Ondřej Suchý: Rozhlasový Robinson na ostrově nostalgie

Přidal: Přemek |

Srpen 19, 2005

„Měl bych mu taky dát nějakou cenu, vždyť je to právě dvacet let, kdy se tu u mě objevil poprvé,“ komentoval Ondřej Suchý udělení ceny Thálie svému bratru Jiřímu. Tenkrát s manželkou Johanou koupili polorozpadlou chaloupku v Šemánovicích na Kokořínsku s úmyslem se zde rekreovat. Zalíbilo se jim tu natolik, že se uprostřed pískovcových skal usadili víceméně natrvalo. Ondřej si sem posléze přenesl nejen „pero a pergamen“ básníka a spisovatele, ale i studiový magnetofon a svůj bohatý zvukový archiv. Právě zde, kde dávají lišky dobrou noc, vznikají mj. i populární Padesátníky. A právě před pěti lety v Šemánovicích, ve společenském středisku Nostalgická myš (vzniklém přestavbou bývalého vepřína), začal Ondřej Suchý v neopakovatelné atmosféře nahrával svůj pořad Nostalgické muzeum zábavy. Po jeho slavném sourozenci se tak od těch dob na zdejší zeď slávy podepsalo mnoho významných osobností nejen kumštýřského světa. Spočítat se ty podpisy už ani nedají, odhaduji to tak na dvě stovky.

V rozhovoru jsem, jak se sluší, dal první slovo ženě:

Jak vás manžel donutil žít na tak odlehlém místě?

Mýlíte se, do Šemánovic mě vlastně následoval Ondřej. Znali jsme se trochu už od mládí. Mně se nikdy nelíbil a já, abych řekla pravdu, jemu také ne. Brejlatky ignoroval. Vybíral si z hereček a manekýnek, které měly velká kukadla. Jednou jsem ho potkala celého smutného z druhého rozvodu. Dojímal mě, ale víc nic. Pozval mě do Semaforu, kde jsme si po představení vylévali srdéčka. Chechtala jsem se snad víc než na tom představení. Tam také přelétla první jiskra. Po roční známosti jsem koupila tuto chaloupku, na kterou mě upozornili kamarádi trampové. Když jsem ji polorozbořenou, ale obklopenou jeskyňkami a skalami spatřila i já, vyfotila jsem ji a pak sklízela zděšení svých přátel. Podpořila mě jenom maminka. Jsem jí za to vděčná, protože jsem se nejednou rozhodovala unáhleně.

Koupi vám prý ale vehementně rozmlouval i manžel – proč?

Bistérka a kavárničky, to ano, ale chalupaření nebyl jeho šálek čaje. Po roce jsme se přesto vzali – co nám také vlastně zbývalo, když jsme si takzvaně zbyli? Ale Ondra do Šemánovic nejezdil, chalupa ho nezajímala. Nicméně financoval celou přestavbu, takže jsem se tak moc nezlobila. Objevoval se tu ale i nadále jen sporadicky. Jednou přijel třeba s kamarádem, oba voňaví a načančaní. Zrovna jsem se oháněla kosou, teklo ze mě, protože to dodnes moc neumím. Na sobě volné, pohodlné, řeznické gatě. Nejspíš se za mě styděl, a tak křečovitě zašpásoval, že je vítá zubatá s kosou. Škoda že tehdy tak rychle ucukl…

Já říkám: naštěstí. Přišel bych o přítele, čtenáři o mnoho kvalitních knížek a posluchači rozhlasu mimo jiné o populární Nostalgická muzea zábavy.

Ondřeji, kolikrát jste už ze Šemánovic vlastně vysílali?

