Kočka na kolejích (2013)

Přidal: Přemek |

Duben 4, 2013

Josef Topol. Dva milenci na opuštěné železniční zastávce mají při čekání na noční vlak spoustu času, aby zjistili, jak je to po sedmi letech s jejich velkou láskou. Rozhlasová verze divadelní hry. Dramaturgie Renáta Venclová. Režie Štěpán Pácl.

Osoby a obsazení: Évi (Magdaléna Borová), Véna (Miloslav König), První (Petr Lněnička), Druhý (Václav Neužil II.) a Chlapec (Jan Meduna)..

Natočeno 2013. Premiéra 18. 5. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 119 min.). Repríza 30. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Venclová, Renata: Rozhlasová premiéra Kočky na kolejích Josefa Topola. In Magazín Klubu Vltava 1/2013 (článek + rozhovor). – Cit.: Divadlo a drama patří téměř od prvopočátků do rozhlasového vysílání. Od přímých přenosů divadelních představení, které obstaral jeden mikrofon umístěný na rampu, se rozhlas záhy dopracoval ke skutečně svébytným rozhlasovým inscenacím divadelních her. Rozhlas se vždycky zajímal o pohyb v divadle, mnohokrát se mu povedlo ho přesvědčivě zrcadlit či zachytit. Na moderní dramatice se rozvíjela nejen divadelní, ale i rozhlasová režie, nové hry si vynucovaly novátorská zvuková řešení, proměnily rozhlasové herectví. Některé důležité moderní české divadelní texty a autoři však z různých důvodů svou rozhlasovou podobu doposud nedostaly. Historie českého divadla by přitom bez nich byla značně neúplná.

K 90. narozeninám tedy rozhlasu věnujeme malý cyklus premiér moderního českého dramatu, který zahájí inscenace Kočky na kolejích Josefa Topola. Postupně dojde i na hry Václava Havla, Ladislava Smočka, Milana Uhdeho a Jana Antonína Pitínského. Topolova Kočka na kolejích, kterou v roce 1965 zahájilo svou činnost Divadlo za branou, bude mít premiéru na rozhlasovém jevišti 18. května 2013 v režii letos jedenatřicetiletého Štěpána Pácla, jenž Magazínu odpovědel na několik otázek.

Jaké bylo vaše první setkání s tvorbou Josefa Topola?

Zřejmě na gymnáziu – oklikou přes Psí vojáky Filipa Topola a poezii Jáchyma Topola. Ale doopravdy jsem začal číst jeho tvorbu až na divadelní fakultě. Na jevišti – a není se čemu divit, protože se Topol moc na jevištích neobjevuje a neobjevoval – jsem vlastně tehdy neviděl pořádně nic. Ale hodně si pamatuju zvukový záznam Hodiny lásky s Janem Třískou, Marií Tomášovou a Leopoldou Dostalovou.

V roce 2008 jste se skupinou spřízněných herců a spolupracovníků úspěšně uvedli v Divadle DISK Topolův Konec masopustu. Představení dalo jméno vaší volné divadelní společnosti Masopust. Dá se tedy předpokládat, že Josef Topol pro vás není jen jedním z mnoha, že k němu máte výjimečný vztah. Chtěli jste se svým názvem „přihlásit“ k Topolovi?

Ano, bylo to vědomé přihlášení k básnickému, a přitom nesmlouvavému divadelnímu nazírání světa. Ale nešlo jen o to. Masopust jako tradiční slavnost nese v sobě jistou travestii – převrácené, vyšinuté či jinak výjimečné uchopení skutečnosti, díky kterému se lze dotknout podstaty běžných událostí.

Čím je pro vás jazyk Topolových her, jak jste si k němu hledal cestu?

Jsou to slova zázračná, je to dynamická znějící struktura, často hraničí s hudbou, která zároveň vyrůstá z absolutní určitosti. Toto spojení abstraktního – znějícího a ladícího s konkrétním – často neznělým, nepříjemným a neladícím, je v kontextu české dramatiky něčím dosud nepřekonaným. Zachovat tuto vyrovnanou dvojdomost, to byl úkol, který se v závěru zkoušení Konce masopustu (a tuším, že ne jinak tomu bude i v rozhlasové verzi Kočky na kolejích), stal tím nejdůležitějším a nejtěžším.

Co vyžaduje Topolův básnický jazyk od herců? A musel jste v nich pro básníkovy postavy a jejich řeč budit nějaké zvláštní pochopení nebo citlivost?

Nejen v hercích, ale především sám v sobě. Na první pohled se Topolovy dialogy tváří jako odposlouchané z každodenní řeči, ale nejde tu jen o informativní a významovou rovinu slov, ale hlavně o jejich prozodické vlastnosti. Právě ze znělosti a rytmu Topolových slov teprve vyrůstá smysl sdělení. Pro herce, dramaturga nebo režiséra je jistá citlivost k těmto momentům důležitá k inscenačnímu uchopení Topolových her, lhostejno jestli k jevištnímu nebo rozhlasovému.

Jak snadno se vám Kočka na kolejích zdá přenositelná do rozhlasu?

Je to velmi krutá hra slov, drama se skrývá v rafinovaně vedeném dialogu, pro rozhlas tedy velmi příhodný princip.

O čem všem je pro vás Kočka na kolejích? Stačí o ní říct, že je to „hra o lásce“?

Spíš jde o „hru na lásku“, zatímco ta láska skutečná uniká čím dál tím rychleji mezi prsty. Možná je to tedy spíš „boj o lásku“.

Divadelní premiéra Kočky na kolejích se odehrála v roce 1965. Nebojíte se, že od té doby Topolovi milenci příliš zestárli?

Když vypustíte několik více méně faktografických momentů, které jsou pevně spjaty s dobou vzniku hry, zůstává krystalicky čistá a básnická analýza vztahu dvou lidí, platná pro tehdejší dobu stejně jako pro dnešní.

Režisér Otomar Krejča, který Kočkou na kolejích otevřel Divadlo za branou, našel pro Évi a Vénu ideální představitele v Marii Tomášové a Janu Třískovi. Koho jste si pro rozhlasové zpracování vybral vy?

V Konci masopustu ústřední postavy Rafa a Marie hráli Magdaléna Borová a Miloslav König. Oba našli při zkoušení a při reprízách obrovskou hereckou citlivost pro Topolovu poetiku. Pro Évi a Vénu jsou právě tito dva ideální rozhlasoví představitelé.

Rozhlasové hry