S nadějí i bez ní (2013)

Přidal: Přemek |

Srpen 20, 2013

Tomáš Vůjtek. Rozhlasová verze divadelní inscenace Komorní scény Aréna o životě a vyšetřování Josefy Slánské. Hudební improvizace Marek Hoblík. Použitá hudba Josef Dobeš (píseň Silnice šedivá, text Saša Razov). Zvukový mistr Hana Plecháčková Kovalová. Dramaturgická spolupráce Tomáš Vůjtek. Dramaturgie Eva Lenartová. Divadelní režie Ivan Krejčí. Rozhlasová režie Peter Gábor.

Osoby a obsazení: Josefa Slánská (Alena Sasínová-Polarczyk), první (David Viktora), zdravotní sestra (Renáta Klemensová), ředitel (Vladimír Polák), druhý (Jan Fišar), Gottwaldová (Anna Cónová), Gottwald (Stanislav Šárský), Kopecký (Norbert Lichý), Ruda (Lukáš Červenka), Slánský (Tomáš Jirman), chlapec (Michal Sedláček), žena (Zdeňka Przebindová), lékař (Miroslav Rataj).

Nastudoval ČRo Ostrava 19. 7. 2013 (79 min.). Premiéra 1. 10. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 30. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 19. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra; 19. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: „Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli.“ – Text hry se opírá o vzpomínkovou prózu Josefy Slánské Zpráva o mém muži (Svoboda, Praha 1990). Citace jsou pokud možno doslovné, aby se v co největší míře zachovala ideová autentičnost promluv hlavní postavy. Rovněž vycházím z knihy rozhovorů Karla Bartoška Český vězeň, v níž je také kapitola věnovaná Josefě Slánské (Ladislav Horáček, Praha 2001).
Atmosféru doby ilustrují citace z dobového tisku a tehdejší literatury. V tomto ohledu pro mě byla nejvíce inspirující kniha Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (Orbis, Praha 1953).

Exkursí do komunistických vyšetřoven, mučíren a kriminálů lze nazvat inscenaci hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní v ostravské Komorní scény Aréna.

Pozn. 2: Divadelní inscenace měla premiéra 21. 1. 2012 (Komorní scéna Aréna, Ostrava, režie Ivan Krejčí). Herecké obsazení bylo rozdílné; vedle Aleny Sasínové (Slánská) dále účinkovali jako První Marek Cisovský, Druhý Albert Čuba a v chóru postavVlastimil Burda, René Šmotek, Vladislav Georgiev, Petra Kocmanová, Zuzana Truplová.Více zde.

Lit.: Pavlovský, Petr: Aktuální klasika. In Týdeník Rozhlas 43/2013 (recenze). – Cit.: (…) První říjnový Klub rozhlasové hry zahájil novinkou, která je, žel, aktuálnější, než by si bylo přát. Eva Lenartová upravila pro rozhlas inscenaci ostravského divadla Komorní scéna Aréna. Jde o dramatizaci pamětí Josefy Slánské, kterou pro divadlo připravil Tomáš Vůjtek. Vedle Aleny Sasínové-Polarczyk v hlavní roli je tu obsazen celý výkvět ostravského činoherního divadelnictví.
Osud rodiny Slánských je rámcově dosti známý, v ničem podstatném se neliší od řady podobných, jejichž otcové byli komunistickou stranou pod vedeném sovětských poradců obviněni ze zrady. Z historického odstupu je až absurdní, že šlo vesměs o ty nepravověrnější a že zrada se neprokázala ani v jediném případě. Účelem nemohlo být nic jiného než šíření iracionálního, všeobjímajícího strachu. „Kléma se bál jezdit do Moskvy, bál se, že ho tam zatknou,“ píše Slánská. Nebo: „Kléma zatýkal každého, na koho mu ukázali. Ruda také zatýkal.“
Protagonistka má těžkou úlohu, protože musí na jedné straně zobrazit drastické prožitky (Slánským byla například za války v parku unesena dcera – nemluvně) a na druhé straně neochvějnou důvěru ke straně. Postupně se ztrácí spolehlivost nejbližších přátel, pak i až nábožná víra ve vůdce (Gottwald, Stalin), ale nemizí důvěra v KSČ (jinak by do ní syn v šedesátýchletech nevstoupil), a hlavně – zůstává nezviklaná víra v ideu: „Já stále věřím v socialismus. Jde o dlouhodobý vývoj, který bude možná trvat ne desítky, ale stovky let…“ Věřím, že to takhle Josefa Slánská napsala, ale její představitelka nechť mi promine – když jsem to slyšel, bylo to k neuvěření. Něco se prostě přesvědčivě zahrát nedá.

