Bohumila Grögerová: „Koukám, že máš zajíce!“ (z rozhovoru s Radimem Kopáčem)

Přidal: Přemek |

Srpen 18, 2005

Dalším z vašich tehdejších zájmů byl žánr rozhlasové hry. Co vás k němu přivedlo?

Byl to přirozeně opět experiment. Vedle vizuální podoby byla pro nás důležitou složkou poezie i její fonetická kvalita. První nahrávky tak zvané verbofonie nám došly na počátku 60. let z Francie, kde tuto poezii pěstovalo mnoho autorů. U nás se jí léta úspěšně věnoval Ladislav Novák. Mne zaujala fónická poezie i teoreticky a v letech 1965 a 1966 jsem měla na toto téma pár přednášek s ukázkami. Bylo to v době, kdy jsme si koupili první magneťák a sami začali nahrávat vlastní texty. Můžete si představit, jak to asi vypadalo, jelikož jsme neměli žádnou praxi. Později se nám povedlo natočit své první výtvory s profesionálními herci v libereckém rozhlasovém studiu. S námi tam své kreace natáčeli Václav Havel a naši rakouští a němečtí přátelé. Rozhlasová hra zažívala tehdy v Evropě rozkvět. O pár let později jsem na výzvu německé rozhlasové stanice napsala dvě hry – Zweiäugiges Hörspiel a Dum spero, spiro – a spolu s Hiršalem hru Lunovis. Ta se v české verzi vysílala po nějakém čase i u nás.

Věděla jste tehdy o brněnské škole rozhlasové hry, o žánrových experimentech, o které se od roku 1962 pokoušeli Ludvík Kundera, Milan Uhde nebo Antonín Přidal? Spolupracovala jste s nimi nějak?

Já osobně ne. Všechny ty autory jsme znali, Joska si zvlášť vážil Ludvíka Kundery. Ale nevzpomínám si, že by mimo řidší korespondence byla v těchto letech mezi Prahou a Brnem spolupráce. Málo se cestovalo, komunikace občas vázla.

K rozhlasu měl blízko i projekt původně magnetofonových antologií Fragmenty. Jak jste se dostala k tomuto počinu?

Od roku 1962 jsme občas docházeli na schůzky Effenbergerova literárního kroužku. Prsty v tom měl Milan Nápravník, s nímž jsme se léta přátelili. U Effenbergera jsme se poprvé setkali s Věrou Linhartovou a Stanislavem Dvorským. Na schůzkách autoři předčítali své texty, a jelikož já jsem už tehdy psala svoje abstraktní schémata, došla řada i na mne. V roce 1963 Nápravník zařadil texty nás pěti do antologie, kterou pojmenoval Fragmenty. V Mánesu jsme ji veřejně předvedli a později Fragmenty skupina pražských herců namluvila na magneťák. S určitostí si vzpomínám, že mezi nimi byl Jan Tříska.

V roce 2003 ty antologie vyšly oficiálně na CD. Poslechla jste si je znovu? Je to minulost, anebo pro vás v něčem stále žijí?

Přiznám se, že nevlastním přehrávač na cédéčka, takže jsem si dosud nic neposlechla. Myslím ale, že pro autora nemůže být žádná jeho práce mrtvá, protože je za ni odpovědný. Může na ni zapomenout a z nějakých důvodů ji třeba také odmítnout, ale nemůže se jí zříct.

(In: Týdeník Rozhlas, 34/2005)

Rozhovory