Jackson aneb Gottovy tanečky
V sobotu 10. září 2005 měla na Vltavě premiéru nová rozhlasová hra Jana Vedrala Jackson aneb Šoubyznys a umírání v písních a tancích národa českého. Už podnázev „imagologický pamflet“ napovídal, oč půjde.
Vedral se už od osmdesátých let svými dramatizacemi a původními hrami zabýval svým životním tématem – kolaborace jedince (umělce) s totalitní společností. Svůj názor dal jasně najevo už v dramatizaci románu Klause Manna Mefisto (Urmefisto, 1987), v němž hlavní hrdina – herec Höfgen (Eduard Cupák) na začátku děje podává nacistické moci prst, aby „mohl pomáhat kolegům“ (a také aby si sám pomohl ke slávě) a na konci (v šedesátých letech) je z něj již jen kolaborantská troska, zničená vlastními činy – nikoli však výčitkami.
Po autorském textu, v němž dal Vedral najevo své zděšení nad podivným bezčasím moderní civilizace dohnívajícího komunismu a počínajícího kapitalismu (Ve skladišti mé hlavy, 1994), se vrátil k tématu kolaborace – tentokrát ve smyslu kolaborace umělecké. Jeho hra Dabér (1996, režie Jiří Horčička) zpodobňovala jak vyžilého herce, který svůj díl talentu rozmělňuje v dabingu telenovel a televizních a rozhlasových reklam (v kongeniální a absurdně symptomatické interpretaci Miroslava Moravce), tak i obraz určité mravní zkázy, kterou obsahuje plné odevzdání se pasívnímu konzumu.
Skandál ve své době vyvolala Vedralova dramatizace románu Karla Schulze Kámen a bolest, v níž se dotkl ožehavého a pro Vinohradské divadlo (pro něž dramatizaci psal) bolestivého tématu: kolektivního odsouzení herečky Jiřiny Štěpničkové, která se pokusila o přechod hranic. Dramatizace nebyla vedením divadla přijata, čímž se tato nedořešená kauza ještě více rozvířila (konečné „rozuzlení“ přinesla ve svých pamětech Vlasta Chramostová).
V roce 2002 vznikla Vedralova dvoudílná dramatizace textu Jonathana Swifta pod názvem Cesty pana Gullivera. Skeptický pohled na svět, v němž jediný způsob přežití je odevzdat se vlastnímu bláznovství, dodal Vedral ze Swiftova vlastního života.
Z tohoto tvůrčího „curriculum vitae“ dramatika a dramatizátora Vedrala je jasné, že i jeho další hra s poněkud matoucím názvem Jackson může vyvolat vlnu emocí – a doufejme, že vyvolá. Je totiž opět o umělecké kolaboraci, tentokrát v oblasti uměleckého průmyslu. (Před rozhlasovou premiérou se ovšem již loni odehrála premiéra divadelní.)
Příběh se otevírá na operačním sále nejmenované kliniky, kde právě probíhá nepovolená plastická operace. Pod rukama primáře (Tomáš Töpfer) a mladé lékařky Alexandry (Nataša Gáčová) pozvolna dodýchává starý, prastarý zpěvák, idol již několika generací. Tato situace je samozřejmě ideální k určité rekapitulaci jeho života. Ač tu zpěvák není jmenován (nemá stálé jméno, během hry se jich vystřídá asi dvacet, navíc autor v touze po obecné platném podobenství nechává ústy interpreta – Jiřího Lábuse – zaznít hity snad všech českých pop idolů), musí být každému jasné, že jde o portrét nesmrtelného a bezskrupulózního Karla Gotta (na což upozorňují v ději nejrůznější maličkosti, včetně malé Karlovy pikantérie z mládí).
Jenže zde nastává ten kardinální problém! Právě proto, že tu zpěváka (ve scénáři nazývaný prostě On) každý pozná, nekoná se ovšem ten kýžený přesah, zevšeobecnění – ačkoli nelze popřít snahu. Přesto to zůstává jen v oblasti „kýžení“.
Dalším problémem, který jinak originální a potřebný Vedralův text postihl, je přílišná mnohomluvnost, doslovnost, až agitačnost; dvouhlavá – dvouhlasá, a husákovsky dvojjazyčná komunistická hydra (Alois Švehlík a Stano Dančiak) i sám primář kliniky zahlcují posluchače množstvím monologů, promluv a prohlášení, až nezbude ani místečko pro posluchačovu imaginaci. V tom jí ovšem nepomohla ani nenápaditá realizace (režie Ivan Holeček), která převedla scénář do audiální podoby – ale nic víc. Tomáš Töpfer (a bohužel často i Jiří Lábus) drží své postavy stále v jedné rovině hlasu i výrazu, takže časem až unavují.