Pořad se rozjel v roce 1997, píše se rok 2002… Myslím, že více než dvěstěkrát. Legrační je, že posluchači stanice Český rozhlas 2 – Praha už za ta léta vědí, že po půlnoci z pátku na sobotu se dostanou do nějakých Šemánovic, které jim jinak vůbec nic neříkají, ale kde se cítí dobře. Nejlepší byla Petra Černocká, která mi kdysi řekla: „Ty jsi taková potvora, ty sis vymyslel něco jako druhého Cimrmana! Ty lidi vůbec nevědí, jestli to místo opravdu existuje, protože o něm nikdy neslyšeli!“ A Jiří Šebánek, vynálezce Cimrmana, který nakonec v Šemánovicích velikána Járu na zdejším hřbitůvku dokonce pochoval, mi to potvrdil.

Do Šemánovic zvete významné umělce. Odmítl vám někdo účast v pořadu?

Mohu říci, že devětadevadesát procent oslovených přijede a někteří posléze nechtějí s rozhlasáky ani odjet, tak se jim tu líbí. Já sám se pořád divím, že takové umělce, jako Libora Peška, ministra Pavla Dostála, profesora Radovana Lukavského, Josefa Škvoreckého, Jiřího Menzela, Jarka Nohavicu a další zaujme moje výzva, aby jeli do Šemánovic a ztratili tu sobotní odpoledne. A to ještě jen proto, aby se vše nakonec vysílalo v rádiu někdy po půlnoci. Šemánovice mají asi nějaké magické kouzlo – pan Miloš Forman, když měl dělat v Praze Dalibora, mi slíbil, že si sem odskočí, protože prý: „Kulturák z prasečáku – no to musím vidět! To se jede směrem na Českou Lípu, že jo?“ Jsem pochopitelně celý blažený, že ty lidi poznávám, že mi i taková Dagmar
Pecková věnuje tři hodiny svého velice vzácného času.

Myslíte, že si vaši hosté ten pořad nakonec i poslechnou?

Nevěřil byste, kolik muzikantů, výtvarníků, textařů, zpěváků, herců a režisérů, kteří přijdou v noci unaveni domů, si ještě před usnutím pustí rádio. A najednou, dávno po půlnoci, slyší třeba Jiřího Kodeta mluvit tak, jak hovoří mezi svými přáteli: „Tak jaký tam máte ještě ty blbý otázky, povídejte.“ A to víte, že mám pak radost, když mi v noci zavolá třeba Láďa Gerendáš a zahrne mě chvalozpěvem. Samozřejmě že přehání, ale já v tu chvíli přece jen cítím, že ta moje práce v Českém rozhlase má smysl.

Pro představu rozhlasových posluchačů: sál v Šemánovicích má neobyčejnou výzdobu. Visí zde divadelní smoking Svatopluka Beneše, památky na návštěvu Járy Kohouta, dopisy od slavné BB. A klobouky pánů Hrušínského, Oldřicha Nového, R. A. Dvorského, Jiřího Císlera, Jiřího Korna, nedávno přibyly na hřebíček i keatonovský klobouček Borise Hybnera a tralaláček Jaroslava Štercla. Ale především jsou zde rekvizity, kostýmy a kulisy ze Semaforu a z některých dalších divadel malých forem let šedesátých. V té době jste ovšem byl „rocker“, ne?

V době začátků Semaforu a dalších divadel jsem hrál s Miki Volkem ve skupině Crazy Boys na basu, kterou mi věnoval sourozenec. Také jsme usilovali o to, dostat se do Semaforu. Vystoupili jsme v rámci semaforského programu jako hosté v Lucerně. Bylo to v době, kdy rock´n´roll zpívali Pavel Sedláček, Petr Kaplan a spousta dalších, a bylo to pořád ještě pololegální. Proto v ochozech velkého sálu Lucerny stály stovky mladých, kteří čekali především na našich patnáct minut. A my jsme tehdy tu Lucernu skutečně „zbourali“. Bratr potom vyšel na pódium se Škrholou a se všemi semaforskými hvězdami a měli co dělat, aby tu naši smeč vybrali. Nebyla to jejich vina, prostě zde už bylo mnoho lidí zvědavých na nové, leckde ještě zakazované ovoce. Miki Volek nakonec angažmá v Semaforu dostal, ale díky své osobité nátuře o ně zase brzo přišel. „Ty ses zbláznil! To nemůžeš ve dvě v noci střílet bráchovi v hotelu za dveřmi z poplašňáku!“ vyřizoval jsem Mikimu výsledek své orodovací mise u sourozence.