Lit.: Sasínová, Petra: Dějiny jsou to největší divadlo, říká dramatik Tomáš Vůjtek. In web Česká televize, 14. 3. 2013 (rozhovor). – Cit.: Divadelní kritici se shodují, že Tomáš Vůjtek, dramaturg ostravského divadla Komorní scéna Aréna, umí psát. Za své texty dostal už tři ceny Alfréda Radoka, které jsou v divadelní branži v Česku nejprestižnější. Letos ocenili jeho čerstvě napsanou hru Slyšení, která uzavírá trilogii o moderních dějinách, jako třetí nejlepší původní, dosud nepublikovanou hru. Text o manželce popravného tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského S nadějí, i bez ní, letos získal zvláštní cenu Hvězdy na Vrbě, v roce 2009 i „Radoka“. A nejen díky kvalitám uměleckého týmu ostravské Arény si jeho psaní užívají diváci.

Vaše hra S nadějí, i bez ní, je nesporně úspěšná. Vnímáte tento svůj text jako nějak jiný, lepší, než ty předchozí?

Je to pro mne přelomový text, protože do té doby jsem psal hlavně komedie. Myslel jsem si, že divadlo má člověka rozesmávat, že člověk se má divit a žasnout, čemu se směje, a přes ten smích přicházet k poznání. Teď už vím, že nemusím psát jenom komedie. Humor může být i v těžkých věcech. A poprvé jsem psal bilanční hru. Bylo dvacet let od Sametové revoluce a mnoho lidí se vyjadřovalo k tomu, jak se žilo tenkrát a jak se žije teď. K mému zděšení se začaly objevovat názory, že tenkrát to bylo lepší. Takže mne napadlo, že dozrál čas pro hru, která by toto období pojmenovala, reflektovala. V dramatice to tak obecně funguje. Němci se také začali vymezovat a vyjadřovat k nacistické minulosti dvacet let po válce. Filmy, které byly v Česku natočeny, jsou vesměs lidské komedie, které říkají, že se vlastně nic až tak nestalo, třeba Pelíšky nebo Díky za každé nové ráno. Chybí tam hrana, vše je zaoblené. A lidé se na to rádi dívají. I bývalý prezident Klaus má na to jasný názor, že žádný odboj nebyl, že ho nebylo třeba, protože mlčící většina režim jakýmsi zázračným způsobem svrhla, aniž by snad chtěla.

Jak jste se k těm padesátých letům dostal?

Studoval jsem na pedagogické fakultě kombinaci český jazyk a dějepis, takže jsem se už ve škole setkal s událostmi v padesátých letech. Nejznámější je proces s Miladou Horákovou, ale mnohem zajímavější je pro mne případ Rudolfa Slánského, protože to není černobílý proces. Na jedné straně není dobro, na druhé straně není zlo, je to velmi ambivalentní. Pro divadlo je to látka naprosto úžasná. Takže jsem o tom věděl, dokonce jsem si v devadesátých letech koupil knihu od Josefy Slánské. Byla to velmi ambiciózní kniha, která chtěla nějakým zásadním způsobem říct, jak to bylo. Ale nemohla, protože autorka – Josefa Slánská, byla přesvědčena, že myšlenka je správná, jen realizace byla pochybená, a že její manžel se stal obětí nekalých praktik. Velkoryse pomíjí to, že on sám pomáhal realizovat a spustit ten popravčí stroj. A do toho ten velký příběh, ukradené dítě. Věříte, ale máte strach…

Jak je pro vás důležité to, jak se s textem, který jste napsal, dál nakládá?

Jsem strašně rád, že jsem S nadějí, i bez ní mohl dělat v Komorní scéně Aréna jako dramaturg. Mělo se to hrát v Národním divadle v Praze, ale tam bych u toho inscenačního provedení nebyl. Nakonec to vedení divala odmítlo, protože chápalo to, že se hra třikrát inscenačně přečetla v Divadle v Dlouhé, jako porušení práva na českou premiéru. Také soudili, že je to příliš statické. Kdyby viděli naši inscenaci, uvažovali by možná jinak. Jsem moc rád, že jsme ji udělali v Ostravě. I my jsme měli velké obavy, jestli to téma tady patří, jestli na to budou lidé chodit. A zdá se, že ano. Není to trhák, na který by lidé stáli fronty, ale to je logické, protože je to velmi náročný titul.

O hru se zajímal Jan Hřebejk. Jak to dopadlo?

Česká televize má touhu udělat filmovou verzi tohoto představení. Já si však myslím, že jediné, co se s tím dá udělat, je televizní záznam na dvě kamery. Hřebejk přijel, podíval se, pak řekl, že neví, co by s tím dělal, takže to dělat nebude. Vážím si ho za to. (…)

Tomáš Vůjtek (1967) -dramatik, překladatel, dramaturg. Narodil se ve Frýdku – Místku. Vystudoval gymnázium v Porubě a pedagogickou fakultu v Ostravě. V témže městě působí na Janáčkově konzervatoři jako učitel české a světové literatury a kulturních dějin. S přáteli založil divadelní soubor Ostravská pohoda, kde inscenoval vlastní hry. V sezóně 2009/2010 začal v Komorní scéně Aréna v Ostravě pracovat jako stálý dramaturg.
Dílo: Ale já přece… (jako libreto k opeře E. Schiffauera v Divadle loutek Ostrava, 2002), Výmlat (Divadlo Petra Bezruče Ostrava, 2002), Ubohý večer (Slezské divadlo Opava, 2002), Aucassin a Nicoletta čili Útrapy lásky na souši i na moři (Těšínské divadlo Český Těšín, 2004), Perverze (Český rozhlas České Budějovice, 2005), Jeden den /Lyrické déjavu/, scénické čtení v Divadle Petra Bezruče Ostrava, 2008), Vánoční hra aneb O tom slavném narození (Český rozhlas Ostrava, 2008 – Komorní scéna Aréna, 2009), Brenpartija (Komorní scéna Aréna, 2009), S nadějí, i bez ní (Komorní scéna Aréna, 2012). (zdroj: Aura-pont)

Lit.: Lenartová, Eva: Hra, v níž se šklebí dějiny. In Týdeník Rozhlas 40/2013 (článek). – Cit.: V prázdninových týdnech, kdy herci obvykle prchají z měst, bylo v ostravském činoherním studiu živo. Režisér Peter Gábor tam totiž natáčel rozhlasovou adaptaci divadelní hry Tomáše Vůjtka S nadějí i bez ní (uvádí Český rozhlas Vltava v úterý 1. října v 21.30). Za text, který vychází z knižních vzpomínek Josefy Slánské, vdovy po popraveném generálním tajemníkovi strany Rudolfu Slánském, získal autor Cenu Alfréda Radoka. A když se scénář po několika peripetiích konečně dočkal realizace v ostravském divadle Komorní scéna Aréna, dostalo se ovací kritiky nejen režiséru Ivanu Krejčímu, ale také představitelce hlavní role Aleně Sasínové-Polarczyk. Na svém kontě má ostravská inscenace Cenu Marka Ravenhilla i letošní nominace na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenace roku a v kategorii ženský herecký výkon roku.

Nápad natočit rozhlasovou hru se ale objevil dávno před uvedením dramatu na divadelní scénu. Jen shodou náhod nakonec divadlo rozhlas předběhlo, ale i vzhledem k tomu, že jde o dva výrazně rozdílné projekty, na prvenství v tomto případě nezáleží.
Pojetí, které uvede Klub rozhlasové hry stanice Vltava, pracuje s dramaturgickou úpravou autorky článku. Zatímco na scéně všechno zvládnou tři hlavní postavy a voiceband, v rozhlasovém studiu se sešlo celkem třináct herců. Jedinou herečkou, která z divadelní scény přešla i do studiových prostor, je Alena Sasínová-Polarczyk, jíž Tomáš Vůjtek psal roli Josefy Slánské přímo na tělo. Jejími protihráči se stali David Viktora a Jan Fišar v postavách nepříjemných vyšetřovatelů. Ve vedlejších rolích se pak objeví Tomáš Jirman, Norbert Lichý či Renáta Klemensová.
V rozhlasové adaptaci bylo mimořádně obtížné najít klíč k převodu divadelních scén, pro něž je důležitý obraz, do výlučně zvukové podoby. Vůjtkův příběh se odehrává v širokém časovém rozpětí několika desítek let a je vlastně jakousi učebnicí moderní československé historie. Dějovou osu tvoří výslech Josefy Slánské, kolem něhož se vrší retrospektivní scény. Režisér Peter Gábor s mistryní zvuku Hanou Plecháčkovou hodně pracovali s prostorem a se střídáním dvou hlavních rovin – vnitřního hlasu po všech stránkách tragické hrdinky a reálných situací. V ostravském studiu se ovšem v žádném případě nezrodila realistická historická hra, ale spíš zaskakující dějinný škleb, kterého se od doby, jíž jsme součástí, jistě můžeme kdykoliv dočkat znovu…

