Věra Nosková: Říkám tomu šimpanzí syndrom

Přidal: beatman |

Srpen 24, 2006

Spisovatelka Věra Nosková se narodila v roce 1947 v Hroznětíně, čtvrtstoletí prožila ve Strakonicích, od roku 1973 žije v Praze. Vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu, prošla řadou zaměstnání. Psala poezii (Inkoustové pádlo, 1988), po roce 1989 především prózu: vydala novelu Ten muž zemře (1996), soubor povídek a fejetonů Je to hustý (2003) a autobiografický román Bereme, co je (2005), který byl letos nominován na výroční knižní cenu Magnesia Litera. Je vdaná, má dva syny.

V jedné starší básni píšete o svém otci jako o tom, „kterého nepotkat / je víc než osudem“. Kolik vám bylo, když od vás táta odešel?

Nemám na něj z raného dětství vzpomínky, jen dvě tři na hranici snu. Jak jsem později dedukovala z narážek a výčitek, spíš kolem rodiny kroužil, vzdaloval se, byl na vojně, pak na Slovensku, tam mi zplodil dvě sestřičky – ne že by chtěl, ale asi byl na štíru s antikoncepcí. Byl pěknej, velmi mladej a bujnej. Naši se brali, když jim bylo dvacet, a to už jsem prenatálně existovala. Tahle manželství nemají ani dnes valnou budoucnost.

Setkala jste se s otcem ještě někdy potom?

Setkala, a mám na to dost hnusnou vzpomínku. Matka mě zpracovala, že je to cizí a nepřátelskej chlap. Neprozradila mi, že na schůzku s ním ale musím, protože na mě platí alimenty. Bylo mi deset let. Schůzka proběhla v přítmí zimního odpoledne před strakonickou poštou. Ten „cizí chlap“ byl naměkko, já byla ostrá jak sekyrka, ale někde v hloubi vyjukaná. Po deseti minutách zděšený otec prchl, zahlédla jsem jeho slzy. Rozvedené matky jsou někdy pěkné potvory a manipulantky.

Nahrazoval vám tátu dědeček, ten ještě rakousko-uherský „fešák dědeček s průsvitnou kapkou u nosu“, jak o něm píšete v románu Bereme, co je?

Nenahrazoval. Byl egocentrický hezoun, ale přitom podpantofelník, neměli jsme společné zájmy. Sbližovalo nás jediné, zpívala jsem s ním, když hrál na harmoniku všelijaké staré písničky od Hašlera nebo jihočeské lidovky. Cítila jsem ale, že mi stejně jako matka zazlívá, že jsem se „povedla po tom slovenským frajírkovi“. Otce mi nahrazoval docela uspokojivě otčím, který ovšem couval před svou ženou. Měla jsem ho ráda, byl dobrák. Nějak jsem ale se svou genetickou výbavou do prostředí nezapadala, což mohlo být pro leckoho v rodině znepokojivé. Kromě jistých vloh a potřeby vidět věci nemilosrdně v jejich nahotě a nedělat si o nikom a ničem iluze jsem měla sklony k lhavosti a byla jsem tichošlápek. Ale otcovým genům vděčím za mnohé, i za potřebu psát. Později v životě jsem odpozorovala, že geny mají větší tvořivou sílu než výchova.

Jak se dětství v polovičaté rodině odrazilo na vašem pozdějším vztahu k mužům?

Matka se brzy znovu vdala, takže jsem vyrůstala v úplné, nikoli poloviční rodině. Žila jsem ale v dusném prostředí kuchyňského matriarchátu. Což nastartovalo mé soucítění s muži. To se ale projevilo až později. Jinak jsem měla k mužům vždy spíš spontánní, nekomplikovaný vztah, byla jsem na ně přirozeně zvědavá, nijak jsem je neadorovala, ale ani neponižovala. Jsem vášnivý vyznavač rovnoprávnosti. Pozoruju, že pomoc a ochranu potřebují častěji muži, jsou mnohdy psychicky křehčí než my, dožívají se kratšího věku, a přitom musí víc let odpracovat, cítí tlak společnosti i svých rodin, že by měli někým být, podávat výkony…

Jaká byla vaše máma? Vycházely jste spolu, když od vás táta odešel?

