Sabeth (1993)

Přidal: Přemek |

Prosinec 2, 2007

Günter Eich. Rozhlasová hra. Devět kapitol o podivném havranovi. Překlad Jitka Bodláková. Stereoscénář Josef Henke a Miloš Kot. Hudební improvizace Jiří Váchal. Použitá hudba Olivier Messiaen (Barvy nebeského města, Exotičtí ptáci). Zvukové efekty Radislav Nikodém. Mistr zvuku Miloš Kot. Záznam a střih Anna Suchánková. Dramaturg Jaromír Ptáček. Asistentka režie Jana Knapová. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Terezie Weisingerová, učitelka (Taťjana Medvecká), Elisabeth Fortnerová (Klára Tichá), Paní Fortnerová, selka (Růžena Merunková), Josef Fortner, sedlák (Jiří Klem), čeledín (Radan Rusev), děvečka (Martina Hudečková), Sabeth (Rudolf Hrušínský I.), redaktor Reinecke (Alfred Strejček), sekretářka (Iveta Dušková), dr. Schlefink (Miloš Hlavica), paní Schlefinková (Taťána Fischerová), řídící učitel Eginhard Wotruba (Jan Vlasák), hlášení + odhlášení (Vladimír Fišer) a Ilsa (Barbora Drofová), děti ve třídě (členové DRDS).

Natočeno v r. 1993. Repríza 18. 10. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 23. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h). K poslechu zde.

Text in: Eich, Günther: Děvčata z Viterba – Sabeth. Praha : Dilia, 1965, 157 s.

Lit.: Semotamová, Tereza: Německé rozhlasové hry 50. let. Brno: JAMU, 2012 (disertační práce).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Sabeth. Mezi člověkem a havranem. In Týdeník Rozhlas 26/2015. Dostupné také na Panáčku.

Lit.: Šedivá, Jitka: Srdce mi usedá nad tím ubohým havranem… In web Youtube, leden 2015 (názor posluchačky).- Cit.: Srdce mi usedá nad tím ubohým havranem, který se z čistého božího tvora stává jaksi neplánovaně člověkem…a ještě ho při tom obtěžuje ta neuvěřitelně pitomá učitelka. No děs! Tohle je opravdový horor…

Lit.: Venclová, Renata: Cyklus Hörspiel pokračuje hrou Güntera Eicha Sabeth. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2011 (článek). – Cit.: V rámci cyklu původních německy psaných rozhlasových her Hörspiel uvádíme dílo básníka Güntera Eicha Sabeth. Autorovo křehké podobenství o neuchopitelnosti a prchavosti lidského štěstí mělo svou světovou premiéru v roce 1951 a od té doby se nejen v německém rozhlasovém éteru dočkalo mnoha nových nastudování.

Německý básník a prozaik Günter Eich začal spolupracovat s rozhlasem už ve třicátých letech. Pro různé německé rozhlasové stanice psal scénáře rozhlasových seriálů, dramatizace literární klasiky, ale i pořady pro děti. Je zřejmé, že zpočátku pro Eicha spolupráce s rozhlasem představovala především způsob, jak si k psaní poezie zajistit obživu. Po druhé světové válce, která toho v životě Eichovy generace tolik znamenala, obrátil svou pozornost k teprve se ustavujícímu žánru rozhlasové hry. A bez nadsázky lze říci, že svou tvorbou zásadním způsobem přispěl k položení jeho základů.

Eich vymanil rozhlasovou hru ze závislosti na divadle a próze, on sám k ní přistupoval jako bytostný básník. Především však dokázal využít specifický vztahu, který mezi rozhlasovou inscenací a posluchačem vzniká. Jeho hry nás oslovují básnickým obrazem, který přímo počítá s tím, že bude posluchačovou imaginací dotvořen, obrazem, který by nemohlo v úplnosti zachytit žádné vizuální umění. Snad právě proto, že rozhlasová hra má k dispozici především slova, postihoval Günter Eich ve svých hrách rád jevy a pocity slovy nesdělitelné – a v těchto „nevyplněných“ mezerách se otevíral prostor pro posluchačovu fantazii.

To všechno platí také pro rozhlasovou hru Sabeth. Venkovská školačka Elisabeth tak pojmenuje havrana, který se z náklonnosti k lidem naučí mluvit. Svět lidí Sabetha láká především proto, že jeho obyvatelé se „umějí mít rádi“. Dar řeči dá havranovi prožitek lidského citu i přátelství, ale zároveň ho nevýslovně tíží, Sabeth pomalu přichází o schopnost létat, přestane patřit mezi své, ale skutečným člověkem se také nestane. Hra je křehkým podobenstvím o neuchopitelnosti a prchavosti lidského štěstí, které začínáme ztrácet právě v okamžiku, kdy jsme ho dosáhli.

Rozhlasové hry