Dva na jednoho – Rozhovor s Antonínem Přidalem (2004)

Přidal: Přemek |

Září 2, 2005

Moderují Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Host (Antonín Přidal): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově. Vyrůstal v Napajedlech, gymnázium studoval v Uherském Hradišti. Na brněnské filozofické fakultě vystudoval anglistiku a hispanistiku. Pracoval v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu tady v Brně, kterou byl nucen v 70. letech opustit. Do roku 1989 se živil zejména překlady, většinou pod cizími jmény. Překládal například díla Garcia Lorcy, Johna Updika, Josepha Kellera a tak dále. K jeho nejúspěšnějším překladům patří Pan Kaplan má stále třídu rád.

Moderátor (Naděžda Hávová): V roce 1966 vydal básnické sbírky Neznámý ve městě a Smrt na ostrově. Navázal na ně až v roce 1992 další sbírkou, nazvanou Sbohem, ale čemu. Národní divadlo v Praze uvedlo hry Sáňky se zvonci, Oblak a Valčík podle románu Ferdinanda Peroutky a Noc po tom. Je autorem rozhlasových her Pěnkava s loutnou, Komedie s Quichotem, Políček číslo 111. Pro televizi režíroval například hru Elektrický nůž. Vydal mimo jiné knihu divadelních a rozhlasových her Všechny moje hlasy a jiné hry nebo knihu úvah Některé tváře, některé hlasy.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste se teď zamračil, něco nesedí?

Host (Antonín Přidal): Moje hra Komedie s Quichotem není rozhlasová, ale divadelní.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to se omlouváme.

Host (Antonín Přidal): Ale to je drobnost v tom výčtu, který jste tady předvedli.

Moderátor (Vladimír Kroc): A ještě to není všechno 14. rokem vyučujete na divadelní fakultě JAMU, kde vedete ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a působíte jako režisér ve studiu Marta, to stále platí?

Host (Antonín Přidal): Platí, i když ve studiu Marta jsem působil jako režisér dvakrát, tam jsem inscenoval jednak svoje Malé noční hry s našimi studenty herectví.

Moderátor (Vladimír Kroc): A jenom připomenu, že Antonín Přidal v České televizi uváděl pořadu Klub Netopýr a z Očí do očí. Je ženatý, má dceru Marii a syna Tomáše. JAMU je tady hned vedle. Jak vás oslovují vaši studenti. Říkají vám pane profesore?

Host (Antonín Přidal): Říkají mi pane profesore, někteří pane Přidale. Myslím, že to záleží na situaci, na místě, kde se zrovna potkáme. Ale většinou mě považují za profesora, protože na vysoké škole se takto rozlišují pedagogové podle svého zařazení, podle své funkce. Nejsem rád, když tento titul slyším mimo školu, protože patří do školy a všude jinde se člověk musí prezentovat něčím jiným než titulem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak my vám budeme říkat pane Přidale. Pane Přidale, jaké máte studenty? Jsou pilní, šikovní, bude z nich něco?

Host (Antonín Přidal): Jsou šikovní, nejsou vždycky pilní a z každého nebude všechno. Jsou to studenti, kteří se rozhodli studovat mediální práci rozhlasovou a televizní zvláštním způsobem. Ne jako budoucí zpravodajci, žurnalisté, ale jako možní autoři scénářů literárních pásem, rozhlasových nebo televizních her, dokumentů. Ten nápad otevřít takový ateliér na divadelní fakultě souvisel právě se zaměřením té školy. Je to příležitost jak ve škole, kde se vzdělávají režiséři, herci, scénografové, přijdou do styku s tím, jak vzniká nějaké umělecké dílo. Dokonce si zkusit, zda text, který student napsal, by mohli herci realizovat tak, jak by se mu hodilo. Toto všechno je zkušenost, 5letá zkušenost, ta nám může vyjít, nemusí vyjít a také naši absolventi nebývají rovnou hned zaměstnání v médiích nebo někteří třeba pro ně ani pak nepracují. Jde o to, že těch 5 let mají příležitost pracovat na sobě, na svém rozhledu a na tom, jak dovedou uvažovat o souvislostech různých žánrů mediálních, divadelních, literárních. Podle své inteligence a také podle své píle odcházejí vybaveni do života pro různé věci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zalitoval jste někdy, že jste upustil od svého původního záměru studovat dramaturgii?

