Jackson (2004)

Jan Vedral. Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy. Hudba Tomáš Pergl. Hudební a zvuková koláž Tomáš Pergl. Asistentka mistra zvuku Jitka Kundrumová. Mistr zvuku Miloš Kot. Dramaturg Hynek Pekárek. Produkce Jana Knapová. Režie Ivan Holeček.

Osoby a obsazení: on (Jiří Lábus), první (Alois Švehlík), druhý (Stano Dančiak), primář (Tomáš Töpfer), Alexandra (Nataša Gáčová), muž z okraje (Jaroslav Achab Haidler), Brokl (Karel Pospíšil), kapelník (Zdeněk Mahdal), textař (Jiří Schwarz), Jitřenka (Alexandra Tomanová), Pěvica (Marta Vítů), socioložka (Jana Synková), Vařilová (Dana Syslová) a mistrová (Bohumila Dolejšová).

Natočeno v roce 2005. Premiéra 10. 9. 2005 (Vltava, 14:00 – 15:30 h.; 89 min).

Text in: Vedral, Jan: Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc. Brno: Větrné Mlýny, 2006.

Slovo autora k rozhlasové hře Jackson

Někdy v druhé polovině 80. let jsem na rozhlasové soutěži jako tehdy dramaturg redakce rozhlasovým her oslovil textaře a rozhlasové autora Ivo Fischera, zda by nechtěl napsat rozhlasovou hru, která by mapovala proměny společnosti na vývoji tzv. populární písně. Věděl jsem, že Fischer ví, umí a že ho zajímá můj nápad, aby hlavní postavu ztvárnila vynikající Laďka Kozderková.

Ivo Fischer a Laďka Kozderková nás opustili dřív, než se podařilo s námětem kamkoli pohnout. Zůstal skryt „ve skladišti mé hlavy“.

Od poloviny 80. let jsem začal psát rozhlasové hry „ze současnosti“, ve kterých stále větší funkci hrálo znásilnění lidské mysli propagandou, reklamou, médii, zábavou, ono oblbování ducha, na kterém dnešní společnost vytváří u lidí masivní návyk, aby jimi mohla manipulovat. Tak vznikly hry Delfy (1988), Ve skladišti mé hlavy, (1992) a Dabér (1998). Jackson, čili showbyznys a umírání v písních a tancích národa českého v této linii pokračuje.

Hru jsem napsal v roce 2003, v roce 2004 jsme ji s rozhlasovým režisérem zkušebně uvedli v projektu Rozhlas na scéně v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Po zkušenosti divadelní „rozhlasové“ inscenace (herci seděli u mikrofonů a počínali si jako ve studiu) jsem hru ještě jednou upravil – a jsem rád, že po delším přemýšlení ji Redakce rozhlasových her a dokumentu přijala a nechala realizovat a že v ní někteří ústečtí herci také i zde hrají.

Jackson asi ještě není mým posledním slovem ve zkoumání toho, jak Kunderou definovaná imagologie funguje v naší sličné postkomunistické společnosti. Stále se bojíme svých monster a nezbývá, než psát dál s nadějí, že humor není jen prostředkem laskavého ohlupování, ale účinné léčby strachu a bolesti. Čemu se dokážeme zasmát, to bolí méně a toho se už nemusíme bát.

Dokud nám monstra dovolí pracovat…

Jan Vedral

Pozn.: Autor hry „Jackson“ Jan Vedral získal Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2006 za původní český dramatický rozhlasový text.
Hra byla uvedena na Prix Italia v roce 2005.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Jackson aneb Gottovy tanečky. In web Panáček v říši mluveného slova, 12. 9. 2005 (recenze).

Lit.: Someš, Jaroslav: Zamyšlení nad rozhlasem – Uměli jsme to líp. In Týdeník Rozhlas 42/2005 (10.10.2005) (recenze). – Cit.:  Prakticky po celých padesát let, ať už byla u moci totalita importovaná z Berlína nebo z Moskvy, fungovala ta schopnost naprosto spolehlivě. Ovládali ji všichni lidé dobré vůle, jak tvůrci, spisovatelé, divadelníci, filmaři atp., tak ti, jimž byla jejich tvorba určena, tedy čtenáři, diváci a posluchači. Šlo o způsob, jak proklouznout sítem zákazů a cenzury, a přitom hovořit o aktuálních problémech. Na pomoc bylo možno vzít jinotaj, příměr, podobenství. Mezi autory a kulturní veřejností jako by existovala tichá domluva, že je zapotřebí číst mezi řádky a hledat za prvním plánem skryté podtexty. Za půlstoletí jsme v této svérázné kryptografii nabyli tak úctyhodného cviku, že jsme dokázali najít palčivé narážky snad i v pohádce o Červené Karkulce. Z hlediska obecných zásad teorie umění je možné proti takové politizaci literatury, divadla, filmu leccos namítnout, ale jestliže je společnost – hamletovsky řečeno – „vymknuta z kloubů“ a panuje v ní nenormální stav, musí i umění plnit nenormální funkci a bojovat, jak může a dovede.

