Stockholmský rozhovor (1987)

Přidal: Přemek |

Listopad 6, 2007

Svatopluk Štefl. Dokumentární hra o člověku, který utekl před zodpovědností za svůj čin. Dramaturgie Miloslava Háková. Režie Miroslav Buriánek.

Osoby a obsazení: Zbyněk Stivín, emigrant (René Přibil), Jiří, český turista (Pavel Soukup). Dále účinkují Monika Švábová, Jan Gross, Dáša Neblechová a jiní.

Nastudovala Plzeň v roce 1987. Premiéra 28. 1. 1987.

Lit.: Frýbort, Pavel: Stockholmský večer. In Scéna 6/1987, s. 5 (recenze). – Cit.: Sobotní večer ve Stockholmu. V domě ve vilové čtvrti se na večírku setkávají dva bývalí kamarádi: český turista Jiří a emigrant Zbyněk Stivín — majitel domu a hostitel pravidelného kroužku utečenců, žijících ve Švédském hlavním městě. Situace zdánlivé konvenční, nejednou exploatovaná v dramatických dílech s podobnou tematikou; poznáváme nejrůznější typy lidí, kteří často nedokáží objasnit důvody svého rozchodu s vlastí, kteří před hostem z domova hrají úspěšné podílníky na vysokém životním standardu zapadni konzumní společnosti, aby pozvolna odhazovali se stoupající hladinou alkoholu v krvi naučenou masku a odhalili někdy dravci, někdy shnilou a deklasovanou (fyzicky i morálně) podobu.

Svatopluk Štefl ve své poslední rozhlasové hře STOCKHOLMSKÝ ROZHOVOR, kterou pro stanici Vltava nastudoval v plzeňském studiu režisér Miroslav Buriánek, (…) všechny tyto atributy, sloužící ke konfrontaci postojů a demaskování iluzí, samozřejmě používá; slouží mu však ke cti, že je nestaví do popředí, že v jeho dramatu netvoří první plán. V prvním plánu podle mého soudu není ani to, co se dere do popředí a co tvoří nosnou dějovou osnovu — totiž rozhovor obou bývalých kamarádů, v němž se Zbyněk obhajuje a pokouší se objasnit motivy svého útěku, k němuž zdánlivě (jak nám autor dosti dlouho záměrné sugeruje) neměl podstatné důvody. Byl přece úspěšný student, sportovec—reprezentant, lev společnosti, slibný novinářský talent… všechny jeho vlastnosti, tvořící obsah onoho magického slůvka „úspěšný“ před naším vnitřním zrakem defilují prostřednictvím krátkých retrospektiv a vnitřních monologů hrdinů, především daleko méně úspěšného, ale snad právě proto morálně pevnějšího Jiřího. Odvíjí se před námi jejich mládí, začátky na koleji (Zbyněk měl to štěstí, že získal garsonku), veliké sny, ze kterých jeden z nich vystřízlivěl a druhý se je pokusil naplnit — jenže jinde a jinak, nežli sobě i ostatním sliboval. Štefl velice obratně odvíjí tuto retrospektivní nit, která, možná místy dostává až bleskovou podobu flash-backů, v nichž se posluchač není s to dostatečně rychle orientovat, takže ho namísto pomoci spíše matou — a nesnaží se svého negativního hrdinu očerňovat. Naopak — ten je tak plný života, nápadů, energie, je tak aktivní a agilní, že bychom mu dokázali fandit, mít tuto podobu za jiných okolností a v jiném příběhu. Tady však cítíme, že s námi autor hraje záměrnou hru na ukrývanou pravdu, že má v záloze schované trumfové eso.

Bylo tam a Štefl je ve vhodné chvíli vynáší. Už chápeme, proč Zbyněk odhodil slibnou kariéru doma a nechal se unášet na vlně nejistoty emigrantského života. Těsné před svým odletem na turné do Švédska opilý havaroval, Jiří, s nímž ve voze jel, vypadá na mrtvého (utrpěl těžký úraz hlavy) a Zbyněk v duchu své povahy volí ze svého hlediska jediné východisko: přemístí nehybného Jiřího k volantu a sám, protože se mu nic nestalo, od auta uteče. Nehodu samozřejmě nehlásí, nepokouší se ani zjistit, jestli Jiří náhodou nepřežil: dokonce nepopírá, že s jeho smrtí kalkuloval. Pro všechny případy se však ze Švédska nevrátí…
A tady se dostáváme k onomu skrytému hlavnímu plánu, či spíše nevyjevené nebo latentní ideji. Tou je ambicióznost, touha prosadit se za každou cenu, kariérismus. Ne však kariérismus klasický: běžný typ šplhouna je obvykle okolím neakceptovaný. Zbyněk však své deformace získává právě díky obdivu, který jeho ambiciózní životní styl vyvolává! Okolí ho obdivuje, dokonce i Jiří mu všechno odpouštěl — do okamžiku, kdy Zbyněk svedl dívku, do které byl on zamilován, a samozřejmě do oné osudné autonehody, l tehdy však při vyšetřování svého kamaráda kryl, protože se nedokázal vymanit z okouzlení jím, obdivu k němu. Často nás překvapuje, když někdo, od koho bychom to nečekali, provede zavrženíhodný čin. A říkáme: on nás zklamal. Nepátráme však po tom, zdali zárodek něčeho negativního nenesl v sobě, zda jsme toto semínko nezaseli my sami a po dlouhá léta je pak pečlivě nezalévali. Úroda bývá taková, jakou ji vypěstujeme. Platí to i o lidech. Svatopluk Štefl se ve svém Stockholmském rozhovoru pokusil na tento morální problém poukázat. Zbyněk proto v mém chápání není člověk, který utíká před spravedlností, před trestem, není to člověk, který z neznámých důvodů „zklamal“. On se prostě choval tak, jak byl vychován. Okolí, které se mu nekriticky kořilo a které ho dávalo za vzor, namísto aby upozornilo na jeho negativní vlastnosti, egoismus atd., v něm vypěstovalo vědomí vlastní důležitosti, bezohlednosti. Postavilo kol. něj plot, za který nemohl dohlédnout — a proto viděl všude pouze sebe sama.

Ne všechno se S. Šteflovi i režisérovi Buriánkovi podařilo beze zbytku ozřejmit a zdůraznit: myslím si, že například příběhy a děje Zbyňkových spoluhráčů-emigrantů sice vytvářejí kolorit, ale přece jenom jsou v porovnání s ním a jeho osudem konvenční a strhávají na sebe více pozornosti, nežli si zasluhují a nežli je pro příběh únosné. Stejně tak se domnívám, že nebylo šťastné „přehrávání“ René Přibyla (sic!) v roli Zbyňka: chápu, že chtěl ve zkratce vyjádřit určité charakterové vlastnosti své postavy, ale místo toho dosáhl spíše dojmu, že je zbytečné karikuje — Zbyňkův charakter je totiž zcela jasný i bez toho. Miroslav Buriánek mel bezesporu těžkou práci s udržením tempa i tvaru velice mozaikovitého příběhu, ve kterém prudké tempo tvořilo protiváhu retrospektivám a psychologickým ponorům. Jestliže realizaci zvládl se slušnou dávkou invence a úspěšnosti, pak je to jen jedním z dalších důkazů toho, že plzeňské studio kontinuuje svoji dlouholetou režisérskou a inscenační tradici.
Šteflova hra, vycházející ze skutečného příběhu, ukazuje, kam se může dokumentární drama (či hra faktu) ubírat: autenticita není na překážku yýsostně uměleckému ztvárnění, jestliže autor má co říct a ví, jak to napsat.

Rozhlasové hry