Host (Antonín Přidal): Nezalitoval, protože jsem se k ní nakonec dostal. Nakonec i dokonce přednáším a v tomto oboru do značné míry pracuji. V 50. letech, kdy by to bylo přicházelo v úvahu, nebyla dramaturgie nějak široce založena. Podléhala ideologickým mezím té doby a pro mě možná bylo prospěšnější věnovat se literatuře v celé šíři, zvláště pak literatuře anglosaských a hispánských zemí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kdysi jste se označil za plaché, skoro zakřiknuté dítě. Dnes se tomu ani nechce věřit.

Host (Antonín Přidal): Nezapomínejte, že já budu mít za chvíli 70 let a za 7 desítek let se člověk vyvine od plachosti k drzosti, od drzosti k uměřenosti, od uměřenosti k nevím čemu.

Moderátor (Naděžda Hávová): To bych právě chtěla slyšet, v jakém stádiu se právě teď nacházíte.

Host (Antonín Přidal): Tak nejsem plachý, jak vidíte, to byste ze mě nedostali ani dvě věty, ale nejsem taky nijak příliš společenský. Samotářství zůstává jedním rysem mého soukromého života. Ale to samotářství je užitečné tím, že člověku dává možnost, jak určité věci lépe poznávat, lépe promyslet. Nebrání mi v tom, abych chodil mezi lidi a abych se s nimi dorozumíval docela neplaše.

Moderátor (Naděžda Hávová): Překladatelem jste se stal spíše z donucení. Za co se spíš považujete, za básníka, dramatika, publicistu nebo pedagoga?

Host (Antonín Přidal): To je otázka, kterou jsem za posledních 10 let dostal asi 30krát. Já vím to nezazlívám, ale nemám žádné řešení. V některých dnech bych byl tím, v některých letech více tím. Překladatelem z donucení jsem se tak úplně nestal, to jednou někdo zformuloval jako atraktivní titulek rozhovoru se mnou. Já jsem překládal právě v této budově brněnského rozhlasu už jako redaktor literární redakce. Bavilo mě to, ale samozřejmě nepomýšlel jsem na to, že bych se jednou živil jenom touto činností. Pak, když už pro mě nezbylo nic jiného, po tom odchodu z rozhlasu…

Moderátor (Vladimír Kroc): Že vám skáču do řeči, čím jste byl pro tehdejší režim nepohodlný?

Host (Antonín Přidal): Právě tím, co jsem udělal v téhle budově nebo mimo ni. Když se v srpnových dnech přestěhovalo vysílání do jiných skrytých míst a také tím, co předcházelo, protože naše redakce vysílala týdenní pořad Na shledanou v sobotu, ve kterém docela živě komentovala, i když ne zpravodajsky, ale satiricky události Pražského jara. Já jsem měl takový mystifikační rozhovor s mužem, kterého jsem si vymyslel, který se jmenoval pan Hlava. S tím jsme u tohoto stolu v této místnosti každý týden natočili rozhovory, které byly na rozdíl od toho dnešního stanoveny v otázkách i odpovědích, to byl sebestředný dogmatik lidového typu, který byl ochoten vzít všechno na sebe, všechno na svou hlavu, všechno dokázal vysvětlit. Samozřejmě někteří funkcionáři se v něm poznali, dokonce jeden to pak uváděl jako jeden z pádných důvodů proti mně. Když už se přehnala invaze a nastoupila normalizace, čekalo se od lidí, pracujících v rozhlase, že provedou nejenom sebekritiku, ale že otevřeně přiznají, jak potřebná byla invaze. To nikdo z naší redakce neudělal a nebylo jiné cesty než ven.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste potom pod cizími jmény nejenom překládal, ale i psal pohádky. Jak jste se s tím vyrovnával, že jste musel zůstat v anonymitě?

