Poslední návštěvník (1986)

Přidal: Přemek |

Listopad 12, 2007

Satirická hra. Vladlen Dozorcev. Překlad Jana Kjusáková. Úprava Jiří Hubička. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jan Novák.

Osoby a obsazení: návštěvník (Radoslav Brzobohatý), Kazmin (Vladimír Brabec), Jermakov, tajemník (Miroslav Moravec) a Věra, návštěvníkova průvodkyně (Milena Steinmasslová).

Natočeno 1986. Premiéra listopad 1986.

Lit.: Svačina, Jan: Návštěvník – jen ne poslední! In Scéna 1/1987, s. 6 (recenze). – Cit.: O dramatických novinkách, které uměleckými prostředky odrážejí aktivitu charakteristickou pro současný život v Sovětském svazu, se u nás mluví i píše. První příležitost setkat se s jedním z děl tohoto progresivního proudu, který nemá pouze lokální význam a platnost, poskytl veřejnosti rozhlas, který v listopadu uvedl premiéru původního nastudování hry Vladlena Dozorceva POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍK.

Určitá modelovost této společenské morality je zřejmá ze stručné reprodukce děje: Do pracovny náměstka ministra zdravotnictví Kazmina přijde v doprovodu mladé ženy muž středních let a požádá ho, aby se vzdal své funkce. V diskusi čtyř postav — návštěvníka, jeho průvodkyně Věry, Kazmina a jeho tajemníka Jermakova — kterou návštěvníkův návrh vyvolá, vyjde najevo, že se Kazmin v minulosti dopustil závažného lidského i profesionálního „faulu“. Podle Kazmina i Jermakova se tak stalo vlastně v „celospolečenském zájmu“. Návštěvník však přesvědčivě dokazuje, že tím Kazmin ztratil právo zastávat významnou společenskou funkci.

Modelovost příběhu a vypjatost rozehrané situace (nepostrádající ostatně jistou dávku absurdity) se staly východiskem psychologicky průkazné a v podstatě realistické a aktuální studie na téma morální zralosti, svědomí a osobní i společenské odpovědnosti. Přesvědčivost dělá ze hry výzvu k znovunastolení obecně závazných etických norem. Dozorcev tuto nezbytnost zdůvodňuje pojmenováním praktik, jejichž nebezpečnost tkví především v samozřejmosti, s níž jsou realizovány i přijímány. Mezi ně patří např. uplatňování hesla „účel světí prostředky“, zneužívání abstraktních celospolečenských zájmů, za které lze při troše demagogické zručnosti skrýt cokoliv. Takové a další podobné manýry autor nejen kategoricky odmítá, ale zejména jejich ničivý vliv přesvědčivé zdůvodňuje.

Zdrojem dramatičnosti je v Posledním návštěvníkovi nápaditě rozehrané žonglování s pravdou, jako důsledkem přesně dávkovaného odkrývání minulých skutečností. Četných dramatických zvratů využívá Dozorcev k zevrubnějšímu a všestrannějšímu prozkoumání obecných jevů. Neméně významným zdrojem napětí se pak při tomto postupu stává otevřenost, věcnost a adresnost kritiky.

Dozorcevův Poslední návštěvník je původně divadelním textem. Má však mnohé z vlastností dobře napsané rozhlasové hry — malý počet postav, komorní půdorys, dramatické dialogy, minimum mimoverbální akce, výrazné charaktery atd. Rozhlasové specifice vyhovuje i analytický charakter výstavby textu. Všechny významné události se odehrály v minulosti a nový dramatický rozměr získávají teprve zpřítomněním v dialogu.

Divadelní režisér Jan Novák, který nastudováním Posledního návštěvníka v rozhlase debutoval, rezignoval na vnější efekty (např. pro debutanta jistě lákavé kouzlení se zvukovou kulisou) a plně se soustředil na dynamickou a významovou gradaci jednotlivých scén i celku a jejím prostřednictvím na zvýrazněn! a podtržení ideového poslání hry. Oporu i porozumění našel u herců, zejména u představitelů dvou hlavních protihráčů – R. Brzobohatého (návštěvník) a V. Brabce (Kazmin). Díky souhře všech tvůrců dosáhl celek optimální polohy mezi dvěma hrozícími extrémy — příliš symbolickým či naopak naturalistickým vyzněním.

Uvedení Dozorcevova Posledního návštěvníka je pozoruhodným dramaturgickým činem. Zásluha dramaturgie i ostatních tvůrců rozhlasové podoby tohoto dramatu je i v tom, že od jeho úspěšné premiéry v leningradské Velké činohře uplynulo jen o něco málo víc než půl roku.

Rozhlasové hry