No, myslím, že jsem tu postavu celkem vystihla v Bereme, co je. Ozývali se mi pak čtenáři a důvěrně mi sdělovali, že jejich matka vykazuje podobné či stejné vlastnosti a chování, takže to zřejmě není nijak vzácný lidský typ. Vztahy myslím určovalo i to, že jsem vlastně vyrůstala v chudých poměrech, v rodině s třemi dětmi. Matka pak kočírovala popichováním a výčitkami otčíma a nade všemi vládla babička – někdy laskavě, jindy drsně. Isaak Babel v jedné povídce napsal, že rodina je temná záležitost. Myslím, že jsou rodiny mnohem temnější, než byla ta naše. Jejich členové ale mají štěstí, že mezi nimi nevyrůstá budoucí psavec, který nemilosrdně vrhne do knížky to, co chtějí všichni skrýt, co nevidí, co si nepřiznají. Ne, že bych byla nějak odvážná či nemilosrdná – kdyby rodiče žili, knížku bych nevydala, na to bych neměla nervy.

Narodila jste se v Hroznětíně na Karlovarsku, kousek od německých hranic. Máte na to místo nějaké vzpomínky?

To byl poválečný pokus-omyl. Rodiče neměli kde bydlet, tak se rozjeli do prázdného pohraničí. Pár měsíců po mém příchodu na svět se vrátili do Strakonic, protože otec v pohraničí nenašel práci. Bydleli pak s matčinými nervními rodiči v malém holobytě. Po únorovém převratu prý otec nechtěl pochopit, že s jeho snem – mít soukromou radioopravnu – je konec. Vlastnil na čtyřicet beden součástek a uměl z nich vyrobit radiopřijímače. Součástky získala jeho mamička za války, dala za ně vykrmené prase, riskovala za „šmelinu“ život. Otce přitahovalo všechno, co souviselo s elektřinou.
Vymyslel prý také elektrickou mucholapku, za což byl ženskými v naší rodině vysmíván. Projekt tedy nedotáhl do konce. Před několika lety jsem se dozvěděla o vynálezu elektrické mucholapky, zřejmě od slaboproudaře, kterého baby v jeho okolí za „pitomý nápad“ nezpražily. Ale abych se vrátila k otázce: na Hroznětín pochopitelně žádné vzpomínky nemám. Byla jsem tam prý ale pokřtěná – na nátlak slovenských prarodičů. Babička tam dokonce přes celou republiku dojela, byla mi kmotrou. Nebylo to nic platné, vyrostl ze mě neznaboh.

Jaké byly Strakonice, když jste se do nich přestěhovali? Maloměsto, kde si všichni viděli do talířů, anebo se tam daly hrát soukromé hry, do kterých za vámi žádní fízlové nemohli?

Jako v každém maloměstě se i tam lidi zajímali o soukromý život druhých. Pro leckoho je to odpuzující představa, ceníme si přece svého soukromí a je nám protivný vlezlý soud sousedů nad námi, ale na druhé straně je to šmírování pochopitelné. Říkám tomu šimpanzí syndrom. Tohle prostě vyšší primáti dělají. Žijí ve větších skupinách, mají svoje prestižní tanečky, hierarchii, vytvářejí komploty, sledují jeden druhého, přelévají se mezi nimi sem tam emoce. Společenský život má i výhody, jedinci se mohou jeden od druhého leccos naučit, skupina je bohatá součtem umu a bystrosti některých svých členů. Tak to funguje v menších městech a na vesnici. Velkoměsto je vlastně nepřirozený útvar, ale mnozí jsou na něj už adaptovaní a využívají jeho výhod. Člověk, který žije rád ve velkoměstě, je nějak jiný než spokojený venkovan.

Studovala jste ve Strakonicích?

Střední všeobecně vzdělávací školu. Neříkalo se jí gymnázium – to byl zavržený výraz z první republiky – a neměli jsme se pokládat za studenty, ale jen za žáky. Kuriózní byla praxe v katovickém jézédé, jezdili jsme tam celý první ročník každý pátek a starali se tak trochu o krávy, telata, prasata, pleli řepu, sbírali brambory. Také jsme se ale kočkovali na seně a u malých bejčků s kudrnami na čele tajně pili levná ovocná vína. Tehdy probíhal experiment, který nás měl kdožvíproč přiblížit výrobě, takže biologická třída jezdila do polí a technická třída makala v Čezetě. Můj mladší syn už směl říkat své škole gymnázium a každý pátek – namísto našeho kydání hnoje – měli výuku v angličtině.

