Figarova svatba (2007)

Přidal: Přemek |

Prosinec 19, 2007

Pierre – Augustin Caron de Beaumarchais. Komedie o slavném sluhovi, mnoha slibech, jednom starém právu a nových časech. Překlad Karel Kraus. Rozhlasová úprava Ivan Rajmont a Martin Velíšek. Hudební improvizace Miki Jelínek. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Ivan Rajmont.

Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva (David Prachař), Hraběnka (Miluše Šplechtová), Figaro (Aleš Procházka), Zuzanka (Miroslava Pleštilová), Marcelina (Johanna Tesařová), Antonio (Zdeněk Maryška), Fanynka (Kateřina Holánová), Cherubín (Filip Rajmont), Bartolo (Jan Skopeček), Bazilio (Milan Stehlík) a Don Gusman (Rostislav Novák).

Natočeno 2007. Premiéra 1. 1. 2008 (Vltava, 15:00 h.). Repríza 24. 5. 2008 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 30. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava); 5. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 27. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: anonym: Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba. In web ČRo 3 Vltava, 30. duben 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Na nebohého Figara je toho skutečně moc. Chce uzavřít sňatek se Zuzankou a zároveň vzdorovat vdavekchtivosti Marceliny, pomoci touhám hraběnky a zamezit choutkám hraběte. Ne nadarmo nesla tato slavná komedie podtitul Bláznivý den. Rozhlasovou inscenaci slavné Beaumarchaisovy hry nastudoval v roce 2007 Ivan Rajmont v hlavních rolích s Alešem Procházkou, Miroslavou Pleštilovou, Davidem Prachařem, Janem Skopečkem a dalšími známými herci.

V roce 1772 se Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais, do té doby autor dvou divadelních her Eugenie a Dva přátelé aneb Lyonský obchodník pokusil o štěstí v opeře. Pro pařížskou Italskou komedii napsal libreto, ale byl odmítnut. Počátkem následujícího roku látku přepracoval pro činohru, ale výše uvedené soudní spory zdržely premiéru o další tři roky. Hra byla uvedena v Theâtre Français 23. února 1775. Na scénu, coby Lazebník sevillský, vstoupil Figaro, jedna z nejznámějších literárních postav všech dob.

Počátkem roku 1774 odjíždí Beaumarchais pod jménem Ronac s tajným posláním do Londýna. Má získat zpět dokumenty, které kompromitovaly nebožtíka Ludvíka XV. a jeho milenku du Barry. Na jaře roku 1775 vedly americké kolonie boj za nezávislost na Anglii. Francie, která je nemohla díky diplomatickým závazkům podpořit otevřeně, vytvořila fingovanou firmu, která dodávala vzbouřencům zbraně. V čele této firmy stanul Beaumarchais. Získal bohaté subvence od Francie a Španělska. Investoval i ze svého. Nakonec ho dodávky americkému lidu málem zruinovaly. Předseda Kongresu jeho zásluhy ocenil v roce 1779 osobním dopisem, nicméně Američané mu zůstali dlužni dva a půl miliónu livrů.

Tou dobou mu už téměř tři roky leží v šuplíku další hra s postavou prohnaného sluhy – Bláznivý den aneb Figarova svatba. K pokračování ho údajně vyzval sám princ de Conti. Beaumarchais však dlouho váhá s jeho uveřejněním. Když tak v roce 1781 učiní, je hra cenzurou okamžitě zabavena. Začala dlouhá pouť zakázaného textu, během níž dosáhl Beaumarchais mistrovství v něčem, co bychom dnes nazvali public relations. Věděl kde, kdy a komu přečíst úryvek ze svého díla. Kdy uspořádat napůl veřejnou zkoušku (na které byla už ovšem přítomna jím zaplacená klaka). Jak načasovat projev překvapivě velkorysé dobročinnosti. Jak využívat nepříjemností k publicitě.

Konečně se zdálo, že dosáhl svého – 26. září 1783 se v sídle pana de Vaudreuil konalo uzavřené představení (pro tři sta diváků!) s herci z Comédie Française. Výkvět Francie naplnil sál k prasknutí, aby si vyposlechl, jak se mu kdosi vysmívá. Po stížnostech na horko v sále nedočkavý Beaumarchais nelenil a vytloukl okna holí. Později se sice říkalo, že svou hrou prorazil dvojí okna, skutečná i ta ke svobodě, ale veřejné provozování Figarovy svatby dovoleno nebylo.

Až 27. dubna 1784 se všichni dočkali. Zákaz byl zrušen, komedie směla být uvedena. Během hodiny dostal autor čtyřicet dopisů od osob všech stavů s žádostmi o lístky se slibem, že mu za to budou dělat klaku. Lokajové šlechticů stáli u pokladny od brzkého rána. Vznešené dámy a urození pánové se bez ohledu na svou pověst pod záminkou společného oběda tísnili v hereckých šatnách, aby si tak zajistili vstup do divadla. Dav, který se shromáždil před divadlem, zahnal stráž, vyrazil dveře a vzal budovu útokem.

Dnes už asi jen stěží doceníme revolučnost hry Figarova svatba. Dokonce se nám může stýskat po lehkosti lazebníka z prvního kusu. Ve „Svatbě“ je Figarova veselost poněkud okázalá a své prospěchářství a ziskuchtivost se ani nesnaží skrývat. Spolu se známým francouzským kritikem Sainte-Beuvem se nám může zdát, že bychom možná raději žili ve společnosti, kde vládnou Almavivové, než kterou spravují Figarové. Ale to je asi pohříchu dnešní pohled – tehdy všechny velké revoluce měly teprve přijít. Hra šla ve své kritičnosti na samou mez únosnosti. Určitý obrázek si můžeme učinit i z prudkosti polemik, které následovaly. Hře byla připisována zejména nemorálnost a frivolnost. Beaumarchais ji všemožně hájil. Zároveň spory vydatně živil. Zaplatil distribuci letáku hanícího jeho komedii, aby sám mohl briskně odpovědět.

Beumarchais ze svého triumfu dokázal vytěžit maximum, ale už ho nezopakoval. Jeho další literární pokusy již slávy Figarovy svatby nedosáhly. V roce 1791 Beaumarchais vydává třetí díl figarovské trilogie – Provinilá matka. Rozvijí v něm vztah Cherubína a Rosiny v duchu předrevolučního diderotovského dramatu. Hra se většího zájmu nedočkala.

Rozhlasové hry