Za pět minut dvanáct (2013)

Přidal: Přemek |

Listopad 12, 2013

Iva Volánková – Klestilová. Rozhlasová hra. Dramatické bilancování v navenek dokonalé rodině. Hudba Tomáš Vtípil. Zvukový mistr Josef Daněk. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Alexandra Bauerová.

Osoby a obsazení: Otec (Jiří Štěpnička), bratr (Luboš Veselý), sestra (Irena Vacková) a bratr 2 (Jiří Vyorálek).

Natočila Tvůrčí skupina Brno 12. 6. – 15. 7. 2013. Premiéra 26. 11. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 40 min.). Repríza 5. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 6. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Hložková, Hana: Iva Klestilová: Za pět minut dvanáct. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2013 (propagační text + zvuková ukázka). - Za pět minut dvanáct je symbolickým časem určeným k tomu, aby člověk změnil dosavadní způsob bytí. Jak ho tedy naplní tři sourozenci středního věku? Tváří v tvář nečekanému úmrtí otce jsou nuceni bilancovat své dosavadní životy a přistoupit k zásadním osobním rozhodnutím. Dramatický konflikt mezi trojicí „dětí“ stojí v kontrastu s vnitřními promluvami jejich rodiče, poznamenaného vzpomínkami na dobu, se kterou má spojené zejména životní prohry a zklamání. V komorním prostředí hry Ivy Klestilové tak proběhne nejen soukromá bouře, ale také retrospektiva do období socialistického Československa a následujících změn, souvisejících s klopotným chodem nově vzniklého demokratického zřízení. V obývacím pokoji, kdysi navenek dokonalé pětičlenné rodiny, náhle vyvěrají doposud nesdělované osudy jednotlivých členů.

Režisérka Alexandra Bauerová vytvořila společně s hudebním skladatelem Tomášem Vtípilem inscenaci, ve které je konání jednotlivých aktérů záměrně konfrontováno také zvukově-hudebními prostředky. Netradiční způsob práce se zvukovou kompozicí, fungující nejen jako scénická hudba, ale také jako prostředek, vytvářejí dramatický střet s herci, je posluchačsky náročnějším dílem.

Původně herečka Iva Klestilová, od roku 2004 dramaturgyně Činohry Národního divadla, publikující několik let pod tehdejším příjmením Volánková, se vlastní dramatickou tvorbou systematicky zabývá zejména od druhé půlky devadesátých let. Mezi významné tituly autorky, zaměřující se nejen na témata partnerských a rodinných vztahů, ale také rozpadu společenských hodnot a kritikou politického dění, jmenujme např. hry: Všichni svatí, trilogie Minach, Stísněni, trilogie Má vlast, Jak v Sistrech listí svist, 3sestry2002.cz, Benefice, Stísněná 22, libreto k opeře Pavla Smutného Mysterium fidei aj.

S rozhlasem začala spolupracovat v brněnské literárně-dramatické redakci, kde na konci devadesátých let přispívala do kulturních magazínů autorským cyklem Brněnské magi (s V. Schulczovou) a Zpráva čtenářky Ivy Volánkové. Zde byla také uvedena její povídka Čtvrté patro a rozhlasová hra Konec. V roce 2005 se rozhlasové adaptace rovněž dočkala, tentokrát v pražském studiu, hra Barbíny, kterou napsala s Valerií Schulczovou.

Lit.: Hložková, Hana: Co vyvře za pět minut dvanáct. In Týdeník Rozhlas 48/2013 (článek – totožný s výše uvedeným textem, jen zpřeházené odstavce).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Bilancování za pět minut dvanáct. In Týdeník Rozhlas 52-1/2013-2014, s. 25 (recenze) – Cit.: S autorkou Ivou Klestilovou se na rozhlasových vlnách nesetkáváme poporvé. Herečka, dramaturgyně a dramatička psala pro brněnské HaDivadlo a později pro rozhlas ještě pod dívčím jménem Volánková. Její první rozhlasová práce – hra Konec (2000) – zobrazila s nebývalou věrohodností rozpad manželství, v němž manželka již nehodlá setrvávat a postaví svého muže před hotovou věc; Eva Schulzová hru ve své nedávno obhájené disertační práci označuje za „formálně vytříbenou komorní hru“.

Poněkud rozpustilejší byly Barbíny (2005), rozhlasová adaptace divadelní hry vzešlá ze spolupráce Volánkové-Klestilové s Valerií Schulczovou. V ní se obě autorky s nebývalou ironií a s nadhledem věnují radostem a strastem žen středního věku.

V letošním roce nastudovalo brněnské studio novou hru Ivy Klestilové – Za pět minut dvanáct (dramaturgie Hana Hložková, režie Alexandra Bauerová), v níž se musejí tři sourozenci (v podání Luboše Veselého, Ireny Vackové a Jiřího Vyorálka) vyrovnat se smrtí svého otce (herecky ztišený Jiří Štěpnička) a bilancují přitom své životní osudy. Dva starší sourozenci přistupují k životu realisticky a vnímají jej bez příkras, nejmladší z nich se pustil do podnikání a právě v den otcovy smrti se dozvídá, že je před bankrotem a soudním řízením, z něhož pravděpodobně nevyjde s podmíněným trestem. Problémů k řešení víc než dost.

Jedním z hlavních motivů hry je ochraňování – rodiče chrání děti, starší sourozenci ochraňují mladšího, matka chránila naivnějšího manžela před pravou tváří světa. Dvě z postav – otec a nejmladší bratr – o tuto ochranu přicházejí; otec po smrti své manželky, bratr na základě vlastního rozhodnutí nečinit ostatní zodpovědnými za jeho život. Otec řeší situaci jednoznačně – po smrti své ženy již nehodlá žít déle než je bezpomínečně nutné, jeho nejmladší syn přijímá se zodpovědností i případný kriminál.

Autorka umí bravurně vykreslit rodinný obraz, situace odpozorované ze života dokáže výborně zpracovat a zachytit. Jen občas dialog zaskřípá příliš koženým vyjádřením.

Pokud se ale pousí o společenský přesah hry, daří se jí méně – ať už jde o podnikatelský neúspěch nejmladšího sourozence zachycující osud generace malopodnikatelů přelomu 90. let nebo otcovy záhrobní promluvy připomínající předrevoluční minulost Československa.

Herecky je inscenace poněkud nevyrovnaná; nejde o samotné herecké výkony, obzvláště pánská část ansámblu ztvárnila své postavy výborně, jen je těžké uvěřit, že zrovna Jiří Vyorálek (podle textu je mu čtyřicet) je nejmladší ze všech sourozenců a Irena Vacková (s velmi mladistvým hlasem) je jeho starší sestra. Hudební doprovod pochází z dílny invenčního člena skupin UrBand, cs_zvuk a DG307; smyslem hudebně-zvukové koláže je neilustrovat, ale narušovat probíhající děj.

V závěru hry se hlas zemřelého otce vrací ke své oblíbené knize – Hemingwayovu Starci a moři. Jako hlavní hrdina, i on je pohledem na realitu „dočista poražen“, nevydrží pohled na skutečný svět, který před ním byl skryt. Jistou naději možná skýtá budoucí život jeho dětí.

Rozhlasové hry