Rozchod s rodinou líčíte celkem dramaticky. Pokud je Bereme, co je autobiografií, pak jste prošla blázincem i bezdomovectvím – to jistě byla podstatná zkušenost…

Drama to bylo. Ale ta zkušenost mi byla dobrá leda tak k napsání knížky. Protože co se z takového zbytečného trápení dá vyvodit? I když – asi se tím prohloubila schopnost mého soucítění. Zpětně trochu obdivuju, trochu nechápu svou odvahu vypadnout ze dne na den z rodiny a ocitnout se plná hořkosti na dlažbě maloměsta. Musela jsem být hodně zoufalá a rozzlobená.
Měla jste na konci 60. let, kolem srpna, nějaké revoluční nálady? Třeba házet Molotovovy koktejly po okupantech, nebo aspoň kouřit trávu…

Tehdy jsem bydlela v Písku. S armádou jsem nebojovala a o existenci trávy ještě nevěděla. Pár měsíců jsem byla přesvědčená, že vojska tak do pěti let odtáhnou a my zase trochu zvedneme hlavu a budeme – méně nápadně, plíživě – pokračovat v jakési demokratizaci poměrů. Přemýšlela jsem, jak k tomu přispět; ne že bych na něco přišla. Bylo mi jedenadvacet, a protože jsem zrovna žila s jedním sociopatem, měla jsem co dělat, abych zvládala osobní život.

Dotkla se vás atmosféra tehdejší společnosti nějak osobně? Uvažovala jste třeba o emigraci?

Byla jsem deprimovaná, protože mám extrémní potřebu svobody. Všechno, co jsem nenáviděla – faleš, křiváctví, žvanivost, manipulace, mstivost, bezpráví – nabývalo vrchu. Bezpáteřní hajzlíci stáli na startu svých kariér. V mém osobním životě se toho moc nezměnilo, protloukala jsem se dál, jak se dalo. Obrazně lze změny v mém životě popsat takto: zplihla mi duše, ztmavlo mi nebe i budoucnost. Usadila se ve mně nenávist k vrchnosti. Na odchod z republiky mi chyběla odvaha a připravenost – neměla jsem žádnou odbornost, neuměla jazyky, plat nevyučené aranžérky mi stačil tak leda na jídlo a na podnájem, ani bych nedokázala ušetřit na cestu k hranicím. Také bylo děsné, že kdo utekl za hranice, nemohl se vrátit bez rizika, že ho tu zavřou. A já byla fixovaná na jihočeskou krajinu, snila o Praze a milovala češtinu.

Co jste dělala v sedmdesátých letech?

Zakládala rodinnou buňku, vychovávala děti, žila s rodinou v otřesném přístřeší – bez koupelny, s černou plísní v koutech a se záchodem sdíleným s podivínskou sousedkou – a pracovala v mateřské škole. Psala jsem přitom básně. Sbírku jsem nabídla jihočeskému nakladatelství Růže. Ležela tam šest let, to byla pro neprominentní psavce normální čekací lhůta. Knížka pak už jen čekala v tiskárně, až na ni přijde řada. Najednou se ale změnil šéfredaktor toho nakladatelství, objevil se nějakej Podlaha. Několik knížek z edičního plánu vyhodil – včetně mé. Prý kvůli církevním symbolům. Ten člověk si chtěl prostě vydávat především své knížky a pak knihy svých kámošů. Byla to křivácká doba. No ale lidem se tehdy stávaly mnohem horší věci.

Tou sumou profesí, které čtu na obálce Bereme, co je, jste prošla za normalizace? Aranžérka, textilní dělnice, servírka, osvětová pracovnice, noční vychovatelka, učitelka v mateřské školce…

Ne, to je výčet za celý život. Brala jsem, co bylo. Profesi učitelky v mateřince jsem zvolila, když jsem stala matkou: myslela jsem, že bude výhodné mít své děti při práci poblíž. Ale předpoklad se nesplnil. Když synci občas onemocněli, honem jsem je pokaždé musela odvézt k babičce do Strakonic – moje třída by se totiž musela rozdělit mezi ostatní, už tak přetížené kolegyně. Nevydržela bych pak mezi nimi, i děti ve školce by byly stresované, v jedné třídě jich totiž bylo víc než třicet. Takže se stávalo, že jsem se věnovala cizím dětem a po těch mých se mi přitom moc stýskalo.

