Herečka budoucího času (1986)

Přidal: Přemek |

Listopad 8, 2007

Jarmila Konrádová. Hudba Josef Suk. Hudební spolupráce Dana Stuchlíková. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Hana Kvapilová (Věra Galatíková), F. X. Šalda (Jiří Adamíra), Eduard Vojan (Luděk Munzar), adeptka herectví (Libuše Šafránková), student (Vladislav Beneš).

Natočeno 1986. Premiéra 4. 1. 1987 (Vltava).

Lit.: Boková, Marie – Herečka budoucího času. In Scéna 4/1987, s. 5 (recenze). – Cit.: Hana Kvapilová, Eduard Vojan — velcí čeští herci přelomu století — ano, chápeme to jako samozřejmost, ale máme vůbec někdy čas se k nim vracet? Přečíst si o nich, pohlédnout do jejich tváří na fotografiích, zalistovat dopisy i celou tou dobou… Hned na začátku letošního roku nám takové užitečné zastavení, které očima minulosti nahlíží do budoucnosti, nabídl rozhlas.

Autorka Jarmila Konrádova s režisérem Josefem Melčem jsou tvůrci rozhlasového portrétu Hany Kvapilové, který se krásně a příznačně jmenuje HEREČKA BUDOUCÍHO ČASU. Napohled skromné, střídmé dílko zřetelně přesáhlo rámec dokumentárního pásma, nezpronevěřilo se ovšem faktům. Počátečním vkladem a zároveň hodnotou, která posluchače bezpečně orientuje, aniž by mu cokoli vnucovala, je kreace Věry Galatíkové. Herečka zpřítomňuje herečku s velikým pochopením, vztahem i pokorou. Kvapilové dopisy, deníky, myšlenky jako by ožily novým poutavým obsahem. „Citace“ z Haniných slavných rolí zachovávají v podání Věry Galatíkové citlivou rovnováhu mezi, řekněme, dobovým dokumentem a dnešním vnímáním Shakespeara a dalších.

Výbornými partnery herečce byli Jiří Adamíra, prezentující texty Šaldovy a Luděk Munzar jako Eduard Vojan. Oba herci přesně vystihli nesnadnou polohu, oscilující mezi smysluplným „čtením“ textu (kritika, nekrolog, dopis, deník) a splynutím s postavou, s osobností Šaldovou a Vojanovou. Z této oscilace odstupu a ztotožnění, realizované se svrchovaným mistrovstvím, vytvořil režisér Melč společně s dalšími herci přitažlivou podobu příběhu, postihujícího rozpory doby, v nichž vyzrávaly osobnosti našeho divadla. Různé tváře soudobé společnosti — obdiv i pomluvy, intriky i pochopení — zachycují např. sugestivní „momentky“ z pohřbu Kvapilové, jímž je vše zarámováno.

Paralelně s „příběhem“ velké herečky sledujeme jeho reflexi v jemné naznačeném osudu dívky, která se herečkou touží stát, pravidelně postává na bidýlku v Národním a sděluje si dojmy se studentem, píšícím verše. Tuto mladou dvojici představují — se smyslem pro proporce v celku díla — Libuše Šafránková a Vladislav Beneš.

Sukova hudba k Radúzovi a Mahuleně byla ideální průvodkyní portrétu herečky, na niž bychom neměli zapomínat. Hana Kvapilová zemřela před osmdesáti léty, na jaře 1907.