V závěru celé hry se mnoha režimními zvraty propluvší zpěvák ocitá tváří v tvář sametové revoluci a je opět svými komunistickými ochránci vyzván, aby se zapojil. Toto Vedralovo přitakávání oblíbenému a rozšířenému názoru o dohodnuté hře komunistických pohlavárů s prohnanými disidenty mne, přiznám se, zamrzelo nejvíc. Ale co se dá dělat, plastický Gott skutečně zpívá dodnes a Vedral – dramatik si tento konec nemohl nechat ujít. Škoda jen, že tato doslovnost prochází celou hrou a zabraňuje jí zařadit se mezi ostatní Vedralovy opusy – tj. do Zlatého fondu Českého rozhlasu. Mohla vejít…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM
Uměli jsme to líp
Prakticky po celých padesát let, ať už byla u moci totalita importovaná z Berlína nebo z Moskvy, fungovala ta schopnost naprosto spolehlivě. Ovládali ji všichni lidé dobré vůle, jak tvůrci, spisovatelé, divadelníci, filmaři atp., tak ti, jimž byla jejich tvorba určena, tedy čtenáři, diváci a posluchači. Šlo o způsob, jak proklouznout sítem zákazů a cenzury, a přitom hovořit o aktuálních problémech. Na pomoc bylo možno vzít jinotaj, příměr, podobenství. Mezi autory a kulturní veřejností jako by existovala tichá domluva, že je zapotřebí číst mezi řádky a hledat za prvním plánem skryté podtexty. Za půlstoletí jsme v této svérázné kryptografii nabyli tak úctyhodného cviku, že jsme dokázali najít palčivé narážky snad i v pohádce o Červené Karkulce. Z hlediska obecných zásad teorie umění je možné proti takové politizaci literatury, divadla, filmu leccos namítnout, ale jestliže je společnost – hamletovsky řečeno – „vymknuta z kloubů“ a panuje v ní nenormální stav, musí i umění plnit nenormální funkci a bojovat, jak může a dovede.
Chválabohu, že doby, kdy se každý tvůrce, pokud se chtěl opravdu upřímně vyjádřit, musel uchýlit ke hře na schovávanou, jsou – věřme, že navěky – za horami. Už víc než patnáct let lze u nás na stránkách knih, na scéně, na filmovém plátně, televizní obrazovce či před rozhlasovým mikrofonem otevřeně říkat, co srdce ráčí. Jinotaje, příměry a podobenství bylo tedy možno odložit jako nepotřebné rekvizity. Ale jako by se při tom úklidu podařilo dnešním autorům odložit i schopnost vyjadřovat se obrazně a obrazivě a jako by dnešní konzumenti ztráceli schopnost vnímat vše, co překračuje triviální popis. Ano, dnes už naštěstí lze o všem hovořit otevřeně, ale otevřenost ještě neznamená jednoduchou přímočarost.
O tom všem bylo možno přemýšlet při poslechu nové rozhlasové hry Jana Vedrala nazvané Jackson, která měla premiéru 10. září v rámci sobotního odpoledního cyklu Rozhlasové jeviště. Už podtitul Hra o nelehkém osudu zpěváka lehké múzy byl ironizující. Vedralův hrdina se z pouhého skladníka vypracoval na hvězdu domácí pop-music a těšil se pak přízni jak davu, tak mocipánů, a to za všech peripetií doby. Dokázal podle potřeby vhodně přizpůsobovat nejen repertoár a občanské postoje, ale dokonce i jméno a tvář. A právě v pořadí už bůhvíkolikátá plastická operace jeho obličeje tvoří rámec několika retrospektiv ze zpěvákova života, s nimiž se prolínají dialogy dvou anonymních partajníků, tahajících za všech okolností za nitky lidských osudů. Samotný nápad odrazit zvraty a kotrmelce našich nedávných dějin na kariéře populárního zpěváka je znamenitý a forma pamfletistické nadsázky, o niž se Vedral snažil, by pro to mohla být přesná. Výsledek však přesto budil určité rozpaky.
Celek působil jako nesourodá koláž. Vlastní příběh byl sice veden v nadsázce, čímž asi nejpřesněji odpovídal pamfletistickému záměru, byl však jen letmo načrtnut, takže si nejsem jist, zda se nepamětníci mohli v jeho chronologii vždy dobře zorientovat. Naopak v rozhovorech obou stranických bossů, z nichž jeden hovořil česky a druhý slovensky, to už dost často „zašustilo papírem“ – postavy považovaly za nutné proklamovat i to, co by bylo možno odehrát v rámci dramatické situace. Literárností však nejvíc trpěly rámcové dialogy primáře a sestry, dlouhé politicko-etické diskuse se tu vedly i nad oddychujícím operovaným pacientem, což působilo nechtěně komicky. Zkušený Tomáš Töpfer si s neživotností vět ještě nějak poradit dokázal, Nataša Gáčová však zůstala jen u snahy o pečlivou výslovnost. Ve hře obecně kontrastovalo s papírovostí mnoha replik povážlivé nadužívání vulgárních výrazů.
Hlavním problémem hry je však právě přímočarost jejího zaměření. Po pár minutách lehce odhadneme, jak se budou osudy Vedralova nehrdinského hrdiny (v hereckém i pěveckém podání Jiřího Lábuse) odvíjet – budovatelské soutěže tvořivosti mládeže, beatlemánie, Pražské jaro, normalizační konjunktura, čtení Anticharty, zpěv na tribuně v listopadu ’89, dnešní spojení s někdejšími komunistickými „mafiány“. Přesně tak děj také běží. Postrádá jakýkoli překvapivý dramatický zvrat. Nic vás v něm nezaskočí (snad jen výstřel na primáře, naprosto neorganický nápad, který měl dramaturg Hynek Pekárek autorovi spíše rozmluvit). Posluchači není poskytnut žádný prostor k domýšlení, vše je řečeno. A tak lze po zbytek času leda tipovat, na koho ta která situace útočí (jedna z postav dokonce nese pozměněné příjmení známé televizní hlasatelky) a které dobově známé písničky se ještě ve hře ozvou.
Jan Vedral ve své mannovské parafrázi, v Urmefistovi, kdysi dokázal přesně, aktuálně a zároveň metaforicky nastavit zrcadlo každému umělci, kterého totalita nutí rozhodovat se mezi ctí a kariérou. V Jacksonovi byla – byť žánrově odlišnou formou – šance k přesahu podobného morálního problému do současna. Zůstala poněkud nevyužita. Právě po autorovi Urmefista máme právo požadovat víc.