Jak jste tehdy snášel bratrovu popularitu?

Začátek šedesátých let byl obdobím, kdy jsme komunikovali velmi málo. On byl šíleně vytížený, divadlo, muzika – byl tehdy mimochodem čtvrtý ve Zlatém slavíku. A se Šlitrem mě přehlíželi. Bratr mi dal svou slavnou basu, se kterou začínal v Redutě, a nechal mě životu napospas. Měl jsem mu to tehdy trochu za zlé, ale dnes jsem mu za to vděčen. Šel jsem svou cestou, neskončil jsem snad jen jako „bratr někoho“. Tehdy jsem se tomu začal příčit. Už mě přestávalo bavit jen zákulisí divadla, kamarádit se Štědrým, Matuškou, Pavlínou Filipovskou a nic z toho. Osud mi nahrál Mikiho, a tak jsem začal s ním, s Láďou Štaidlem, Mirkem Berkou a dalšími hrát rock´n´roll. Maloval jsem, a protože brácha byl jako grafik neuvěřitelný vyšívač, dělal jsem vše opačně. Kreslil jsem redisperem, vytvářel plátna jako Gauguin s van Goghem dohromady. Psal jsem verše. Protože můj bratr je psal komické, já psal vážné, srdcervoucí. Pět let trvalo ono ochladnutí vztahů, i když podotýkám, s bratrem jsme se vždy měli rádi a nikdy jsme proti sobě nestáli. V roce 1968 jsem jako redaktor časopisu Sedmička přišel za dvojicí S + Š dělat rozhovor. Byli vtipní a báječní a já byl konečně uznán dokonce i Jiřím Šlitrem za povšimnutí hodna.

Jiří Suchý navštívil po válce představení Voskovce a Wericha, která ho ovlivnila, a z tvorby Osvobozeného divadla pak vycházel. Z jakých zdrojů jste čerpal vy?

Musím říci, že ze stejných. Je mezi námi sice čtrnáct let rozdíl, ale když on odcházel do práce, já, už jako pětiletý kluk, poslouchal jeho šelakové rozbitné desky (mnohé jsem mu i rozbil) a určitě jsem byl těmi starými dobrými swingaři a jazzmeny podvědomě ovlivněn. Později se na mém gramofonu otáčela vinylová elpíčka a singly – na jejich vinětách stála jména jako Elvis Presley, Bill Haley, Chuck Berry, Little Richard a další.

V Padesátníku ovšem pouštíte i jinou muziku. Plují lodi do Triany, písně ze sovětských filmů. To, co nás obklopovalo v dobách komunistických kriminálů. My ovšem tehdy nosili pumpky, lízali šumáky a teď, po nepříjemně dlouhé řádce let, si chtě nechtě přiznáváme, že nám tenkrát bylo fajn. Dokonce se někdy plíživě vkrádá myšlenka, že to byl pro dětství ideální čas.
Co s těmi písněmi, co s nimi?

