Mimořádný program č. 7 (2002)

Federico Fellini. Hra o hře, která v rozhlasovém studiu právě vzniká. Přeložil Vladimír Mikeš. Dramaturg Pavel Minks. Scénická hudba Petr Mandel. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: Režisér (Miroslav Donutil), hlasatelka (Saskia Burešová-Obdržálková), Historie (Věra Galatíková), krejčí (Milan Stehlík), pomocný režisér (Vlastimil Venclík), Rejnok (David Novotný), Jeseter (Václav Vydra III.), hlas cestujícího (Stanislav Lehký), herec (Jan Šťastný), herečka (Martina Hudečková), Človíček – přednosta (Bořivoj Navrátil) a další.

Natočeno v roce 2002 (41 min). Premiéra 8. 12. 2002 (ČRo 2 Praha). Repríza 21. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra k 100. výročí narození Federika Felliniho; 7. 2. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Hra získala Zvláštní uznání Prix Bohemia Radio 2006 za tvůrčí přínos zvukového mistra.

Lit.: Pavlovský, Petr: Legendy a antilegendy. In Divadelní noviny 1/2004 (recenze). – Cit.: Federico Fellini byl bytostný satirik a parodik a mnohdy bylo terčem nějaké médium: varieté, opereta, »ženské čtivo« v časopisech, svět filmu, televize. O jeho tvorbě v oblasti fonografie se u nás moc neví, ačkoli za války byla dost intenzivní. Z roku 1943 pochází hra Mimořádný program č. 7, kterou snad jako bytostně autorský režisér napsal pro svou vlastní rozhlasovou inscenaci. Po nedávném objevení textu a jeho novém italském nastudování zvítězila hra na Prix Italia v roce 1999. Do češtiny ji přeložil V. Mikeš a v rámci svého čtvrtečního cyklu Hra pro tento večer uvedla reprízu její »středometrážní« české inscenace (2002) v režii I. Chrze stanice Vltava.

Satirická hra by se mohla případněji jmenovat Jak se dělá rozhlasová inscenace nebo Co rozhlas dovede. Děj se v jednotě místa i času odehrává v rozhlasovém studiu, kde se pod záminkou plnění přání z dopisů posluchačů přechází od jedné absurdity ke druhé. Hlavní postavou je megalomanský a diktátorský režisér, který se místy stává i sám sobě hercem. M. Donutil splnil nelehký úkol s bravurou sobě vlastní; herci prostě režiséry »umí«, a nechybí-li smysl pro humor, není problémem ani satira na samotné herce a jejich schopnost vyrovnat se s režisérskými manýrami.

Komicky nejúčinnější byl dialog J. Šťastného a M. Hudečkové v rolích herců naplňujících na pokyn režiséra totální banalitu vypjatou emocionalitou. Svůj díl úspěchu si samozřejmě odnesl i protagonista, ale jinak byla většina ostatních výstupů spíše zajímavá (např. »hovor« vlakových kol) než opravdu zábavná. Dobový lyrismus, »poezie všedního dne«, kouzla s echy, náhaly, ozvěnami, to vše se těžce prodíralo přes hradbu šedesáti let, navíc tu byly i některé dramaturgií neodstraněné nesmysly (např. znovu a znovu se opakovaly režisérovy povely »světla!«, »reflektory!«, jako bychom ani nebyli v rozhlase). Je možné, že původně komicky fungovalo aktuální paradigma: rozhlasové pořady byly většinou ještě »live« a spousta vlastních jmen mohla tehdejším italským posluchačům něco říkat. Jakkoli realizaci Čro opravdu není moc co vytknout, šlo myslím o námahu hodnou lepší věci. Konečně ani všechny filmové Felliniho opusy se nestaly součástí klasiky.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)