Lit.: Němec, Ivan: Živý obraz z naší nedávné historie. In Týdeník Rozhlas 44/2013 (recenze). – Cit.: Jak je to snadné: vezme se divadelní hra, která již při svém jevištním uvedení zvedala obecenstvo ze sedadel, a vynalézavě, s citem a invencí se dramaturgicky upraví do podoby rozhlasové hry; pak se zadá šikovnému režisérovi, který ji dobře obsadí a vytvoří pro ni svébytnou koncepci, jejíž součástí je i ozvláštněný mluvní projev a řada zcizovacích efektů. Jak je to snadné; jen to musí všichni umět a vzájemně si rozumět asi tak jako v ostravském rozhlasovém studiu, kde takové dílo vzniklo. Poslouchal jsem je takřka bez mrknutí celých nezvyklých pětaosmdesát minut a občas si pro sebe zamumlal: je to dobré, hrome, a jak dobře to dělají!
Autor Tomáš Vůjtek (1967) získal již za své předchozí komedie několik divadelních cen. Také jeho hra S nadějí i bez ní, jejíž výbornou rozhlasovou adaptaci Evy Lenartové nabídla v premiéře Vltava (1. 10.), byla právem vyznamenána Cenou Alfréda Radoka.
Drama začíná vyšetřováním Josefy Slánské, vdovy po generálním tajemníkovi komunistické strany Rudolfu Slánském, jenž po „vítězném únoru 1948“ patřil k těm, kteří pilně udržovali v činnosti popravčí mechanismus, k němuž vedly cesty mnohých odsouzenců vykonstruovaných politických procesů. Sám pak skončil v rukou kata jako vůdce „protistátního spikleneckého centra“. Od výslechu Slánské, jehož krutou atmosféru vytvářejí svou cyničností, drsností i zdánlivou laskavostí dva výborně pojatí vyšetřovatelé (David Viktora, Jan Fišar), se hra vrací do minulosti. Přestože je celá kompozice vystavěna z krátkých střihů, někdy jen jednoduchých vět, rodí se postupně plnovýznamový, prokreslený obraz jednoho úseku našich dějin, z něhož to sálá strachem i nepochopitelnou vírou „v nové, světlé zítřky“. Průniky do minulosti se střídají s časem aktuálním, a přestože v nich dominantu netvoří „klasický“ dramatický dialog, ale často jen útržky výpovědí, zrodí se nejeden emocionálně silný obraz. Takovým je například vypravování Slánské o hrůzných podmínkách vlastního porodu, který přetrpěla za války v Moskvě, a nikdy nevysvětlené ztrátě nedávno narozené dcerky. Přítel Gottwald, jehož úpěnlivě prosila o pomoc, reagoval na její žádost slovy: „Už přestaň brečet, už o tom nežvaň, uděláte si jiný.“ Podobně pregnantně přímočaře vykresluje autor velikost osobnosti státníků i dalších politiků, jejichž portréty se tak zjevují ve své pravé podobě. Pro mnohé repliky využívá Tomáš Vůjtek dokumenty, o něž se hra opírá. Jsou to především vzpomínky Josefy Slánské Zpráva o mém muži a kniha Karla Bartošky Český vězeň.
Účinnost rozhlasové adaptace spočívá nejen v naznačené jednoduchosti jednotlivých výpovědí, ale i ve způsobu jejich interpretace. Líčí-li se například poprava tak, že svým popisem připomíná diktování receptu na to nejobyčejnější jídlo, netřeba dodávat, jak takový zlehčující projev zvyšuje hrůznost faktů. Na hledání osobitého způsobu výrazu jednotlivých postav, stejně jako na působivou atmosféru celé hry, má vedle herců zásluhu režisér Peter Gábor. Mluva postav je často vyhnána do hyperboly, výsměšný tón občas směřuje ke karikatuře. Do účinného kontrastu se dostává třeba vnitřní monolog tragické hrdinky a groteskní obraz reálna; jednoslovné rezignující odpovědi souzeného Slánského kontrastně přebíjí dramatická reportáž z procesu, napodobující napínavý sportovní přenos. Postavám vévodí herecký výkon Aleny Sasínové-Polarzyk. Josefu Slánskou hraje jako ženu osudem zlomenou, ale přesto hrdou, trvale věřící scestné ideologii. Navzdory tomuto sebeklamu je to pojetí vysoce lidské a přesvědčivé.

Rozhlasové hry