Neřekl bych, že to byl pro dětství ideální čas, ale bylo to ideální dětství, protože jsme to my – prosté dětské duše – vnímaly všechno tak, jako že takhle to přece má být, takový je prostě svět! Odebíral jsem ve škole časopis Ogoňok, v neděli dopoledne jsem chodil s rodiči do kostela a odtud hned na Václavák, kupovat si v Sovětské knize po koruně „gramplastínky“. U kolotočů a střelnic v Michli jsem pak odpoledne poslouchal z amplionů Kučerovce a s obdivem si přitom nenápadně prohlížel shlukující se skupinky pásků, předchůdců to chuligánů. Ve třinácti už jsem se nechal stříhat na „havla“ a česal si dokonce nějaký čas „emana“! Vy jste se ale ptal na ty písně… Některé měly texty už tenkrát pitomé, až to bolelo, ale uplynulo čtyřicet padesát let a najednou je posloucháte úplně jinýma ušima! Do tehdejší doby patří samozřejmě i sovětské písně: Píseň frontového šoféra, Daleko, daleko, Podmoskevské večery, Políčko, pole, Pochod veselých dětí z filmu Celý svět se směje, Pět minut z filmu Karnevalová noc, Kapitán z filmu Děti kapitána Granta – to byly prostě šlágry své doby a nechápu, proč jsem pořád snad jediný, kdo si je dnes dovolí v rádiu starším lidem zahrát. Při téhle příležitosti bych chtěl moc poděkovat svému sourozenci, který před časem vystoupil na obranu ruských a sovětských písniček spolu se mnou. Většina mých kritiků to přijala přinejmenším velmi zaraženě.

Když se u vás v „prasečáku“ zatopí ve starých kamnech, hosté, které by vám závidělo každé divadlo, se usadí ke stolům a vy na pódiu přivítáte třeba Pavla Landovského, Soňu Červenou, Hanu Hegerovou, Jaroslavu Adamovou nebo Jana Petránka, dostaví se automaticky pohoda, srandovno. A většinou i moudro, až mrazí. A mě v těch kokořínských skalách vždycky napadne, proč totéž večer v televizi chybí, byť se renomovaní baviči snaží ze všech sil. Nebo jsme už staromilci?

I kdybychom byli staromilci – jde snad v našem případě o nějakou zanedbatelnou menšinu? Dětí se rodí stále méně, lidský věk se prodlužuje, ozývají se hlasy, kdo že bude v budoucnu vydělávat na důchody důchodců. Přitom uspokojivých oddechových programů v přijatelných vysílacích časech, které by splňovaly přání „nadpadesátníků“, je všude v televizích i rádiích žalostně málo. Snažím se prosazovat zábavu naší a starší generace, kde se dá. Jsem šťastný, že nacházím pochopení v Českém rozhlase, a smutný z toho, že jsem jinak nikde jinde neuspěl. Potěšil mě v posledních měsících akorát zvýšený zájem předních českých nakladatelů o rukopisy knížek, které o představitelích zábavy dob minulých píšu či se chystám psát. Takže to vlastně není tak zlé: Lidi mohou poslouchat víc rozhlas a víc si číst.

Je máj, tak bych si nakonec rád povídal o našich láskách. Paní Johana může být klidná – jde o klauny a komiky, kterým se věnujete řadu let. Proč nám dnes chybí třeba Jengibarov nebo „slovní žongléři“ Jiří Štuchal, Jaroslav Válek – Smutný muž, Jaroslav Štercl. Proč se, podle mého soudu, dnes tak málo „chytá“ i takový malý krásný humor třeba Evžena Jegorova? Kam se poděla poetika cirkusového umění? A oba víme, že by tam, gramatice navzdory, patřilo velké U?

Došlo u nás k celkové devalvaci zábavy, to je nesporné. Podepsala se na tom i hektičnost doby, v níž žijeme. Technický pokrok má také hodně na svědomí; počítače a surfování po internetu pro leckoho dnes suplují takzvanou zábavu. Nevím, co k tomu mohu říci víc, než že mi bývá ze současné „špičkové“ zábavy smutno. To ale není moc hezký konec, že? Řekněme si tedy něco optimističtějšího: Je na nové generaci, jakou novou zábavu si vytvoří a co dobrého využije z kvalitní zábavy doby byvší. Mladým lidem by se mělo věřit. Vždyť i my jsme si kdysi přáli mít důvěru starších, ne?

Text a foto JIŘÍ VLASTNÍK

In: Týdeník Rozhlas

Rozhovory