Host (Antonín Přidal): Těžce, ale přece jenom co jiného člověku zbývalo. Bylo to pro mě přece jenom lepší řešení, než jak u některých lidí, kteří museli z rozhlasu odejít, když pracovali ve skladech v nějakých zapadlých kancelářích jako účetní v oboru, pro který neměli ani zatím žádnou kvalifikaci. Těžké na tom bylo to, že jsem 10 let nesměl podepisovat svou práci. To vám ve 33 letech přijde líto, zvlášť když ta práce je obtížná. Ale na druhé straně jsem byl ušetřen všelijakých konfliktů a naopak té pasivity, kterou bych musel procházet v nějakém zaměstnání, kde bych musel vyslechnout nejrůznější projevy, příkazy, schůze. Tím bych byl asi otráven daleko víc než tím, že jsem seděl doma.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak jste se, pane Přidale, dostával k překladům? Kdo vám je nabízel?

Host (Antonín Přidal): Vy myslíte v těch letech, kdy jsem je nesměl podepisovat?

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano.

Host (Antonín Přidal): Právě proto, že jsem překládal už v 60. letech pro Hosta do domu, pro světovou literaturu, jsem znal redaktory. Ti, když se dozvěděli, že jsem zůstal bez práce, byli první, kteří přišli s nabídkami, stejně tak lidé z Mladé fronty. Jenomže během roku se ukázalo, že ty uzavřené smlouvy a nebo smlouvy ještě chystané nebudou se smět uzavřít na moje jméno, tak mi to s velkou lítostí sdělili, ale zároveň dodali, že stojí o to, abych ty práce dělal. Já nelituji toho, že jsem neřekl: Když to nesmím podepisovat, tak nebudu dělat nic, a jdu se živit třeba jako pastevec. Byl bych asi špatný pastevec. Za druhé bych se nemohl starat o svou rodinu, o své malé děti. Za třetí práce na překladech znamenala poznávat nové lidi, nové okruhy myšlenek, nové země. Například jsem překládal Australana Patrika Weitta, který v té době dostal Nobelovu cenu, a pro mě to byla nová pevnina.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem který autor je vašemu srdci nejbližší na překlady?

Host (Antonín Přidal): Herci říkají, když se jich ptají, která role je vám nejmilejší, odpovídají: Ta, na které právě pracuji. Já teď zrovna nedělám na žádném překladu, tak to říct nemohu, ale mohl jsem vždycky mít ve velké lásce autora, kterého jsem překládal, protože jsem si ho sám vybral. To byla jedna velká výhoda těch let, že lidé, ti redaktoři, kteří to kryli, mě znali a nenutili mě nikdy něco, co by bylo třeba udělat a co by mě nesedělo. Takže jsem se do všech mohl zabrat s velkou láskou a chcete-li příklad, když jsem dostal možnost překládat pro nakladatelství Svoboda román Patrika Weita Lidský strom, ten už byl jednou přede mnou do češtiny přeložen a ne špatně, ale přece jenom to chtělo nový překlad, tak jsem si říkal: Když tohle budu mít za sebou, tak už mohu jít do penze. Tak jsem byl rád, že jsem se mohl té práce ujmout.

Moderátor (Naděžda Hávová): Není, pane Přidale, příznačné pro tuhle dobu, že jste i přes šíři vašich činností znám široké veřejnosti hlavně jako moderátor?

Host (Antonín Přidal): To proto, že na televizi se dívá daleko více lidí, než kolik jich čte knihy nebo kolik jich chodí do divadla. Není to nic zvláštního. Možná jenom ve srovnání s dobami, například šedesátými lety, kdy lidé, kteří pracovali v televizi, byli daleko méně známí než novináři nebo rozhlasáci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pořad Z očí do očí byl pojat minimalisticky, v podstatě bylo co poslouchat, ale nebylo tolik na co se dívat. Televize jsou pohyblivé obrázky. Přesto měl obrovský ohlas. Čím si to vysvětlujete?