Jaká byla práce s dětmi? Nemusela jste jim očkovat lásku ke straně?

V mateřince se takhle neblblo. Učila jsem je smrkat, zdravit, omluvit se, jíst příborem, rozeznávat barvy a tvary, zpívat, komunikovat. Bohužel jsem ale musela absolvovat jednou měsíčně školení pro nestraníky. Věčně nás tam nabádali, ať učíme děti, aby nás titulovaly soudružko učitelko. My se tomu smály a namítaly jsme, že ta tří- a čtyřletá děcka taková slova nezvládnou, navrch nejsme soudružky. Normální komoušský Kocourkov. Jednou přišel lampasák, aby nás poučil, že imperialismus zvedá hlavu a máme tedy prý klukům dopřát hry s kulomety, šavličkami, pistolkami, aby z nich vyrostli zocelení vojáci. Smály jsme se do hrsti. Nikdo tyhle pitomce snad nebral vážně.

Kdy jste odešla do Prahy? Jaký měl ten přesun důvod?

O zakotvení v Praze jsem se pokusila několikrát, povedl se až pokus v roce 1973. Po Praze jsem nezřízeně toužila snad od pěti let, kdy jsem ji poprvé navštívila během nepovedeného, euforického únosu otcem.

Po devětaosmdesátém jste se živila jako novinářka – co vás k novinařině přivedlo?

Touha živit se psaním a potřeba žít po změně režimu naplno společenskými proměnami a problémy. Tušila jsem, že žurnalistika vyhovuje mé povaze, mám ráda pestrost, změnu, kontakt s novými lidmi a tématy.

Odkud se vzala novela Ten muž zemře? Bylo těch absurdit v práci na vás najednou tolik, že jste potřebovala ventil?

Psát pro mě není ventil nebo nějaká psychoterapie. Když mám v hlavě nosné téma, figury, reálie, mám chuť „z toho něco udělat“. Nepláču přitom nad světem, natož nad sebou, psaním se chci také bavit, i když leckdy pochmurně. Je to jakási intelektuální hra – tím ovšem nemyslím nic nepoctivého, povrchního. Většina jakéhokoliv umění vzniká z hry a vášně. No a absurdity jsou tím správným materiálem pro literaturu. Ten muž zemře popisuje pokleslou novinařinu a její redakční zákulisí. Vlastně jsem své zážitky a příběhy rozdělila dvěma postavám – mužům novinářům. Jeden je introvert a druhý je jeho opak. Byla to moje první próza, šlo spíš o literární rozcvičku.

V roce 2002 jste se žurnalistikou skončila. Začala jste cítit, že chcete víc psát, nebo jste byla prostě po těch víc než deseti letech unavená?

Důvodem bylo obojí – a navíc, proč bych to tajila, přišel vysněný důchod. Už jsem se ho nemohla dočkat, věděla jsem, že se „vrhnu na psaní“, že můj život dostane konečně tu správnou barvu a chuť.

Dokážete brát s rezervou všechen ten humbuk, který se kolem vás strhl v posledním roce kvůli knížce Bereme, co je?

S tou mou opatrnou skepsí mi velmi pomalu docházelo, že se mi knížka snad přece jen povedla, nebyla jsem také na úspěch trénovaná, zvyklá. Nebudu se ale jen skromně uculovat, přiznávám, že úspěch přijímám s velkou radostí a že mě teď ještě víc baví psát. Na pokračování příběhu z knihy Bereme, co je čtenáři už teď čekají, ptají se, kdy bude v prodeji, ale mělo by vyjít až příští rok. Nevím, jestli bych ten zájem o knížku a autorku nazvala zrovna humbukem. Nedělám si ale iluze, byla jsem dlouho zaměstnána v médiích, a tak vím, že o nové „elementy“ a jevy prostě bývá zájem, než se okoukají nebo zklamou. Víc mě berou reakce čtenářů, kteří mi většinou elektronicky sdělují, jak jim knížka pomohla, potěšila je, nějak je zasáhla. To kulím oči, jásám, jsem dojatá a říkám si, že psaní má smysl, že literatura má sílu propojovat lidi, povzbuzovat jejich citlivost. Příběhy jiných lidí obohacují o nové myšlenky a pocity náš vnitřní svět. Proto je literatura nenahraditelná, nemyslím si, že zanikne dřív než samotná lidská kultura.

RADIM KOPÁČ

TR 34/2006

Rozhovory