Osamělé večery Dory N. (2013)

Milena Štráfeldová. Monodrama. Zpověď Theodory Němcové, dcery slavné spisovatelky.  Rozhlasová úprava Michal Bureš. Hudba Richard Mlynář, hraje  Marián Pavlík /violoncello/. Zvukový mistr Zdeněk Slavotínek a Dominik Budil. Asistentka režie Jindřiška Zornová. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Osoby a obsazení: Dora N. (Taťjana Medvecká).

Natočeno 14. 1. – 22. 2. 2013 (RS 30 Karlín, 14:00 – 16:00 h.; 42 min.).  Hudba natočena 15. 2. 2013 (ČRo Olomouc, R2+S1, 14:00 – 16:00 h.). Premiéra 7. 4. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:00 h). Repríza 22. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 10. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 2. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli ke 200. výročí narození spisovatelky Boženy Němcové.

Pozn.: V sezóně 2014/2015 nastuduje monodrama jevištně Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích (režie Jana Kališová, v roli Dory Němcové Jaroslava Červenková).

Lit.: Štráfeldová, Milena: V kuchyni s hlávkou zelí. In Týdeník Rozhlas 14/2013 (článek). – Cit.: Jak se opravdu žilo u Němců? Ano, myslíme v domácnosti „naší paní“ Boženy, spisovatelky, a jejích čtyř dětí. Ví se, že manžela a otce Josefa pracovní povinnosti většinou zdržovaly mimo rodinu a jeho manželka s ním tyto pobyty ne vždy sdílela. Mnohé o tom vypovídají dopisy Boženy Němcové. Jak ale každodenní život rodiny vnímaly děti, konkrétně její dcera Dora? O tom, s trochou fabulace pochopitelně, vypráví divadelní hra, kterou v neděli 7. dubna uvede Vltava.
Karel a Josef Čapkové mi snad tuto opovážlivost odpustí, při vzniku hry Osamělé večery Dory N. jsem si ale na jejich skvělého průvodce po divadle vzpomněla tolikrát, až jsem se odhodlala pustit do vlastní verze.

Jak vzniká hra

Tak tedy: Jak vzniká divadelní hra? První, zárodečný moment nijak nenapovídá, že by vůbec kdy vzniknout měla. To se kdesi na trase mezi zoo v Troji a pravobřežními Klecany ozve mobil. Je krásný podzimní den roku 2011 a budoucí autorka si vyrazila na pěší výlet. Ukáže se, že jí volá redaktor Českého rozhlasu Jiří V. Zjevně mu teče do bot. Už za čtyři měsíce si budeme připomínat 150. výročí úmrtí Naší Nejslavnější Spisovatelky, a on nemá v záloze nový pořad, který by ji posluchačům řádně připomněl. Takový, který by Boženu Němcovou ukázal v novém světle. Dvouhodinový autorský dokument na Vltavě. – Bereš?! Autorka na trase mezi Trojou a Klecany je samozřejmě zaskočena i polichocena. O BN toho sice v tu chvíli ví tak málo, že by sotva odmaturovala, taková nabídka se ale nedá odmítnout, že? Beru, odpoví tedy sebejistě – a pustí se odvážně do četby. Znovu prolistuje Babičku, V zámku i v podzámčí, Karlu i Chyži pod horami, o pohádkách nemluvě. Zase ustrne nad Viktorkou, nejdojemnější postavou české literatury, a jako už mnozí před ní objeví, jaký poklad se skrývá v té části Boženina díla, která nebyla určena pro veřejnost – totiž v její korespondenci. Summa summarum – 20. ledna 2012 odvysílá rozhlasová stanice Vltava stodvacetiminutový dokument s názvem Mnohé světlo mi zablesklo. Autorka ale musí přiznat, že zřejmě jedinou přidanou hodnotou k životopisu Boženy Němcové v tomto dokumentu bylo zjištění, že ráno 21. ledna 1862, kdy spisovatelka ve svých dvaačtyřiceti letech zemřela, bylo v Praze patnáct stupňů mrazu. Autorka dodatečně děkuje pracovníkům Českého hydrometeorologického ústavu, kteří pro ni tuto informaci ochotně vyhledali…

Detaily rozhodují

Možná to byl ale právě tento detail, který pak stál u zrodu hry o jediné dceři Boženy Němcové Doře. Starala se o matku v posledních dnech jejího života spolu s jakousi Švajcerkou. Po letech přiznala, že sama by na všechno nestačila. BN byla vážně nemocná, často krvácela. Bylo potřeba ji převlékat, umývat, prát špinavá prostěradla. Mrzlo přitom už kolik dní a prádlo venku špatně schlo. Kde se však dají v malém, špatně vytopeném bytě sušit takové plachty? V síňce. „Když naposledy přišel matku navštívit Erben, úplně se do nich zamotal,“ vzpomněla si Dora po padesáti letech.
A první výmluvný obraz toho, jak se skutečně žilo u Němců, je na světě. Odtud už není daleko k tomu, podívat se na ten tolikrát popsaný život slavné spisovatelky jinak. Očima člověka, který vedle ní prožil celé dětství a byl nejbližším svědkem jejích světlých chvilek i selhání, jejích bojů a trápení – tedy její dcery. A v této perspektivě je BN náhle trochu jiná než její zidealizovaný čítankový obraz. Odvážná? Upřímná? Vnitřně poctivá? Nepochybně! Nekonvenční? Ano. Sebestředná a manipulativní? Nejspíš ano. Self image maker? Stačí si jen připomenout legendu, že to byla ona, kdo na rakev Karla Havlíčka odvážně položil mučednický „věnec vavřínový“. Božena Němcová ji o sobě vytvořila sama. A vedle této krásné, okouzlující, obletované, talentované, ale i pomlouvané a zatracované osobnosti žije zakřiknuté děvče, o kterém vlastní matka řekne: „Ta moje Dora není velmi pěkná…“