Host (Antonín Přidal): Tím, že bylo co poslouchat a o čem přemýšlet. Jistě televizní hovor si dovedete představit tak, že ti dva lidé jdou spolu po ulici, to je dnes skoro povinnost, aby se při rozhovoru ti dva posouvali álejí nebo po náměstí. Nikdy jsem neviděl, jaký zisk z toho by plynul pro obsah toho rozhovoru. Takže odpověď je jednoduchá, rozhovor se skládá ze slov a myšlenek, nikoliv z toho, co se děje kolem. Představte si, že tenhle rozhovor by se odehrával na náměstí, protože byste trvali na tom, že když rozhlas, tak zvuky, teď by tady přejížděly auta, troubily parníky, bylo by to jenom směšné.

Moderátor (Vladimír Kroc): V 60. letech jste v rozhlasu uváděl pořadu Potulky. Nedávno jste se k nim na Vltavě vrátil pořadu s podobným názvem.

Host (Antonín Přidal): Teď se jmenuje Potulky knihami časem. Je to už třetí rok. Vysílá se každou první sobotu v měsíci odpoledne a je to vskutku nový ohlas toho, co jsem připravoval v 60. letech s hudebním redaktorem Jaromírem Nečasem pod názvem Potulky knihami a hudbou. Je to probírka knihami, autory, ke kterým se člověk rád vrací, ale nemá na ně vždycky čas, a také přemýšlení o nových otázkách, které člověku přinese jeho zrání, jeho věk nad knihami, které dřív četl jinýma očima a s jinou zkušeností.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte třeba teď nějakou myšlenku, která se vám vrací? Mám na mysli třeba teď v červnu roku 2004, která vám leží na srdci, na mysli?

Host (Antonín Přidal): Poslední Potulky byly o Pilátu Ponském a o tom, zda-li když Krista odsoudil, budoucí historii lidstva prospěl nebo ne. K tomu mě přivedl film Utrpění Ježíše Krista, na který jsem nešel. Nešel jsem na něj schválně, protože jsem si řekl: Člověk nemusí všechno vidět. Tahle krvavá historie byla už zpracována mnohokrát a byla především někde popsána. Tak jsem listoval nejenom v evangeliích, ale také v knihách autorů, kteří se tu historii Piláta Ponského snažili nahlédnout se zkušeností své doby. Přišel jsem k jejich zajímavým závěrům, že Pilát Ponský se rozhodoval, možná zbaběle, možná vypočítavě, podle jednoho francouzského spisovatele se dokonce mohl rozhodnout tak, že by Krista osvobodil, ale ty důsledky, co by to všechno znamenalo, kolik křížových výprav, křížových cest a různých bojů je by v historii světa odpadlo, jaké jiné náboženství by asi vzniklo bez ukřižovaného Krista s nějakým jiným v pokoji zesnuvším prorokem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Přidale, kromě jiného jste získal také cenu Ferdinanda Peroutky, cenu Odeon a Zlatou stuhu za překlad. Jste 4násobným držitelem ocenění Fites za televizní tvorbu. Co pro vás znamenají taková ocenění?

Host (Antonín Přidal): Dnes jsou to položky v mém životopise, jak jste právě předvedla. V době, kdy je člověk dostane, je to uznání práce v tom kterém roce, na té které knize, na tom kterém překladu. Je to pocit, že vaše práce nezapadne úplně, protože zvlášť to, co se dělá pro média, je psáno do vzduchu. Může být sice slyšeno nebo viděno, ale snadno zapomenuto. Je to zastavení, kdy vám někdo řekne: Zaznamenali jsme, že to není marné a chceme vám to říct.

Moderátor (Vladimír Kroc): Často se ve svých hrách zabýváte světem žen. Jak mu může porozumět muž?

Host (Antonín Přidal): Muž mu musí porozumět, protože jinak by si zoufal. Tím nechci říct, že se to mužům vždycky daří, ale vzdát to nesmějí, jinak by rozuměli jenom sami sobě, a to je ta nejhorší společnost, ve které si rozumějí muži a na ženy se vůbec neohlížejí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše žena Dagmar je profesorkou francouzštiny a češtiny. Takže vlastně společně jako pár pokrýváte v podstatě hlavní světové jazyky. Podědili to po vás také vaše děti?

Host (Antonín Přidal): Naše děti se nevěnovaly jazykovému studiu jako hlavnímu oboru. Můj syn Tomáš studoval češtinu a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě a zaměřoval se především na kreslení, malování, ale také píše básně. Vydal už 4 knížky. K tomu jakási jazyková průprava, jazykový cit je zapotřebí. Dcera Marie vystudovala sociologii, pracovala pak v hospicu. Její diplomovaná práce se zabývala problémy umírajících lidí a toho, jak je jejich trápení přijímáno okolím. V tomto naše jazykové zájmy na ně nepřešly, i když oba se v angličtině vyznají, ale to už tak bývá, že jablka na jedné straně padnou od stromu třeba dost blízko, ale odvrácenou stranou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy působíte jako vytížený muž. Jak odpočíváte? Třeba v brněnském Klubu přátel dobrého vína?

Host (Antonín Přidal): V Klubu přátel vína se dá odpočinout, ale ten se schází jednou za měsíc na 4 hodiny. Ta vaše otázka pramení z toho, že by toto mělo být něco nezvyklého, to vskutku bylo něco nezvyklého tak před sedmi, osmi lety, zabývat se vínem i tenkrát, když nejste vinař, chtít si o tom popovídat, chtít se o tom něco dozvědět. Dneska mě připadá už naprosto samozřejmé, že lidé nekupují všechno, co jim přijde pod ruku, nepijí všechno, co jim kdo chce nalít, a že nepovažují za ztrátu času, když si o těchto věcech spolu vyprávějí, jak to děláme my v klubu. Je to příjemné pomyšlení, že něco takového vás čeká, ale zase velký odpočinek to není, protože musíte ochutnat za jeden večer řadu vzorků a neplést si je a neplést jazykem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Napadá mě, jestli třeba nebude nějaký pořad Potulky světem vína nebo českými a m oravskými vinicemi?

Host (Antonín Přidal): Ne, já myslím, že pořadů o víně už je dnes v televizi i v rádiu hodně a dost a připisuji to právě tomu, že se něco změnilo v naší kultuře pití vína, že už to není výjimka a lahůdka pro zasvěcené, ale běžná nabídka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Abychom to nezamluvili, jak tedy doopravdy odpočíváte?

Host (Antonín Přidal): Odpočívám na vycházkách, odpočívám, když čtu věci, které nepotřebuji ani pro školu, ani pro rozhlas, ale jenom pro svůj pocit klidu, rovnováhy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na akademii teď v podstatě končí zkouškové období. Pokud se nemýlím, tak by vás měly čekat tři volné měsíce prázdninové. Co bude Antonín Přidal dělat během prázdnin?

Host (Antonín Přidal): Bude se zčásti věnovat svému vnukovi, který bude mít letos 2 roky na podzim. Bude sedět mezi knihami, které nestihl přečíst během roku. bude přemýšlet o tom, co bude dělat na podzim a bude-li mu přát zdraví, vypraví se do jižních Tyrol, do hor zvaných Dolomity. To je můj největší objev posledních let a krása tak úžasná, že bych ji ve zbytku svého života chtěl ještě několikrát vidět.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ať se vám daří. S pořadem Dva na jednoho jsme navštívili brněnského literáta Antonína Přidala. Děkujeme za vlídné přijetí, na shledanou.