Cesta k pólu (2007)

Přidal: Přemek |

Listopad 19, 2007

Daniela Fischerová. Původní rozhlasová hra. Scénická hudba Marko Ivanovič. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Mája (Jiřina Jirásková), Evžen (Josef Somr), Anička (Viola Zinková), Miloň (Bořivoj Navrátil), Rút (Vilma Cibulková), Zdeněk Hess, Miriam Kantorková, Hana Brothánková a Jan Polívka.

Natočeno v roce 2007. Premiéra 18. 12. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:35 h.; 63 min.). Repríza 12. 2. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Lit.: Matys, Rudolf: Rozhlasový comeback Daniely Fischerové. In Týdeník Rozhlas 10/2008 (recenze). – Cit.: V předvečer životního jubilea dramatičky a prozaičky Daniely Fischerové uvedla Vltava premiéru její nové rozhlasové hry Cesta k pólu. Autorka se v ní vrátila k rozhlasové dramatice po celých deseti letech, a řekněme hned, že to byl návrat velmi přesvědčivý. V této novince znovu osvědčila všechny charakteristické kvality svého rukopisu: schopnost přesné a nervní psychologické drobnokresby, zručnost ve vedení postav, umění vybudovat logicky neprůstřelnou stavbu dramatu, i chytrý, obrazivý jazyk dialogů (napíše třeba: „motáte se tu jak bludný nerv!“). Oproti některým jejím dřívějším hrám je v ní navíc, a to jednoznačně ve prospěch věci, poněkud oslabena tendence k jakési „modelovosti“, a naopak jsou zvýrazněny polohy vrstevnatě nejednoznačné psychologie postav, které vytvářejí rozhemženou, pestrou živočichopisnou mozaiku, a v ní hodně „čechovovskou“ směs groteskního s jímavým, úsměvného s tragickým.

Děj hry nás uvádí do domova důchodců, kde v opuštěnosti dožívá několik jak jen možno rozrůzněných lidských typů. Mája (Jiřina Jirásková) je někdejší, záhy ztloustlá marginální herečka, nakonec pouhá „hlasařka“, která si ze svých frustrací pomáhá tupou konzumací dortů a ulevuje si z nich cynicky sarkastickými a sebeironickými glosami a komentáři. Jejím hlavním protihráčem je snaživý Evžen (Josef Somr), bývalý úderník, kterého „nové poměry“ příznačně proměnily v typického workoholika. Tuto dvojici pak ve skupině doplňují figury spíše „přihrávající“: hodná a zcela pasivní Anička (Viola Zinková) a někdejší farmaceut Miloň (Bořivoj Navrátil).

Do jejich bezbarvé monotónní ospalé každodennosti se zalykavě vřítí, a tím celou dramatickou situaci otevře, mladá, bývalá cyklistická reprezentantka, v tuto chvíli jen „výkonná referentka pro volnočasové aktivity na zkoušku“ Rút (Vilma Cibulková). Tahle až křečovitě aktivní, generačním „marketingovým“ slovníkem napěchovaná bytost nakoupí rotopedy a vymyslí pro své důchodce naprosto bezúčelovou akci: mají na oněch rotopedech závodit, kdo z nich jako první dosáhne severního pólu! Tento groteskně bizarní nápad byl sice virtuální, ale to co se pod jeho povrchem odkrylo, bylo až do zadíravých hloubek skutečné. A tak se v soupeřivém herním poli znovu rozžívají dávná traumata a ve vzájemných interakcích postav vyhraňuje se skutečná povaha jejich vztahů. I proto, že uprostřed bezcílného marasmu najdou aspoň nějaké téma. Znovu tedy žijí!

Mája se nejprve samozřejmě vůči nové hře nerudně uzavře, ostatní ji ale s různou mírou nadšení přijmou, hyperaktivní Evžen dokonce, a jistě příznačně, slouží této absurditě, že se přitom uštve málem k smrti. Nakonec však, po sérii truchlokomických situací, se celá komunita navzájem sblíží. A tak, přestože Rút (která přes své mládí je rovněž již poznamenána jizvami po zklamáních) po zkušební době dům opouští, zanechá v jeho obyvatelích chuť žít dál, překonat pustotu a zhrzenost, touhu najít ještě aspoň v maličkostech nový smysl nebo aspoň trošku radosti. I Mája se najednou chce uplatnit: začne pilovat artikulaci a všichni se euforicky těší na mikulášskou nadílku.

Není v tom žádný laciný „seriálový“ sentiment, nic optimisticky pedagogického, žádný iluzivní perspektivismus – oči Daniely Fischerové zůstávají přesné a otevřené. V umných sítích svého dramatického eseje na téma věčných amplitud životního úspěchu a neúspěchu, aktivity a rezignace, zoufalství a naděje, projevuje jak „odbornou“ znalost psychologické problematiky stáří, tak i porozumění pro povahu starých lidí, která ani v úpadku tělesných i duševních sil a při všech tendencích k podivínství nepřestává být vrstevnatou, složitou, a tedy hodnou vnímavé pozornosti.

Režie hry se ujala Hana Kofránková, kterou si ovšem už od rozhlasových (i některých televizních) děl Fischerové nedokážeme odmyslit. A jak jinak – znovu nezklamala. Dala hře přesný temporytmus, nápaditě ji rozčlánkovala temperamentními „voicebandy“ – a taky ji skvěle a bezchybně obsadila. Jeden herec byl lepší než druhý, ale přece jen mi jako nejpřesvědčivější připadl výkon Jiřiny Jiráskové (její role byla ostatně asi nejlíp napsána). Je zkrátka moc dobře, že se Fischerová znovu vrátila k rozhlasu. Chyběla nám!

Rozhlasové hry