Cesta do Bugulmy (2007, 2009)
Jáchym Topol. Tři kati na cestě a tři ženy v pitevně, jejich příběhy a vzpomínky na otřesnou minulost. Hudba Ivan Acher. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Režie Thomas Zielinski.
Osoby a obsazení: Jiří, děd (Rostislav Novák), Eman, otec (David Prachař), Jeník, syn (Petr Lněnička), Doktorka (Eva Salzmannová), Karla, matka (Vanda Hybnerová), Jerochymová (Bohumil Klepl) a rádio Putin (Jan Vedral).
Natočeno v roce 2007. Premiéra 30. 12. 2007 (Vltava, 19:00 – 20:00 h.; 60min.). Uvedeno v cyklu Čajovna – Hry nové generace. Jáchym Topol byl také hostem živě vysílané Čajovny na Nový rok 2008. Repríza 26. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 3. 8. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Vydal Radioservis ve spolupráci s nakl. Za tratí v září 2009 (1 CD, CR0458-2 – 8590236045828).
Pozn.: V roce 2011 vznikla slovenská inscenace.
Pozn. 2: „Cesta do Bugulmy je šílená, babelovsko-platonovská groteska, primitivní brutální video, někde na rozmezí komunismu a době po rozpadu Evropské unie,……“ (vyjádření autora o hře) – Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.
Lit.: Rathouská, Kateřina: Topolova Cesta do Bugulmy. In web ČRo, prosinec 2007 (anotace). – Cit.: Cyklus Hry nové generace ve vltavské Čajovně zdárně absolvoval první rok vysílání. Na poslední prosincovou neděli je připravena Cesta do Bugulmy renomovaného českého spisovatele Jáchyma Topola. Apokalypticky laděné drama o dlouhém putování tří katů, na jehož konci je čeká pitevna s ženským osazenstvem, obklopená lágrem plným hnijících mrtvol. Jedinou původní obyvatelkou tábora je jeho vrchní dozorkyně – soudržka Jerochymová, podle všech přírodních zákonů sice dávno mrtvá, v textu ovšem překvapivě živá babizna.
Hru uvedlo Divadlo Na zábradlí, v Českém rozhlase ji režíroval Thomas Zielinski.
Lit.: KAT: Nikdo to tu nepřežije. In Reflex 37/2009, s. 62 (glosa k vydání CD).
Lit.: Lit.: Němec, Ivan: Náročná hra plná symbolů. In web Týdeník Rozhlas 40/2012 (recenze). – Cit.: Kdo zná prozaickou tvorbu Jáchyma Topola, ví, že se v jeho knihách obvykle nesetká se souvislým příběhem, ale spíše s vícevýznamově črtanými dějovými liniemi, které se neustále trhají, komplikovaně se prolínají a setkávají se jen v určitých bodech. Podobně lze charakterizovat i kompozici jeho první divadelní hry Cesta do Bugulmy, která po premiéře v Düsseldorfu (2006) pronikla i do několika zahraničních a pak i českých divadel. Vyžaduje-li Topolova hra při svém jevištním inscenování neobvyklé vyjadřovací prostředky, o to náročnější je toto myšlenkově i kompozičně rozvětvené drama upravit jako rozhlasovou hru. O její rozhlasové zpracování a uvedení se zasloužila dramaturgyně Kateřina Rathouská a režisér Thomas Zielinski v roce 2007; reprízu jsme mohli vyslechnout na Vltavě v rámci Klubu rozhlasové hry.
Troufám si tvrdit, že posluchači, kteří Topolovu hru nečetli a neznali ani její divadelní podobu, se v rozhlasové inscenaci orientovali zpočátku jen velmi těžko. Z amplionu se refrénovitě opakuje volání „Zde Bugulma, svobodná Bugulma“, do něhož se prolínají dvě stále se střídající scény: v jedné probíhá útržkovitý vzpomínkový dialog mezi umírajícím Dědou (Rostislav Novák), Otcem (David Prachař) a Synem (Petr Lněnička), kteří představují tři generace jedné rodiny sloužící bolševismu; v druhém dějišti se odvíjí podobně rozkouskovaný dialog německé Doktorky (Eva Salzmannová) a Matky Karly (Vanda Hybnerová). K postupnému porozumění modelové Topolovy hry dochází přibližně po dvaceti minutách poslechu. Pomůže k tomu i podtitul dramatu, jenž napovídá, že jde o tři katy na cestě a tři ženy v pitevně (ta třetí – dozorkyně Jerochymová – se však objeví až v závěrečné fázi a v rozhlasovém zpracování je obsazena Bohumilem Kleplem). Při vzpomínkách těchto postav, v nichž se odvíjí otřesná minulost, začínáme chápat, že máme před sebou drama, jež vychází z řady asociací a jehož symbolika je značně široká.
Hra, jejíž název inspirovala Haškova „sibiřská“ povídka Velitelem města Bugulmy, se odehrává kdesi v mrazivé Simbérii. V prostředí rozmrzajícího koncentračního lágru a v době, kdy Evropu zničili „teroranti“ a svět je plný chaosu, se ozývá jen vyřvávající rozhlasový tlampač, jenž láká přeživší soudruhy do „svobodné“ Bugulmy.
Topolova černá komedie nabízí nejen hrůzné obrazy naší předlistopadové éry a totalitních systémů vůbec, ale i zrůdnost ideologie jejích posluhovačů, jež se vyjevuje zvláště ve vzpomínkách tří katů; metaforicky však zpochybňuje i nevábnou současnost a budoucnost globalizovaného kontinentu, jehož politika má daleko ke korektnosti a trpí řadou problémů. Rozdíly životního stylu a myšlení se vyjevují v odlišných postojích dvou žen pitvajících mrtvá těla; jedna představuje pohled emancipované ženy Západu, který kontrastuje s míněním tradičně patriarchálně vychované ženy z Východu.
Nemyslím si, že v Topolově komplikované dramatické stavbě, v níž dialogy mají spíše zpola monologický, narativní charakter, dokáže člověk rozkrýt „na první poslech“ všechny významy, dílčí témata a veškerou symboliku. Stejně tak se domnívám, že to není hra, kterou bez polemiky přijmou všechny vrstvy posluchačů. Přesto však nelze rozhlasovému zpracování upřít značný emocionální účinek. Nepochybně na něm má zásluhu režisér Thomas Zielinski, jenž za pomoci hudebního designu Ivana Achera a velmi dobrých hereckých výkonů, často vyhrocených do značné expresivity, výstižně vykreslil hrůzné obrazy smíšené s krutě ironickým šklebem a černým humorem.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku