že si sedne a píše a píše a píše a píše a myslí si, že volný proud vědomí bez vnitřní kompozice a významu bude čtenáře zajímat a držet jejich pozornost, to by ale nesmělo být přes několik stránek. A samozřejmě by musel následovat podobný systém dál: „pocit nočního vlaku“ uchopený impresionistickým malířem, „pocit nočního vlaku“ z pera realistického autora, z pera modernisty, romanitckého autora. To by mi přišlo zajímavé. Jeden pocit pojmutý různými literárními styly jako interpunkce mezi dialogy. Ale ne několikastránkové žvástání zajímavé jen systémem volného proudu vědomí a slovní obrazivosti, která chce být tak strašně moc silná/otevřená/drásavá/upřímná, až v tom pro mě selhává, protože z žádného jiného důvodu v textu neexistuje, jen proto, že má s někým cloumat. A to samo o sobě jakoukoliv možnost opravdu na čtenáře/posluchače zapůsobit ruší.
Celá abstraktní pasáž nabízí a neustále omýlá jediné východisko, jedinou myšlenku: vlak a koleje jako symbol cesty do neznáma se spoustou zastávek, temnými tunely, do konečné stanice „Smrt“, což je ve vztahu k vlakům to nejprofláklejší podobenství, které už popsaly tisíce autorů a mnohem lépe.
Rozhlasová realizace textu je o poznání kvalitnější. Textová předloha se mi sice nelíbí, je pro mě pozérská a až na styl literárního jazyka trapná, ale režisér se jí chápe s očividným respektem a láskou k textu takovému jaký je, uzavírá ho do precizně odvedené zvukové a hudební ambaláže, zajímavé i herecky. Asi to nebyl záměr, ale předloha i realizace se potkávají i v připouštění klišé /např. Alois Švehlík v roli vypravěče…ehm, ehm/, jediný problém je, že dialogy bez vnitřního vývoje, repetitivně se dotýkající bezobsažných frází mohou fungovat v textu, ale při realizaci jsou nesnesitelně dlouhé, natahované /16 min žvástů o ničem je i na Vltavu hodně/.
Jak jsem naznačil v úvodu, literární i rozhlasové podchycení „pocitu nočního vlaku“ by v mé režii vypadalo jinak. Milionkrát zpracované téma bych protlačil skrz širokou škálu prostředků a neuzavřel ho do opakujícího se systému vyprázdněních frází, vztahů, světa, který mě nudí a ničím novým pro mě není. Pocit nočního vlaku je nakonec o hloupých postavách ze světa „grilování s šéfikem“ a „lezením do bordelu“ a „jdi do prdele matko“, což může někomu připadat strašně pravdivé, otevřené, ze života. Mně ne, já v tomhle světě nežiju a postavy z něho by pro mě byly zajímavé v jednom z dialogů, ne ve všech, kde fungují pořád stejně jako vulgární prázdný kolovrátek, všechny jako jediná postava /autor, jeho pohled, jeho názory, jeho život/. „Pocit nočního vlaku“ nemá s poetikou drah, možností vyjádření, s VLAKEM, nic společného. Bohužel není pro jednopohledovost a plochost postav ani zajímavý jako příspěvek do žánru coolness.
(ze stránky RDTS)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Pozn.: Barboře Hrzánové byla udělena hlavní cena v anketě Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu 2007/2008 za hlavní role ve hrách Pipi Dlouhá punčocha a Pocit nočního vlaku (sobota 20. září 2008 v Divadle U Hasičů).