Chválabohu, že doby, kdy se každý tvůrce, pokud se chtěl opravdu upřímně vyjádřit, musel uchýlit ke hře na schovávanou, jsou – věřme, že navěky – za horami. Už víc než patnáct let lze u nás na stránkách knih, na scéně, na filmovém plátně, televizní obrazovce či před rozhlasovým mikrofonem otevřeně říkat, co srdce ráčí. Jinotaje, příměry a podobenství bylo tedy možno odložit jako nepotřebné rekvizity. Ale jako by se při tom úklidu podařilo dnešním autorům odložit i schopnost vyjadřovat se obrazně a obrazivě a jako by dnešní konzumenti ztráceli schopnost vnímat vše, co překračuje triviální popis. Ano, dnes už naštěstí lze o všem hovořit otevřeně, ale otevřenost ještě neznamená jednoduchou přímočarost.

O tom všem bylo možno přemýšlet při poslechu nové rozhlasové hry Jana Vedrala nazvané Jackson, která měla premiéru 10. září v rámci sobotního odpoledního cyklu Rozhlasové jeviště. Už podtitul Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy byl ironizující. Vedralův hrdina se z pouhého skladníka vypracoval na hvězdu domácí pop-music a těšil se pak přízni jak davu, tak mocipánů, a to za všech peripetií doby. Dokázal podle potřeby vhodně přizpůsobovat nejen repertoár a občanské postoje, ale dokonce i jméno a tvář. A právě v pořadí už bůhvíkolikátá plastická operace jeho obličeje tvoří rámec několika retrospektiv ze zpěvákova života, s nimiž se prolínají dialogy dvou anonymních partajníků, tahajících za všech okolností za nitky lidských osudů. Samotný nápad odrazit zvraty a kotrmelce našich nedávných dějin na kariéře populárního zpěváka je znamenitý a forma pamfletistické nadsázky, o niž se Vedral snažil, by pro to mohla být přesná. Výsledek však přesto budil určité rozpaky.

Celek působil jako nesourodá koláž. Vlastní příběh byl sice veden v nadsázce, čímž asi nejpřesněji odpovídal pamfletistickému záměru, byl však jen letmo načrtnut, takže si nejsem jist, zda se nepamětníci mohli v jeho chronologii vždy dobře zorientovat. Naopak v rozhovorech obou stranických bossů, z nichž jeden hovořil česky a druhý slovensky, to už dost často „zašustilo papírem“ – postavy považovaly za nutné proklamovat i to, co by bylo možno odehrát v rámci dramatické situace. Literárností však nejvíc trpěly rámcové dialogy primáře a sestry, dlouhé politicko-etické diskuse se tu vedly i nad oddychujícím operovaným pacientem, což působilo nechtěně komicky. Zkušený Tomáš Töpfer si s neživotností vět ještě nějak poradit dokázal, Nataša Gáčová však zůstala jen u snahy o pečlivou výslovnost. Ve hře obecně kontrastovalo s papírovostí mnoha replik povážlivé nadužívání vulgárních výrazů.

Hlavním problémem hry je však právě přímočarost jejího zaměření. Po pár minutách lehce odhadneme, jak se budou osudy Vedralova nehrdinského hrdiny (v hereckém i pěveckém podání Jiřího Lábuse) odvíjet – budovatelské soutěže tvořivosti mládeže, beatlemánie, Pražské jaro, normalizační konjunktura, čtení Anticharty, zpěv na tribuně v listopadu ‘89, dnešní spojení s někdejšími komunistickými „mafiány“. Přesně tak děj také běží. Postrádá jakýkoli překvapivý dramatický zvrat. Nic vás v něm nezaskočí (snad jen výstřel na primáře, naprosto neorganický nápad, který měl dramaturg Hynek Pekárek autorovi spíše rozmluvit). Posluchači není poskytnut žádný prostor k domýšlení, vše je řečeno. A tak lze po zbytek času leda tipovat, na koho ta která situace útočí (jedna z postav dokonce nese pozměněné příjmení známé televizní hlasatelky) a které dobově známé písničky se ještě ve hře ozvou.

Jan Vedral ve své mannovské parafrázi, v Urmefistovi, kdysi dokázal přesně, aktuálně a zároveň metaforicky nastavit zrcadlo každému umělci, kterého totalita nutí rozhodovat se mezi ctí a kariérou. V Jacksonovi byla – byť žánrově odlišnou formou – šance k přesahu podobného morálního problému do současna. Zůstala poněkud nevyužita. Právě po autorovi Urmefista máme právo požadovat víc.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Autor hry „Jackson“ Jan Vedral získal Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2006 za původní český dramatický rozhlasový text.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)