Dora Němcová ve věku zhruba sedmdesáti letaké to doopravdy bylo pro dívku, nadosmrti zohyzděnou jizvami po hnisavých boulích, jež jí způsobila tuberkulóza mízních uzlin? Pro mladou ženu bez talentu, která před sebou vlastně neměla žádnou budoucnost? Byla odkázaná na pomoc vlastenců, kteří jí platili hodiny francouzštiny, aby jednou mohla alespoň učit. Její matka o nich přitom mluvila jako o „chátře vlastenecké“. K Vánocům od nich Dora dostala ošlapané boty a odloženou sukni, aby vůbec mohla ven, na ulici. Lze se divit, že z ní vyrostla samotářská, uzavřená, uskřinutá bytost, která se lidem raději vyhýbala?
Z Dory se nakonec opravdu stala učitelka. V Jičíně. Její žačky na ni přitom nevzpomínaly rády. Utajeně přivedla na svět nemanželské dítě, které vzápětí odložila. Její jedinou radostí byla zahrada, ke které přišla bůhvíjak. Cena za mlčení? Později ji výhodně rozprodala a za stržené peníze pro ni architekt Dušan Jurkovič postavil vilu! Dožívala v ní ale sama, jen s neteří a hejnem slepic. Není to snad dost silný příběh pro divadelní hru?
oprvé byla uvedena v létě roku 2012 v bývalém obilním skladu v Českém Dubu na studentském festivalu Půda. Sedmdesátiletou Doru N. zde skvěle ztělesnila pětadvacetiletá absolventka konzervatoře Marta Sovová. Spoluhráčem jí byla hlávka zelí. Na podzim téhož roku hra zamířila na Malou scénu Divadla pod Palmovkou. Hraje se tu dodnes. A do třetice si ji v rozhlasové úpravě a režii Michala Bureše mohou posluchači Českého rozhlasu Dvojky poslechnout první dubnovou neděli. Doru zde představuje Taťjana Medvecká. Sice bez hlávky zelí, osud staré osamělé ženy ale zpodobnila tak, až z toho mrazí!

Lit.: Bureš, Michal: Nenechte si ujít premiéru monodramatu „Osamělé večery Dory N.“. In web ČRo 2 Praha, duben 2014 (článek). – Cit.: Český rozhlas právě natočil rozhlasovou verzi monodramatu Mileny Štráfeldové „Osamělé večery Dory N.“. Odehrává se roku 1912 v Jičíně.

V jedné ze zdejších výstavných vil žije stárnoucí, opuštěná žena, dcera slavné spisovatelky. Vzpomíná: „Máma pořád krvácela, potila se, páchla… Věčně jsme ji museli převlékat. A toho prádla, co tehdá bylo! Přitom to ani nešlo usušit. Mrzlo, až praštělo. Prostěradla jsme věšeli v síňce. Když ji naposled přišel navštívit Erben, úplně se do nich zamotal…“  

Dora Němcová byla odmalička samotářská, plachá, stydlivá dívka, nadosmrti zohyzděná jizvami po tuberkulóze mízních uzlin. Byla svědkem matčiných světlých chvil i jejích selhání. Zažila s ní její vzdor proti šosácké vlastenecké společnosti, její milenecké vztahy i její bídu, kdy jim doma vlhkem a zimou plesnivěla postel. Dora zažila domácí hádky, bitky svých rodičů, a přitom nakonec dospěla k tomu, že „táta nakonec nebyl tak špatný, jak se o něm dnes říká.“ Přežila své tři bratry, z nejbližší spisovatelčiny rodiny zůstala poslední. U ní tak skončila i korespondence Boženy Němcové, která čítá přes 600 listů.

A jednoho dne večer, 50 let po matčině smrti, se slečna učitelka Theodora Wilhelma Rozálie Němcová těmito listy probírá. Není to veselé čtení. Jeden takový večer s Dorou N. prožívají i diváci na Malé scéně Divadla pod Palmovkou v Praze. Osamělé večery Dory N. tu měly premiéru v říjnu 2012. Dceru Naší Slavné Spisovatelky tu v režii Adama Skaly hraje Marta Sovová. Spoluhráčem samotářské slečny učitelky je přitom hlávka zelí.

Hra Mileny Štráfeldové nyní získala i svou rozhlasovou podobu. V režii Michala Bureše ji strhujícím způsobem ztvárnila Taťána Medvecká. Její Dora je v jednu chvíli nešťastná a vzápětí výsměšná, plná lítosti i ironie. Je nedůvěřivá vůči okolí: „Koho skutečně zajímá, jaká jsi byla ty? Jací jsme byli my? A jaké to doopravdy bylo, žít vedle tebe? Jen samé drby, klevety, pomluvy, to chtějí slyšet! Ale ne ode mne! Ode mne teda ne!” 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)